Měla jsem na prodloužení léta v merku spíš Maroko nebo Jordánsko (protože ochutnávka v podobě skalního města Petra a Wadi Rum byla pořádně slibná) a víceméně (ne)tajně prahla po národních parcích USA. Nakonec jsem svolila, že se poletí do Číny. Na přelomu září a října, ať tam nepojdeme vedrem.

• Tenhle výlet nebude pro slabší kusy
• Vedro? Bylo. A všude klimatizace
• Dej sem prsty!
• Jak jsme se vyrovnali s časovým posunem?
• První večeře a pravidla stolování
• Číňani na prázdninách
• Mao, kapitalismus a buddhismus
• Malí lidé, velké věci

Po tomhle článku si přečtěte taky Zápisky z Číny – 2. díl: všude pod kontrolou, efektní kontrasty a neustále před objektivem!

Tenhle článek nechci primárně věnovat místům, která jsme navštívili. Některá určitě ještě v budoucnu rozeberu, ale teď bych radši dala prostor dojmům, které vás možná přesvědčí, abyste si splnili svůj cestovatelský sen – pokud k nim patří právě poznávačka Číny.

Jak nám totiž během prvních dnů řekl náš zkušený průvodce – většina Evropanů přijíždí do Číny s despektem a představou zaostalé rozvojové země, aby odjela se spadlou bradou a plná dojmů a překvapení. V mém případě měl tedy pravdu. I když já jsem spíš neměla žádná očekávání, než abych si myslela, že Čína v něčem zaostává. 

Tenhle výlet nebude pro slabší kusy

Rozhodli jsme se vypravit se s cestovkou, která slibovala parádní mix měst, památek a přírody. Jenže když z cestovky přišel e-mail, že podzimní termín padá, nakonec jsme tedy nasedli do letadla už v polovině srpna. A letěli pěkně do tepla…

Když jsem se pár dní před odletem dívala na předpověď počasí v Pekingu, kde měla být naše první štace, a četla jsem něco o jasnu a 35 °C ve stínu, jímala mě hrůza.

Na letišti v Praze jsem se uklidnila, protože jedním z našich spolucestujících byl pán ve věku kolem 80 let a zhruba polovinu skupiny tvořili šedesátníci. Tak jestli se do toho vydávají oni, tak zdravá pětatřicátnice to dá taky. I kdyby náhodou nechtěla.

Do staré části Pekingu jsme dojeli rikšou a viděli tu zachovalý hutong – typické obydlí, ve kterém se žilo do 60. let 20. století, než se tu začalo velkolepě stavět.

Zdroj:

Petra Malá

Vedro? Bylo. A všude klimatizace

Předpověď počasí slibovala fakt parádu. A to avizované vedro. Vzhledem k tomu, že v oblastech, kde jsme se pohybovali, byla citelně vyšší vlhkost vzduchu, než jakou je běžný Středoevropan zvyklý, lilo z nás od rána do večera.

Praštilo nás to poprvé při podvečerním příletu do Pekingu. Praštilo nás to do celého těla. A uhodilo nás to ještě mockrát. Že jsme byli „durch“ už ráno zhruba 20 sekund po opuštění hotelu, na to jsme si docela rychle zvykli.

Bez okolků z nás neskutečně lilo a během následujících dvou týdnů jsem vypotila snad bazén vody. Trošku mě nejspíš uchránilo každodenní popíjení iontového nápoje, jinak bych se pravděpodobně vypařila – do slova a do písmene.

Kamkoli jsme ale v Číně vkročili „dovnitř“, třeba do restaurace, kavárny, čajovny, autobusu, vlaku, muzea nebo haly u turistické zajímavosti, tam jela klimatizace na neskutečné obrátky. S lehkou panikou jsem se já osobně vždycky všude hned balila do mikiny nebo flanelové košile a na krk si natahovala nákrčník. 

Long story short: Po týdnu jsem přestala tak hysterčit, načež jsem potom jeden den „polykala žiletky“. Rýmičku jsem si přivezla až domů a víceméně si ji ještě nějaký ten den hýčkala jako suvenýr z dalekých krajů.

Co to s vámi udělá? Kdykoli (a že je to mockrát denně) vejdete do takhle brutálně klimatizovaného prostoru (nebojím se říct, že v každém takovém bylo klidně o 10–15 °C míň než v té výhni venku), jako na povel se přestanete potit. Což je super, ale funguje to i obráceně – jakmile zase vykročíte ven, jako po stisknutí tlačítka z vás začne cedit od čela až po chodidla a ještě s úroky za tu chvíli, kdy jste se nepotili. Organismus tak dostával šílený záhul, ale co by člověk pro zážitky neudělal…

Jenže když jsme se pak vrátili domů a tady na nás čekaly tropy, zjistila jsem, že to šílené pocení ve vyšší vlhkosti bylo mnohem efektivnější, než když se člověk potí tady u nás. Takže vlastně… zlatá Čína (v tomhle). 

Dej sem prsty!

Bezva bylo, že letos člověk nepotřeboval k získání víza jet do Prahy na nějaký ten důležitý úřad, aby si tam nechal sejmout otisky prstů. To ale neznamenalo, že je po nás nikdo nebude chtít. Nechat jsme je museli po příletu do Pekingu u jednoho chytrého stroje a pak ještě jednou u přepážky s přísně tvářícím se úředníkem. 

Fascinující Peking – poznejte Zakázané město, kde se nepovolený vstup trestal smrtí!

Jak jsme se vyrovnali s časovým posunem? Levou zadní

Já tedy určitě. Na cestu jsme vyrazili v pondělí v devět hodin ráno – nějakou dobu nám trvalo dopravit autem pejska k naší/jeho báječné hlídačce. Potom alou do Prahy. Najít si rezervované místečko na parkovišti. Nechat se transportovat na samotné letiště, k terminálu. 

Cesta z Prahy trvala sakumprásk asi 15 hodin, z čehož 3 hodiny jsme strávili na přestupu v Dubaji. Mám se rozepisovat o tom, jak jsme se na něm málem ztratili (ano, je ohromné a nepřišlo mi nijak extrémně skvěle značené)? Naštěstí jsme se od jisté doby „ztráceli“ ve čtyřech z naší skupiny, takže to hned bylo psychologicky lepší… 

Na Bubnové věži v Pekingu jsme stihli pravidelné bubnování. Trvá možná tak dvě minuty, ale je to nezapomenutelný zážitek. Vibrace z těchhle ohromných bubnů vás totiž hodí do naprostého chillu.

Zdroj:

Petra Malá

Ještě že jsme cestu ke gatu nenechali na poslední chvíli, protože jsme na něj z jednoho terminálu drandili autobusem asi 20 minut. Ani pak to ohledně značení nebyla žádná hitparáda, ale nakonec jsme to přece jen našli. 

Do Pekingu jsme dorazili v úterý, a protože v Číně (v celé, bez výjimky) je oproti našemu času + 6 hodin, přistáli jsme do pozdního odpoledne nebo chcete-li podvečera. Unavení. Nevím, jak vy, ale já se v letadle nevyspím, i když jsem vyčerpaná. Tu slabou půlhodinku se zalomeným krkem snad ani nemůžu počítat. Takže i když u nás byla asi jedna hodina po poledni, byla jsem šťastná, že vlastně míříme na večeři a po ní na hotel.

Průvodce nám radil, abychom šli spát až kolem jedenácté večerní místního času, jinak se taky může stát, že se probereme ve dvě ráno a noc prokoukáme. Absolutně ne. O svou únavu bych se mohla klidně opřít, takže jsem v devět večer místního času přetáhla peřinu až k bradě (v klimatizovaném pokoji) a do rána o sobě nevěděla.

Inspirace na cestu do Číny. Co neminout v Pekingu a Hongkongu

První večeře a pravidla stolování

První ryze čínský zážitek byla samozřejmě cesta autobusem Pekingem. Po dlouhé cestě hned „bodlo“ pivo, které za pár drobných poskytl řidič. A k téhle cestě z letiště přes restauraci na hotel neodmyslitelně patřil střet s pravidly stolování, kterými jsme se měli řídit po téměř celý pobyt v Číně.

Ochutnali jsme spoustu dobrot. K jídlu vždycky každý stůl dostal i nějaký ten soft drink a dvě nebo tři lahve piva.

