„Už kvetou!“ Právě na tohle sdělení čeká každoročně celé Japonsko. Pod rozkvetlými stromy budou Japonci hromadně pořádat pikniky, popíjet alkohol a bavit se s přáteli. Tahle oslava jara má i svůj speciální název – Hanami.

Mimochodem, Hanami se slaví postupně od jihu k severu. Zatímco v Tokiu přichází Hanami na začátku dubna, na ostrově Hokkaidó se dočkají až v první polovině května. Historické prameny pak tvrdí, že první Hanami se slavilo už ve 3. století!

Udělat si piknik pod vzrostlými sakurami je v Japonsku skoro národní tradice.

Zdroj: bigstock.com

Pojďme se teď podívat na další japonské fenomény – kdo jsou to gejši? Jak chutná suši? Co je to go?

Láska k přírodě je obecně japonskou specialitou a je zřejmě důsledkem zdejšího tradičního náboženství – šintoismu. Šintoismus hlásá uctívání přírody, která je božstvem sama o sobě. Například hora Fuji, vysoká sopka se zasněženým vrcholkem, jež se tyčí nedaleko od Tokia, je božstvem a výstup na ni je chápán jako obřad. V tomto kontextu pak musíme chápat i slavné japonské zahrady, jejichž součástí jsou bonsaje.

Umění miniaturizace stromů a jejich pěstování v miskách je původně čínský zvyk, který ale dávní Japonci zdokonalili a postupně se v něm stali mistry. Pěstovat bonsaje lze i u nás, jde ale o velmi náročnou a dlouhodobou činnost. O něco jednodušší je připravit si japonské suši, ideálně z rýže nikiši, omáčky sušinoko a mořské řasy nori. Náplň rýžových válečků je různá – od uzeného lososa po avokádo.

Jediný, kdo si těchto dobrot při večírcích neužije, jsou gejši. Gejša, symbol dokonalosti a krásy, na večírcích totiž jíst nesmí a celý její život je řízen mnoha dalšími pravidly. Tuto exotickou „součást“ japonské kultury lze vidět jen v luxusní společnosti – za společnost gejši se platí sta tisíce dolarů. Gejša ale není prostitutka, je spíše umělkyně, která ve společnosti tančí nebo zpívá.

Kimono, které gejši nosí, je z pravého hedvábí, je velmi drahé a je považováno za umělecké dílo. Kimona se vyrábějí v jedné velikosti a nepotřebná délka se skládá pod pás vzadu, takže na oblékání musí mít gejši pomocníky. Hedvábí se původně začalo vyrábět v Číně, v Japonsku ale dodnes najdeme horské vesničky, které se od pradávna zabývají pěstováním bource morušového.

Přečtěte si také o tom, proč lidé znenadání opustili baganské pagody.

Barevné květy, rychlovlak šinkanzen a hora Fuji. Znáte něco japonštějšího?

Zdroj: bigstock.com

Jde o vesnice Širakawa-gó a Gokajama, které kromě vysokých hor chrání i UNESCO. Právě tady najdete tradiční lidovou architekturu Japonska – domy s velmi šikmou střechou. Sníh z ní snadno padal a na půdě zároveň vznikl ideální prostor pro pěstování hedvábí.

Z hedvábí se vyrábí i oblečení zápasníků sumo. Ti nosí břišní pás, na zádech zavázaný do uzlu a podobně jako gejši i oni nosí speciální účes. Velkých turnajů sumo se za celý rok pořádá pouze šest, lístky je proto velmi těžké sehnat.

Kjóto má slavnou a bohatou historii. Dokonce bývalo hlavním městem celého Japonska.

Zdroj: bigstock.com

O nic jednodušší nebude sehnat vstupenky na tradiční japonské divadlo Nó. Pochází ze 14. století a pomocí tance, zpěvu a stylizovaného pohybu vyjadřuje básnické vize. Hrát smějí pouze muži v maskách a jedinou kulisou je malovaná borovice.

To v modernějším japonském umění – komiksu manga –se meze téměř nekladou. V jednotném stylu velkých očí a prapodivných účesů vznikají černobílé komiksy, které se čtou zprava doleva a pokrývají prý 40 % všech tištěných publikací v Japonsku.

Základem tradičního divadla Nó jsou barevně zdobené masky.

Zdroj: bigstock.com

Z nich si pak můžete poskládat třeba tradiční origami, umění skládání z papíru pocházející z 9. století. Původně sloužilo k náboženským obřadům, pak se však rozšířilo a stalo se uznávaným uměním. Podobný rozmach v posledních letech zažívají lampióny štěstí, původem z Japonska a Číny. V 1. století n. l. se ale lampionů využívalo pro signalizaci blížícího se nebezpečí.

Stejně jako ostatní japonské tradice i vypouštění lampionů má velmi silný symbolický podtext. Tyto principy dodržuje také odpradávna většina japonských chrámů a svatyní už v architektonických prvcích. Jedním takovým je například brána Torii u Itsukušimské svatyně z 6. století. Jasně červená brána stojí uprostřed moře a jen ti návštěvníci, kteří propluli bránou, směli vstoupit na půdu ostrova se svatyní.

Obrovskou pokladnicí japonské kultury je pak město Kjóto, které jako jedno z mála japonských měst nebylo za 2. světové války bombardováno. Více se o něm dočtete v článku Do Japonska za nákupem levné elektroniky nebo třeba za starobylými chrámy, který vám představí dávné hrady samurajů, zlatý pavilón Kinkakudži nebo 1600 buddhistických chrámů a 400 šintoistických svatyní.