Asi se všichni shodneme na tom, že příroda je mocná čarodějka. Na následujících zvířatech se ale vyřádila víc než na jiných. Pohodlně se proto usaďte, naše krasojízda právě začíná…
Mandrilové rýholící žijí v tropických deštných lesích rovníkové Afriky. Málokdo tuší, že výrazné barvy nemají jen na obličeji, ale rovněž na zadku, kde pravděpodobně slouží pro snadnější pohyb skupiny v husté vegetaci.
Chameleon vás nezaujme jenom svým zbarvením, které mění dle aktuálního rozpoložení a nálady, ale taky řadou dalších zajímavostí. Pro tohoto ještěra je třeba typické, že se umí dívat každým okem jinam a jeho jazyk, kterým loví hmyz, je v maximálně délce tak dlouhý jako jeho tělo.
Mandelíka fialovoprsého v Evropě nepotkáte. Tady se vyskytuje jenom jeho příbuzný mandelík hajní. Abyste si tak mohli naplno vychutnat jeho krásu, budete muset zapátrat po fotografiích ze zahraničí. Nádherně zbarvení ptáčci jsou velmi dobří letci se silným zobákem a ocasem a krátkýma nožkama.
Věděli jste, že pávi jsou od roku 1963 národními ptáky Indie? Nebo třeba to, že jejich původní domovinou je společně se zmíněnou Indií i Srí Lanka? Zbarvení páva je velmi pestré, ale není způsobeno pigmenty uloženými v perech, ale jejich mikrostrukturou, která vytváří dokonalý optický jev.
Důvodem nápadného zbarvení pralesničky azurové (stejně jako dalších příbuzných druhů) je skutečnost, že jde o vysoce jedovatého živočicha, jehož zbarvení vysílá směrem k predátorům jasný vzkaz. Jakmile nezvaný návštěvník vstoupí do jejího teritoria, neváhá ani minutu a hned útočí. Jed pralesniček je často označován jako nejúčinnější na světě. Jen pro zajímavost – na jedno stříknutí je schopný usmrtit až 1 500 lidí!
Krásně zbarvení ale nejsou jenom ptáci nebo některé druhy žab. Barevné krasavce najdeme taky pod mořskou hladinou. Jedním příkladem za všechny je třeba malá rybka vřeténka mandarín, která má pouhých šest centimetrů na délku. Ve volné přírodě žije okolo 10 až 15 let, v zajetí se dožívá maximálně pěti.
Papoušek Ara arakanga je národním ptákem Hondurasu, který se dožívá úctyhodných 50 let, v zajetí až 75 let. Málokdo tuší, že tihle papoušci v přírodě často požírají nezralé plody, které obsahují jedovaté látky a toxiny. Tyto jedy jsou ale v jejich tělech neutralizovány pravidelným požíráním jílu s minerály na březích řek. No, proti gustu…
Věděli jste, že tenhle malý živočich, který se na planetě Zemi objevil před více než 400 miliony lety má nejrychlejší a v poměru ke své velikosti i nejsilnější úder ze všech živočichů na světě? Opravdu, přední končetiny mají tihle malí borci na konci rozšířené v jakési paličky. Při útoku na kořist, nejčastěji měkkýše ve vápnité schránce, jimi dovedou udeřit rychlostí 23 m/s! Jen pro představu - stejnou rychlost má kulka ráže 22!
Tenhle krasavec je tak trochu šprýmař. Při hledání potravy totiž prolézá koruny stromů a často se při tom zavěšuje hlavou dolů. Zajímavý je ale i jeho jazýček, který připomíná kartáček řasenky a usnadňuje mu příjem tekuté potravy z květů.
Tenhle živočich prostě miluje sluníčko. Rád se na něm vyhřívá a nedělá mu sebemenší problém pohybovat se po skalách rozpálených na 60 °C. Aby se ochladil na rozžhavené kamenité půdě, zvedá střídavě nohy, takže stojí vždy jen na dvou, což – uznáváme, může působit trošku komicky.
Tyhle krásné smaragdové vosy milují šváby. Na tom by asi nebylo nic zajímavého, pokud by neměly neurotický jed, kterým švába neusmrtí, ale udělají si z něj chodící spížku a inkubátor. Důvod? Potrava jim chutná v co nejčerstvějším stavu a najít hostitele pro jejich budoucí potomky není tak úplně jednoduché. Vosa do švába vstříkne svůj neurotoxin a ten se jako na povel začne čistit a upravovat, aby nebyl před konzumací špinavý. Po pečlivé osobní hygieně se brouček začne pomalu přemísťovat do nějaké tmavé díry, kam jej vosa aktivně naviguje. Tam ale neumírá, ale stává se inkubátorem a taky zásobárnou živin pro larvu vosy, která ho postupně zevnitř užírá. Smutné? Nikoli, prostě jenom koloběh života…
Použité zdroje: