Pro mě to byla Čína. Hned druhým dechem ale musím dodat, že celých 14 dní, od začátku až do konce výpravy, bylo naprosto úžasných a nezapomenutelných. Nelituju jediného dne, který jsem tady strávila.

• Kontrola, kontrola… A kontrola!
• A na toaletě už jste byli?
• Číňani a jejich (nejen zvukové) projevy
• Jak jsme byli za hvězdy
• Digitální detox
• Vnitrostátní let a tři přejezdy rychlovlakem
• Čaj, kam se podíváte. Akorát se nedívejte v hotelu u snídaně
• Na kafíčko? Jak kde…
• Země fascinujících kontrastů
• Hongkong – jedna země, dva systémy
• Macao, ráj hráčů a kousek „domova“
• Závěrem

Přečtěte si nejdřív Zápisky z Číny – 1. díl: přijet s despektem, odjet se spadlou bradou a úsměvem na tváři!

V 1. díle Zápisků z Číny jsem vám prozradila, co se mnou (ne)udělal časový posun, že v čínských městech nenarazíte na staré auto, nebo to, že čínská gastronomie je famózní, ale mít ji na talíři 2x denně 12 dní za sebou není tak úplně eňo ňůno. 

Dneska se mrkneme na to, jak jsme byli pod dohledem, jak na nás neustále mířily telefony a jejich fotoaparáty a taky na to, jak okouzlující kontrasty můžete v Číně vidět a zažít. Tak začneme tím „velkým bratrem“.

To si takhle stolujete v restauraci, zvednete hlavu... A vidíte srp a kladivo.

Zdroj:

Petra Malá

Kontrola, kontrola… A kontrola!

Návštěvu turistických lákadel jsme museli mít vesměs domluvenou předem. To zaprvé. Zadruhé – skoro všude jsme museli projít nejen rentgenovou kontrolou (a naše batůžky, kabelky a jiné bagáže taky), ale i tou pasovou. „Soudruzi“ zkrátka chtějí mít jasný přehled o tom, kdo se jim kde pohybuje a co si s sebou nese.

Zatímco našeho průvodce lehce zdrželi kvůli balzámu na rty, já si u úřednice postála taky – dokud jí naše místní průvodkyně nevysvětlila, že to malé podezřelé cosi ve vrchní kapsičce batohu je sprej na ucpaný nos. A mimochodem – přes takovou kontrolu vás nepustí se zapalovačem, s větším nožem (občas se to prý stane, že si někdo vyjde s kudlou) a čímkoli, co na sobě má označení hořlaviny.

Možná si umíte představit, jak to na každém takovém kontrolním stanovišti vypadá. Ano, všude jsou krabice se „zabavenými“ zapalovači. Humorné bylo, že vás se zapalovačem pochopitelně nepustí ani na vnitrostátní přelet, takže jakmile jsme ze Šanghaje doletěli do Guilinu a vyšli z letištního prostoru, sesypaly se na nás stařičké Číňanky nabízející zapalovače (nejspíš ty zabavené právě v Guilinu). 

Dojem, že jsme pod vševidoucím okem, jsme měli i ve čtyřech z pěti hotelů, ve kterých jsme přebývali. Přístupová karta totiž samozřejmě věděla, ke kterému pokoji patří, takže vás výtah po jejím přiložení nesvezl jinam než do vašeho patra nebo k recepci. Byli jsme tak unavení, že jsme nikde nezkoumali schodiště, ale chceme věřit, že v případě požáru bychom se ven nějak dostali…

Kamenný les Shilin: podivuhodné útvary jsou hříčkou fantazie přírody

A na toaletě už jste byli?

Uznávám, že takový čtvrtý nebo pátý den si zvyknete. Ono vám v podstatě nic jiného nezbývá. O čem je řeč? O toaletách přece! Toalety mimo hotely totiž jen zřídka byly takové, na jaké jsme my zvyklí. Většinou jste otevřeli dveře a spatřili tzv. turecký záchod. A mohlo to být na veřejných toaletách, ale i u turistické atrakce, nebo dokonce v restauraci.