Zdroj:

Petra Malá

Obědy a večeře totiž v další dny, kromě asi dvou posledních, probíhaly tak, že jsme seděly po 9 nebo 10 lidech u stolu s otočným středem, na nějž nám obsluha naservírovala plus mínus 10 druhů jídel. Nikdy nechyběla rýže. Každý díky tomu ochutnal spoustu jídel, která by se třeba jinak zdráhal objednat si celá. 

Znamenalo to ale, že si každý měl nabrat trošku a pak střed pootočit, aby mohl ochutnat i další. Ve finále se všichni parádně najedli. Z 18 lidí jich to 17 pochopilo. S jednou účastnicí zájezdu jsme den co den bojovali, ale o tom snad jindy… Vymyšlené to prostě bylo skvěle! 

Při první večeři se na nás pobaveně díval náš průvodce a pronesl něco v tom smyslu „prvních pár dní chutná, později už si tak čile nandávat nebudete“. Čínské jídlo bylo absolutně skvělé! Naprosto oceňuji zpracování masa, práci s kořením a bylinkami, s výhonky, zeleninou i houbami. No jo, jenže… Jak často si u nás zajdete „na čínu“? A dali byste si ji 2x denně 12 dní za sebou? 

Pavlína Vondráčková: „Učit češtinu v Šanghaji byla obrovská zkušenost.“

Průvodce měl pravdu. Prvních pár dní prahnete po dalším soustu a po další ochutnávce, ale po týdnu už si začínáte nandávat na talíř jen proto, že to máte zaplacené a zasytí vás to. A opravdu to není o tom, že by něco bylo špatné. Jen je pro nás takhle aromatická kuchyně prostě dost nezvyklá na to, aby tvořila většinu jídelníčku po téměř celou dobu výpravy. 

Čínu si tedy po téhle dovolené dlouho nedám. A vlastně ani nevím, kde bych mohla dostat takovou, která by se té „čínské číně“ vyrovnala, ať už by šlo o kung pao, maso ve sladkokyselé omáčce, nebo cokoli jiného.

Ptáte se na hůlky? Samozřejmě byly všude. Při troše štěstí jsme ale měli k dispozici aspoň vidličku a hlubokou lžičku na nandávání dobrot, kterou si člověk pomohl. Výjimkou byla jen jedna restaurace, kde jsme o vidličku žádali a kde nás odpálkovali s tím, že jsme v čínské restauraci... Tak dík za nic. Ještě že máme ruce a na stole zrovna jen plněné knedlíčky (zrovna asi to nejslabší z celého stravování v Číně).

Pekingská kachna v celé své kráse. Tahle ochutnávka byla báječná a zážitková!

Zdroj:

Petra Malá

V Číně se hodně ochutnává i na ulici. Tady to byl třeba jackfruit.

Zdroj:

Petra Malá

Číňani na prázdninách

Protože jsme se sem (tak trošku proti své vůli) vydali v létě, i Číňani měli prázdniny. A hodlali je naplno využít, jak bylo patrné. Jakkoli o nich později budu psát, že jsou docela milí, jedno mě na nich štvalo. Jak jich bylo všude moc, neskutečně se kamkoli cpali.

Nedaleko Pekingu se nachází Badaling – část Velké čínské zdi, která se v 80. letech 20. století dočkala rekonstrukce. Tohle množství lidí tu bylo ráno. V poledne už člověk nezmohl vůbec nic.

Zdroj:

Petra Malá

Kdybychom se neurvale necpali taky a zdvořile uhýbali, ještě dneska stojíme na vstupu do Zakázaného města. Předbíhání? Naprostá samozřejmost! Výhodou skupiny lidí je, že udělá špunt, přes který nic a nikdo neprojde. Tak aspoň tak.

Jedním z highlightů Pekingu je Zakázané město. Jeho atmosféra je dechberoucí!

Zdroj:

Petra Malá

Naplno jsme čínské prázdniny pocítili na Badalingu (opravené části Velké čínské zdi). Ráno, když jsme přijeli, to ještě nebylo tak zlé, ale když jsme se před polednem vraceli zpátky směrem k autobusu, bylo to něco šíleného. 

A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká u terakotové armády. Teprve tam jsem pochopila, jak je možné, že dav může někoho ušlapat, když vypukne panika. Tady žádná panika nevypukla, a přesto jsme se chvílemi báli o vlastní zdraví.

