Jen patří do jiného koutu planety a jeho vznik do hlubší historie (i když ne zase nějak závratně moc). Samotný výraz gulag je zkratkou ze slov Glavnoe Upravlenie LAGerej, což je v překladu Hlavní správa táborů. Tu měl později ve 30. a 40. letech na starosti nechvalně proslulý NKVD (Národní komisariát vnitřních záležitostí), jenž vznikl reorganizací OGPU (Sjednocené státní politické správy).

Vznik a rozvoj gulagů

Celá síť nápravných táborů, které dneska přeneseně označujeme jako gulagy a v nichž se v nelidských podmínkách dřelo do roztrhání těla, začala vznikat v roce 1919 za doby Leninova vůdcování. Rozvoj pak pokračoval za Stalinovy hrůzovlády a tábory zanikly teprve v roce 1960. 

Některé z nich ovšem jen dostaly jiný název a v činnosti se „vesele“ pokračovalo až do zániku komunistického režimu. Jak jsme se mohli poměrně nedávno přesvědčit z událostí v Rusku, v některých nápravných zařízeních se dříve „populární“ praktiky využívají dodnes (v běžném vězení totiž člověka například nechají vyspat nebo ho nevystavují teplotám desítek stupňů Celsia pod nulou). Oficiálně tedy gulagy neexistují, ale…

Na vlastní kůži v Osvětimi. Hrůzy holocaustu tady stále ožívají

Kdo se do gulagu obvykle dostal?

Osazenstvo typického gulagu netvořila parta svatoušků, to se rozumí. Zavírali sem těžké zločince a recidivisty, ale s nimi tu žila taky jiná sorta – ta si jen dovolila mít jiný názor. Hádáte správně, šlo o politické vězně. Ti se sem dostávali za své politické přesvědčení, na základě něčích domněnek, nebo dokonce bez zjevné příčiny. 

Tahle skupina vězňů sestávala většinou z bezúhonných lidí, kteří jen vyřkli své názory. A bohužel se v gulazích měli ze všech zdaleka nejhůř. Kromě toho, že pobývali v zařízeních ve více či méně nehostinné až drsné části Evropy a Asie, taky tvrdě pracovali v absolutně příšerných podmínkách. A k tomu všemu byli vystaveni zlovůli dozorců i ostatních skupin vězňů. 

Gulagy během celé doby jejich fungování prošlo údajně na 20 miliónů lidí a z toho 2 milióny nelidské zacházení nepřežily (jiné zdroje uvádějí 10–13 miliónů vězňů). Oběti nepocházely jen ze samotného Sovětského svazu, ale i z dalších států, například z Maďarska, Polska, Francie nebo Československa. Na území tehdejšího SSSR bylo rozmístěno neuvěřitelných 500 táborů. 

Táborů bylo na pět stovek, sdružovaly se do různých správ.

Zdroj:

Shutterstock

Co znamenal gulag? Otročinu a strádání

Jak už se dalo z předchozích řádků vyčíst, život v gulagu byl všechno, jen ne procházka růžovým sadem. Vězni tu dřeli při těžbě surovin nebo se podíleli na velice náročných stavebních projektech, k nimž patřil třeba Bělomořsko-baltský kanál. Už samotná taková práce, která denně trvala i 16 hodin, musela být nesmírně drsná.

A k tomu si můžeme připočíst hlad, nemoci, nedostatečnou lékařskou péči, úrazy nebo umrznutí, často žádné nářadí, žádné zkušenosti, nevyhovující oblečení a normy nastavené do nesplnitelna. Vychází z toho hrůza, kterou si v Evropě 21. století jen těžko představujeme.

Řád a pořádek se v táborech lišil v čase i podle vedení – jakmile byl táborový velitel shovívavější, bylo to zlé, ale ne tak, jako když byl velitelem sadistický šílenec. Dozorci si navíc s vězni mohli dělat, co chtěli. Stačilo popustit uzdu fantazii. Jedinou podmínkou bylo, aby příliš prudce neklesala míra pracovní síly.

Risiera di San Sabba: synonymum pro strach a utrpení ve vznešeném Terstu

Nejhorší tábory: Kolyma, Vorkuta a Ostrov smrti

Každá hrůza má svou špičku. Ke třem nejhorším gulagům se řadí Kolyma, Vorkuta a Ostrov smrti, i když nepochybujeme, že ty ostatní jim směle „šlapaly na paty“. 

Kolyma

Kolyma byla údajně táborem s nejvyšší úmrtností. Průměrně tu jeden vězeň z přídělů jídla dokázal přežít 2 roky, ti nejodolnější vydrželi 4 roky a pátý rok byl i pro ně konečnou. Horníků tu zahynulo asi 30 % a průměrně zemřeli 2–3 lidi ze 100. 