Na druhou stranu – pro nás ženy je to hygieničtější... Tak to jen abyste se nedivili, kdybyste se náhodou vypravili právě do těchhle končin.

Pavlína Vondráčková: „Učit češtinu v Šanghaji byla obrovská zkušenost.“

Číňani a jejich (nejen zvukové) projevy

Konečně k samotným Číňanům. Oni jsou… Takoví zvláštní. Tedy jiní. Jsou nesmírně milí. Kolikrát nás zastavili na ulici, jen aby řekli naučenou větičku „welcome to China“. A to zapůsobí. 

Už v 1. díle Zápisků z Číny jsem zmiňovala, že se všude cpou. Kamkoli jdou, tam se musí narvat a předbíhání je u nich normální. No budiž, tak si z Číny „odvezete“ ostré lokty, pokud jste je před cestou sem neměli… 

Ke všemu jsou brutálně hluční. Zřejmě proto, že je jich všude moc, potřebují jedni druhé překřičet, jinak nevím. To ale pořád není to „nejlepší“. 

Náš průvodce nám vyprávěl, jak dosud Číňani naprosto běžně nesmrkají (jednoduše pošlou obsah dutiny nosní do vzduchu) a plivou všude kolem sebe. Situace se prý – hlavně v Pekingu a okolí – zlepšila u příležitosti konání LOH v roce 2008.

Všude se střetávají kultury. Ovčí hlavy spatříte v muslimské čtvrti v Si-anu. Ale sušené mango tu mají lahodné!

Zdroj:

Petra Malá

Můžeme si jen domýšlet, jak taková edukace veřejnosti probíhala (možná stačily vysoké finanční sankce), ale už krátce před konáním olympijských her byla oblast mnohem čistší. Zkrátka se zakázalo plivat na ulici, ať už sliny, nebo hleny. Nemáte zač…

Po osvětě „smrká se do kapesníku a sliny se dají i polykat“ je prý Peking a jeho okolí hned o něco hezčí. Ruku před pusu při kašli je možná neučili, což jsme poznali v Šanghaji… A šlo spíš o heavy metalový koncert než o zdravé odkašlání. Ale co už, i to k poznávání kultury patří.  

Krásná a nebezpečná: silnice Tianmen v Číně je jen pro zdatné řidiče

Jak jsme byli za hvězdy

Nebo za exoty, těžko povědět. Když jsme letěli do Číny, někteří z nás byli plni myšlenky vyfotit s nějakým tím Číňanem. Což o to, třeba čínské děti by se nechaly bez nároku na honorář fotit do aleluja. Ještě se smály a nadšeně výskaly. Jenže víc než Číňani jsme byli foceni my! 

„Když oni nás bělochy všechny mají za Roberty Redfordy a další tyhle lidi,“ seznámil nás se situací průvodce. A tak skoro nebyl den, kdy by nás někdo z místních neodchytil, jestli si nás může vyfotit, jestli se s námi může vyfotit nebo jestli se s námi může vyfotit jeho dítě. Co byste pro tu radost v očích neudělali? Číňani prý prostě zbožňují bělochy. Pár dní se to i dá ustát. Ten úsměv, který k vám totiž 153x denně vyšlou, je hřejivý a nakažlivý.

Porcelánová věž v Nankingu přestála lidskou krutost i zásah bleskem

Digitální detox

Visíte denně na sociálních sítích a Google službách? Pak můžete (ale nemusíte) mít problém (absťák). Před cestou do Číny jsme do jednoho ze dvou našich telefonů nahodili čínskou datovou eSIM (a VPN), jen pro případ, že bychom data nezbytně potřebovali. A taky abychom aspoň jednou za týden napsali domů, že žijeme, a optali se hlídačky, čím vším už ji náš čtyřnohý drahoušek zvládl oblažit. 