Vyfotili jsme si bojovníky, asi tak na půl minuty na nich spočinuli okem a pak jsme se prodírali davem v dlouhé hale ven. O tom, jaká lahůdka to byla, když byli všichni upocení, se asi nemusím dlouze rozepisovat…

Výstup na posvátnou horu Hua Shan je extrémně nebezpečný. Troufli byste si?

Mao, kapitalismus a buddhismus

Tvrdý kapitalismus, ve kterém jste ale kontrolované kolečko v systému a vaše dítě chodí na náměstí Nebeského klidu hromadně s kamarády mávat fotce Mao Tse-Tunga. Opodál ji zdraví i „pionýři“ v uniformách a rodiče je u toho nadšeně fotí.

Musíte dřít, abyste se nějak měli. Musíte být poslušní. A do toho víte, že zhruba třetina Číňanů jsou buddhisti. Ve finále je z toho hodně „slušná“ směsice vlivů, které vám k sobě díky nějakému tomu všeobecnému rozhledu tak nějak nepasují… A přesto to tak funguje. Neskutečně to nahrává jedinečné atmosféře téhle země.

Náměstí Nebeského klidu má taky svého ducha. Sleduje vás tady sám Mao a vy myslíte na ten masakr, který se tu odehrál v roce 1989. Náměstí naštěstí dostalo svůj název už dávno před ním, jinak by to bylo... Šílené.

Zdroj:

Petra Malá

Jisté je, že nejspíš onen přísný režim zajišťuje to, že se tu staví a buduje rychlostí blesku. Ať už jde o silnice a dálnice, nebo nové budovy, i průvodce, který tu byl naposledy ani ne před měsícem, se diví. Přestala být 30 let stará budova z nějakého důvodu vyhovující? K zemi s ní a za chvíli tu stojí nová. Když tak v létě projíždím po severu Čech a spíš stojím než jedu, protože se všude kope a skoro se to nehýbe, nenapadá mě nic jiného než „Číňany na vás“. 

Kamenný les Shilin: podivuhodné útvary jsou hříčkou fantazie přírody

Malí lidé, velké věci

V Pekingu jsme byli tři dny. A během té doby jsme vypozorovali třeba to, že tu jezdí samá krásná, nablýskaná auta. Nic typu „jedničková oktávka“ a „stoletý golf“ tady nepotkáte. Je to tu samý „kombík“ a samé „esúvéčko“. Úplně v topu. Vévodí tady tomu čínská značka BYD (Build Your Dreams).

K tomu náš průvodce přidává, že údajně 40 % aut v Číně jsou elektromobily. Padá vám brada, zase. Ještě kdyby tak neměli ty továrny, kde vyrábějí tuny a tuny nekvalitních pitomostí, čímž znečišťují životní prostředí. To by bylo bájo! Nicméně tedy na to, že jste ve městech, dýcháte nezvykle čistý vzduch...

Pekingská zoo je známá díky pandám. Tahle byla zrovna celkem unavená.

Zdroj:

Petra Malá

Mimochodem – neviděli jsme tu žádnou dodávku, žádnou přepravní službu. Žádný náklaďák. Nebo aspoň náklaďáček. To jim balíčky e-shopů nosí drony nebo jak? Jediné, co tady přepravní službu připomínalo, bylo podivuhodné vozítko tak neskutečně zaskládané krabicemi, že jsme na chvíli pochybovali o tom, že tu platí nějaká fyzika. 

A zároveň se dozvídáme, že jak jsou Číňani relativně malí, mají v oblibě velké věci. Velká auta, jak vidno při každé jízdě autobusem přes město. Velké byty. Kdo může, vydává velké peníze za velké byty.

Samozřejmě si to nemůžou dovolit všichni, ale „průměrný Číňan“ si spokojeně žije jedině v bytě o výměře aspoň 70 metrů čtverečních a lambáda je to teprve v bytě o výměře 100 metrů čtverečních a víc. Pochopitelně jsou lidi, kteří žijí v suterénních kamrlících a jsou rádi, že jsou rádi, ale princip „malí lidé, velké věci“ tu prostě jede.

Víc o tom, co mě na téhle zemi během 14 dní uchvátilo a dostalo, vám brzy popíšu ve 2. díle Zápisků z Číny.

Autorský článek, zdroj