Po opravdu dlouhé noci plné zpytování v naprosté tmě našeho pokoje se zabedněnými okny ráno usedáme do dlouhé lodi pro nejvýš čtyři pasažéry. Tento místními nejpoužívanější dopravní prostředek už se dávno neovládá pádly. U malého motoru sedí vzadu kapitán a velmi zdatně kormidluje mělkou prudkou řekou kolem ostrých balvanů.

Pár set schodů v nesnesitelném vedru - a jsme tam!

Míříme do srdce parku Ulu Temburong a oproti drtivé většině turistů máme výhodu. Zatímco ostatní volí jednodenní výlet a tím pádem se k cíli dostanou nejdřív po desáté hodině, my vystupujeme z loďky víc jak o hodinu dřív, takže je tu liduprázdno. Vícedenní výlety podle naší průvodkyně Catherine v lesích národního brunejského parku Ulu Temburong moc nefrčí. Dnes nás nečekají strmé meze s kameny a uklouzanou hlínou. Dnes si vykračujeme pěkně po dřevěných schodech. V tropickém horku a dusnu jich máme před sebou rovných devět stovek. Díky záchytným altánkům se ale cesta nezdá tak nekonečná. Catherine navíc každou chvíli zastavuje, aby nám popsala, jak funguje systém lián nebo co jsou zač ty červené kuličky.

Canopy walkway je hlavním lákadlem parku.

Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

V naprostém osamocení tak dojdeme k dalšímu zajímavému místu Bruneje, Canopy walkway. Na most nad korunami šestnáct metrů vysokých stromů s námi Catherine nejde. Zřejmě ví proč. Canopy walkway je systém šesti věží propojených mosty. Člověk vyšplhá na střechu pralesa a nechá na sebe působit zelené buclaté moře. Canopy walkway je vyrobená z lešení a ukotvená tak, že se o ní musí zdát sny bezpečnostním kontrolorům až v Evropě. Není divu, že věží bývalo původně osm, ale dvě nepřežili pralesní melu. To se však dozvídáme až při odchodu.

První díl o cestě do národního parku Ulu Temburong v Bruneji si můžete přečíst proklikem do článku „Tady krokodýli většinou nebývají“ aneb náš výlet do bornejského pralesa.

Když je to na lávce jako na bárce

Cestou nahoru zjišťuji jinou informaci: mám závratě z výšek. A překvapivě ji zhoršuje pohled na hliníkové žebříky pode mnou. Přechod přes mosty si proto užívám zásadně ze středu cestičky s oběma rukama ručkujícíma po zábradlí. Při focení se musím zeširoka rozkročit, abych ukočírovala své těžiště. Je to tu jako na moři, vítr mi čechrá vlasy a jemně lomcuje s konstrukcí. Ale ten pohled... Ten za to stojí!

Long houses stojí na pilířích. Vzniklý prostor dnešní domorodci využívají k parkování aut.

Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

Cestou dolů k řece potkáváme první nápor turistů. Japonci ukázněně stoupají jeden schod za druhým pěkně v zástupu, zatímco se k nám Catherine přitočí a pobaveně zašeptá: „Ti si počkají. Počet lidí, kteří můžou vylézt na walkway je omezený. Budou mít možnost se pod věžemi důkladně vydýchat!“ Japonci ale vypadají, že jsou připravení na všechno.

• Vydejte se na výlet do neuvěřitelného nepálského národního parku

Přírodní wellness je hned za rohem

A náš kapitán taky. Ladně obkrouží ostatní loďky, daleko větší, než je ta naše, pozdraví se s ostatními kapitány a odveze nás zpátky do vedlejšího ramene rozvětvené řeky. U kamenité zátoky zastaví. Vydáváme se skrz potůček do džungle. Kolem voní vlhká hlína a rostliny a někde vysoko nad námi občas vřískne makak. Po deseti minutách chůze se před námi otevře laguna s několika metrovým vodopádem. Catherine nás vybízí, abychom si zuli boty a sedli si na kameny podél jezírka. Chladivá voda za chvíli začíná svědit a sem tam občas malinko štípne. Fish spa! Kolem chodidel se nám záhy motá několik drobných rybiček-pedikérek.

V žádném místním bytě nemůže chybět portrét sultána a jeho (současné) ženy.

Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

Vodorovné paneláky mají tajemství

Po návratu do chaty a svačině, které tu neřeknou jinak než tea time, se vydáváme ještě na obhlídku tzv. long housů - dlouhých domů, ve kterém bydlí původní obyvatelé. Dřevěné domečky na několika kuřích nožkách fungují vlastně jako bytovka. Jejich délka se nepočítá na metry, ale podle počtu dveří do samostatných bytů. Dům, kam nás pustí, je maličký, má jen čtyři dveře. Není neobvyklé bydlet až ve dvacetidvéřáku. Všichni obyvatelé domu mají společnou jednu velkou místnost, kde se konají slavnosti a svatby. Dřív se nad vchodovými dveřmi houpaly scrvknuté hlavičky nepřátel. Borneo totiž nebývalo pro cizince zrovna přívětivým místem. Nové pořádky donutily indiánské obyvatelstvo, aby se svých děsivých suvenýrů zbavilo. Což se i oficiálně stalo. Místní by se svých pracně získaných trofejí ale jen tak nevzdal.

• Dvakrát přívětivým místem pro cizince není ani rezervace Dja v Kamerunu. Ale i když tu není moc turistického pohodlí, tak gorily tu žijí nádherné!

#facebook#

Google+ profil autorky