Tuhle eSIM se nám povedlo rozchodit „už“ třetí den v Číně. Pak ale fungovalo prakticky všechno. Jen občas něco neodešlo a občas něco nepřišlo. Když nejste závislák, je vám to za chvíli úplně jedno a takový menší digitální detox vítáte. Beztak máte itinerář našlapaný od rána do večera, tak proč koukat do telefonu?

Musíte ale lehce obelstít hotelové wifi, tedy vypnout na telefonu svůj příjem wifi, abyste jeli čistě jen na data. Jakmile vám totiž naskočí hotelová wifi, dostanete se nejspíš tam, kam běžný Číňan – a na facebook, instagram a různé messengery to není. 

Výstup na posvátnou horu Hua Shan je extrémně nebezpečný. Troufli byste si?

Vnitrostátní let a tři přejezdy rychlovlakem

Právě kvůli tomu našlapanému programu jsme se třikrát přesouvali rychlovlakem a jednou jsme absolvovali vnitrostátní let. Samotná jízda rychlovlakem je parádní zážitek. Tahle mašina jede i 350 km/h (aktuální rychlost se dozvíte ve vagónu na informační tabuli), krajina za oknem ubíhá jinak, než jak jsme zvyklí. Naše nejdelší jízda trvala 6 hodin a urazili jsme při ní něco přes 1 500 kilometrů. Něco úžasného. 

Fajn bylo, že na nádražích i na letišti (a vlastně nejen tam) byly nápisy nejen v čínštině, ale i v angličtině, respektive u místních názvů (například měst) v nám srozumitelné transkripci. V tomhle ohledu tedy nebylo co vytknout.

Visí a visí. Čínský klášter drží na skále už 1 500 let

Čaj, kam se podíváte. Akorát se nedívejte v hotelu u snídaně

Jen si na to vzpomenu, sbíhají se mi sliny. Samozřejmě, Čína je čajová velmoc. Ať už si vzpomenete na černý, zelený, bílý, nebo třeba oolong, na všechno mají kvalitní odpověď. Krásný zážitek je návštěva čajové plantáže, stejně jako prostory, kde lidi čaj zpracovávají, nebo čajovna, kde vám ukážou tradiční čajový rituál a nechají vás několik druhů čaje ochutnat.

Návštěva čajové plantáže aneb Padesát odstínů zelené. Pro milovníky kvalitního čaje nezbytnost!

Zdroj:

Petra Malá

V Číně najdete skoro na každém rohu krámek, kde vám vykouzlí nadpozemsky vynikající ledový černý nebo zelený čaj se spoustou ovoce. Když je na vás vidět, že kvůli brutálně frčící klimatizaci právě „polykáte žiletky“, přihodí do zeleného čaje k limetce zázvor a vy si dejte do trumpety… Naprosto skvěle tam chutná i „obyčejný černý čaj s citrónem“. Až se tomu nechce věřit.

Jenže na druhou stranu jsou tu „čaje pro turisty“. Ty na hotelových pokojích (i když ty byly o fous lepší) a ty, které se podávají k snídani. Když v litrové konvici spatříte dva (DVA!) pytlíčky černého čaje značky, o které ani v evropském kontextu nemáte kdovíjaké mínění, musíte prostě zatnout zuby, jestli do sebe chcete po ránu vpravit něco teplého a nemá to být instantní káva (brrr!)… 

Fascinující palác Potála: Podívejte se do stavby nad oblaky, jež má více než tisíc místností

Na kafíčko? Jak kde…

A od čaje pojďme plynule ke kávě. Jestli patříte mezi kafíčkáře až závisláky, obrňte se trpělivostí. Jsou podniky, kde vám připraví espresso i cappuccino, o jakém se vám nesnilo, i když na svou oblíbenou kavárnu v životě nedáte dopustit. Já snad nepila lepší cappuccino (a nedostala jsem krásnější!), než bylo to na baru hotelu v Guilinu. 