Šlo o tábor na Dálném východě, v oblasti mezi Ochotským a Východosibiřským mořem a Severním ledovým oceánem. Zima tu bývá extrémní – může dosáhnout i 70 °C pod nulou. A velkým úkolem vězňů v téhle oblasti byla těžba zlata, která nabrala na obrátkách především ve 30. letech 20. století. Tehdy do táborů dorazily milióny dalších vězňů. Mimochodem – dost z nich zemřelo už při plavbě sem. 

Běžně se tu pracovalo v 50 °C pod nulou, místo pořádně teplých bot měli vězni nohy obalené hadry a platil tu zákaz nošení kožešin. Do obyčejných svršků si mohli dát maximálně vycpávky. V zimě tu na 2 měsíce nevychází ani blahodárné slunce, a tak se není čemu divit, že když vězně nezabilo cokoli jiného, udělala to zima. Neobvyklé pochopitelně nebyly omrzliny, které těla vězňů nadobro mrzačily.

Pracovalo se 12 hodin denně a každý vězeň musel splnit normu. Jídla pak dostal úměrně tomu, do jaké míry normu splnil. Jedlo se 2x denně, a když někdo splnil normu, dostal 800 g chleba na den (ale hlad často „poručil“ sníst ho hned ráno).

Javoříčské jeskyně: Úžasné krápníky vedle místa, kde zabíjelo SS

K tomu se přidala řídká polévka z toho, co bylo v oblasti zrovna k dispozici. Jeden rok to byla mrkev, další rok třeba zelí. K večeři pak následovala polévka z krup a ryb. Inu, příliš pestré to nebylo… A dostatečné už vůbec ne. Tenhle denní příděl odpovídal asi 1 700 kcal. Pro srovnání – průměrně a obecně se dnes doporučuje mužům denní příjem asi 2 400 kcal. Vězni k tomu ale denně tvrdě dřeli. 

Jak slábli, pochopitelně zvládali normy plnit čím dál míň, načež dostávali ještě menší příděly jídla. Smrt v důsledku podvýživy a nepředstavitelného hladu tak má svou logiku.

Vorkuta

Pak tu byla Vorkuta. Ta se nachází na severu dnešního Ruska, nedaleko Karského moře. Pořádná zima je tu i 10 měsíců v roce a nejsou výjimečné teploty kolem -40 °C. Někdy tu mrzne i v létě a průměrná roční teplota je – podržte se – 6,6 °C pod nulou. 

Dneska je to město duchů. Dřív se tu ale nacházel gulag proslulý neskutečně krutými podmínkami. Zima byla jen jednou z nich. V roce 1932 tu vyrostlo město, které se stalo administrativním centrem několika táborů, a s ním vznikl i uhelný důl. 

Potkají se političtí vězni a zajatci z 2. světové války… Ne, takhle nezačíná hloupý vtip. Vorkuta právě takové „osazenstvo“ měla. Na denním pořádku měli vězni nejen práci v dole, ale i další výstavbu města a železnice, která měla vést na západ do gulagu Kutlas (a měla měřit tisíce kilometrů). 

Do zdejšího tábora a táborů v okolí se dostal asi milión vězňů a celá čtvrtina z nich už se nevrátila. Mrtví byli pohřbeni do země a místa jejich uložení byla stroze označena kůlem, případně zůstávali ležet na zemi, kde zemřeli.

Tábor fungoval do 60. let 20. století, ale většina vězňů z něj byla propuštěna do roku 1958, kdy se k moci dostal Nikita Chruščov, který režim zavedený v gulazích odsoudil. Někteří vězni ale neměli peníze na to, aby se mohli přesunout kamkoli jinam, nebo nedokázali najít jinou práci, a tak se nechali zlákat nabídnutou mzdou a pokračovali tu v tvrdé práci, jen za výrazně jiných podmínek (kromě té zimy, která se nezměnila).

Nejhorší města na světě. Tady vážně bydlet nechcete

Ostrov smrti

Přesně tak, jak krutě zní, krutý byl. Poměrně malý ostrov na řece Ob na Sibiři (v oblasti Nazino) je podle všeho úplným vrcholem zrůdností, které se v gulazích děly. Už při cestě lodí na ostrov dostal jeden člověk na den 200 g chleba. Dorazilo sem na 5 000 mužů, asi 400 žen a taky asi 30 mrtvol – lidí, kteří nepřežili samotnou cestu. Což bylo vlastně vysvobození.

Ostrov smrti se rozkládal na ploše 3 000 x 600 metrů a nebylo na něm vůbec nic. Vůbec. Dozorci s sebou přivezli jen mouku. Jenže i když s ní nebylo co dělat, bylo to to jediné, co se dalo sníst, a tak se vězni začali zabíjet i mezi sebou, aby získali víc mouky. 

Tu pak chodili smáčet do řeky, aby vznikla aspoň „kaše“. Jenže z toho pramenily první střevní potíže, s výkaly chodili lidi zase do řeky a infekce se šířila ohromným způsobem. 

