Příjezd do La Pazu – správního centra Bolívie – je jako rána rovnou do žaludku. Na léčení vysokohorské nemoci se ale každý těší – nejlépe totiž pomáhá koka.

Mezinárodní letiště v El Altu je vystavěné ve 4 100 metrech na náhorní plošině Altiplano a je tak nejvýše položeným letištěm tohoto druhu na světě. El Alto je navíc jedním z nejrychleji rostoucích míst na jižní polokouli. Je to ale také čtvrť, kde by návštěvník měl raději zamknout dveře taxíku a prosvištět co nejrychleji k La Pazu.

Čtyřistametrové klesání do centra dění, které se nachází v kaňonu řeky, je neopakovatelná podívaná. Poměrně pustá krajina náhorní plošiny, kolem které se tyčí zasněžené vrcholky And, sestupuje do hustě zvlněného údolí pokrytého kobercem nízkých domků s odhalenými oranžovými cihlami. Tady dokonce rostou stromy!

Sůl, všude samá sůl. V největší solné pláni světa občas uvízne i auto

Výškových budov je ve městě opravdu málo, všechny viditelné kopce jsou ale pokryté nízkými domky obyvatel La Pazu.

Zdroj:

Shutterstock

Nejlepší čaj je z kokainovníku

Jeden z nejvyšších indexů šerpů na počet obyvatel na světě dává tušit, že místní se s nadmořskou výškou poprali skvěle. Pro ty ostatní je tu koka. Botanickým jménem kokainovník pravý je v Bolívii a v Peru legálně distribuovanou rostlinou. Jeho výtažky ve formě bílého prášku už ale nikoliv. Za pašování drog tu řada odsouzených tráví až čtvrt století ve vězení s otřesnými podmínkami. Je to o pět let více, než je maximální trest za vraždu.

Bolivijci si s tím ale hlavu nelámou. Koku do země přinesli již Inkové a dnes jí tu roste na třicet tisíc hektarů. Obvyklým způsobem konzumace je čaj a žvýkání. Koka uklidňuje žaludek i mysl a dodává sílu. Po celé latinské Americe si svou kokovou žvýkačku pravidelně užívá na patnáct milionů domorodců. Jako suvenýr si ji ale domů nevozte. Z toho by mohlo být mrzení.

Cesta na Machu Picchu je drsná. Pytlíky s sebou!

Místní ženy nevychází bez buřinky, barevné deky a nařasené široké sukně.

Zdroj:

TLF Images / Shutterstock

Letní opalování ve třinácti stupních

Život v ulicích La Pazu je velmi rychlý a hlasitý. Z kopce do kopce tu funí stařičké taxíky a malé autobusy, z nichž každý dává najevo svou přítomnost troubením. Na chodnících halasí místní, oblíbeným doplňkem jsou krom dámských buřinek také barevné deky z lamí vlny. V nich nosí na zádech ženy svoje děti a více méně je v nich nechávají na pospas okolnímu světu. Lidé posedávají na chodnících a nakupují vlněné ponožky a čepice se střapci.

Ty jsou potřeba po celý rok, protože teplota se tu stabilně drží kolem 13 °C. Vysokohorské slunce ale plíživě a rychle spaluje, a tak se, i když je zima, vyplatí používat krémy se silným ochranným faktorem. Pro místní je tu ideální teplota, vyhřívání pokojů, těsnící okna nebo dokonce uzavíratelná okna v koupelnách jsou pro ně zbytečností.

Podle legendy mají ostrované z jezera Titicaca černou krev a necítí chlad

Zvláštní nadmořské podmínky ale způsobují těžko uvěřitelný jev – voda tu vře již při 88 °C. A protože je Bolívie na jižní polokouli, voda se odtoku se točí na opačnou stranu.

Že je těch podivností stále málo? Dodejme jen, že Hernando Siles Stadium v La Pazu se pyšní titulem nejvýše položený olympijský stadion, a to i přesto, že Mezinárodní fotbalová federace dovoluje zápasy na hřištích pouze do výšky 2 500 metrů. Hráči by mohli riskovat své zdraví v oblasti s nižším obsahem kyslíku ve vzduchu. Bolivijská lobby je ale zřejmě silnější než fyzikální zákony.

Použité zdroje:

• lonelyplanet.com/bolivia/la-paz
• roughguides.com/bolivia/la-paz/
• laidbacktrip.com/posts/things-to-do-la-paz-bolivia