Pak došlo i na rozdělení do skupin o 150 lidech, přičemž každá měla mít svého vedoucího, který se měl dál starat o přerozdělování mouky mezi členy své skupiny. Jenže co s moukou? Během prvního týdne došlo k několika případům kanibalismu. A ty nebyly poslední.

Nejdrsnější věznice světa: Ruská věznice s kontroverzní minulostí praská ve švech. Byl v ní i Hitlerův synovec

Dozorci měli své místo na druhé straně řeky. Bavili se tím, že občas nechali někoho přeplavat k nim, pak ho nechali chvíli utíkat a nato ho začali lovit jako zvěř. Ženy si tu mohly jídlo získat poskytnutím svých vlastních těl dozorcům pro potěchu, případně byly rovnou znásilněny. Mouku navíc (i když vážně – co s ní?) mohl vůdce skupiny získat za vytrhané zlaté zuby jiných vězňů. 

Lidi tedy začali jíst hlavně lidi. Jenže aby bylo maso poživatelné, bylo potřeba uchovávat ho co nejčerstvější. Oběť tedy musela zůstávat co nejdéle naživu… Existuje doklad o tom, že tohle zvěrstvo přežila žena, které zaživa uřízli obě lýtka.

To, co se dělo na tomhle ostrově na řece Ob, bylo později moc i na inspekci z Tomsku, která odsud nechala přeživší převézt pryč, „ideálně“ do „normálních“ táborů. Ze zhruba 6 000 lidí, kteří sem přijeli, jich odjelo asi 2 500 a z toho jen polovina byla schopná práce.

Nejdrsnější věznice světa: Černý delfín v Rusku je plný nejděsivějších zločinců s doživotním trestem

V gulazích umíraly taky známé osobnosti

Nebyli to jen „obyčejní smrtelníci“, kteří byli odsouzeni k dřině, zimě a podvýživě (a často smrti). Byly mezi nimi i významné osobnosti, často spisovatelé, novináři, samozřejmě nepohodlní politici nebo odbojáři. Nějaký čas v jednom z táborů strávil třeba i Menachem Begin, který se v 70. letech 20. století stal prvním pravicovým premiérem Izraele.

Strašné ubytování, nedostatečná strava, málo oblečení, zima a otrocká práce. Vítejte v gulagu.

Zdroj:

Oscar Espinosa / Shutterstock

Tábory se odrazily i v umění

Přežívání v gulazích bylo tak příšerné, že se nemohlo nepropsat do umění. Nejznámější jsou zřejmě literární díla, z nichž můžeme jmenovat Souostroví Gulag nebo Jeden den Ivana Děnisoviče od Alexandra Solženicyna, později oceněného Nobelovou cenou za literaturu. Hrůzu zachycují i spousty nejrůznějších kreseb. 

Nejdrsnější věznice světa: Gitarama ve Rwandě je přeplněné peklo, ve kterém vládne kanibalismus

Gulagy prý inspirovaly Hitlera k zakládání nacistických táborů

Přeskočme na chvíli do roku 1933, kdy v březnu začal fungovat první nacistický tábor. Šlo o koncentrační tábor Dachau nedaleko Mnichova, který sloužil především pro věznění politických odpůrců nacistů. K těm patřili komunisti, sociální demokrati a odboráři. Později sem přicházeli i Jehovisti, homosexuálové a Romové.

Kromě koncentračních táborů, v nichž to rozhodně nebyl žádný med, vznikaly pod taktovkou režimu i pracovní a vyhlazovací tábory, kde už nešlo o nic jiného než o zabíjení na jakýkoli způsob. A byly to právě gulagy, které prý nacisty inspirovaly ke vzniku takových táborů. Adolfa Hitlera totiž „nadchla“ propracovanost sovětské sítě táborů, kde vězni dřeli k smrti a kde bylo vykonáno „hodně práce za minimální náklady“. 

Taková chorvatská Osvětim: Jasenovac dodnes budí hrůzu, zdejší tresty byly nad lidské chápání

Použité zdroje:

• gulag.online/?locale=cs
• cs.wikipedia.org/wiki/Gulag  
• cs.wikipedia.org/wiki/NKVD
• g.cz/nejhorsi-stalinuv-gulag-ostrov-smrti-desil-i-sovetske-komisare/
• armyweb.cz/clanek/peklo-jmenem-kolyma-soustava-sovetskych-trestnych-taboru-na-kolyme-byla-bezkonkurencne-nejhorsi-misto-v-celem gulagu
• idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/vorkuta-sovetsky-svaz-rusko-gulag-koncentracni-tabor-valka.A211207_142608_kolem-sveta_hig
• irozhlas.cz/veda-technologie/historie/dachau-koncentracni-tabor-vyroci-osvobozeni_2004290800_cen