A pak jsou podniky, kde nevědí, co je espresso a co je cappuccino. Prostě jen mají kávovar, kde zmáčknou čudlík „americano“ nebo „latté“ a vy se třeba postavte na hlavu, když zrovna o tohle nestojíte. Občas se taky zeptáte na kávu a odkážou vás na plastovou lahvičku s neskutečně přeslazenou ledovou kávou s mlékem, kterou známe i od nás. To je skoro na žalobu… Takže s dobrou kávou je to jak kde. 

Parádní pohled na výškové budovy v Šanghaji je z řeky, ale zajímavý je pak i ze Shanghai Tower, nejvyšší budovy ve městě.

Zdroj:

Petra Malá

Země fascinujících kontrastů

Když už jsme probrali „to nejdůležitější“, jako je čaj a káva, můžeme se směle ponořit do kontrastů, kterými vás Čína jako turistu uchvátí, i kdybyste stokrát nechtěli.

Ultramoderní Šanghaj s výškovými budovami a nádherným večerním osvětlením. Peking je prý ve vývoji zhruba 20 let za ní! A stejně je to obří město. Stařičký hutong v čínské metropoli. Oproti tomu vesnický hřbitov s kulatými hroby organizovaný podle pravidla „čím víc jsi znamenal, tím výš v kopci ležíš“, plavba po řece Li nedaleko Guilinu, kde vás obklopí příroda ve své ryzosti.

Pravděpodobně tím nejkrásnějším zážitkem byla téměř čtyřhodinová plavba po řece Li.

Zdroj:

Petra Malá

Na Fubo Hill stojí za to vyjít nějaký ten schod. Výhled je fenomenální.

Zdroj:

Petra Malá

Skvostně nasvícená jeskyně Rákosové flétny, která hraje všemi barvami. Rýžové políčko a čajová plantáž s padesáti odstíny zeleně. Fubo Hill v Guilinu a výhled do okolí. A pak oslnivý, velkolepý Hongkong.

Tyhle kontrasty se člověku zdají být – obzvlášť když je zažije během několika málo dní – až neuvěřitelné, neskutečné! A přece jsou. Stejně jako potkáte pány v kvádru i ošuntělých kalhotách a tričku. Ženy ve vypůjčených šatech císařovny i ty „obyčejné smrtelnice“ se shrbenými zády, znavená životem.

Jeskyně Rákosové flétny hraje všemi barvami. A je to okouzlující.

Zdroj:

Petra Malá

Hongkong – jedna země, dva systémy

Takovým světem pro sebe je Hongkong. Režim je tu volnější, jde o poměrně autonomní oblast, která ale stále spadá pod Čínu. Říká se tomu „jedna země, dva systémy“. V Hongkongu se i na hotelové wifi dostanete kamkoli a v kavárně běžně vědí, že espresso je základem kávových specialit (a že když správně vyšleháte mléko, „kapůčo“ je na světě). 

Nejkrásnější místo je podle mě Victoria Peak, ten nejvyšší bod, ze kterého se vám naskytne výhled na Hongkong v jeho dechberoucí velkoměstské kráse (říká někdo, kdo jde stokrát radši do lesa než i do klidných ulic maloměsta). 

Výhled na Hongkong z Victoria Peak vás dostane.

Zdroj:

Petra Malá

Podívali jsme se taky na místo zvané Repulse Bay, do zátoky se svatyněmi (najdete tu třeba bůžka peněz, o kterého otřete bankovku a právě ona se stane vašimi „šťastnými penězi“) a s krásně čistým mořem a písečnou pláží. Byli jsme ve známém přístavu Aberdeen, který má nesmírnou výhodu ve své poloze – je totiž chráněný i během tajfunů. 

Viděli jsme zdejší typickou double-decker tramvaj a nahlédli jsme do úzkých uliček staré části města. Prošli jsme kolem „otevřeného“ řeznictví, kde ve 35 °C ve stínu porcují a prodávají maso (včetně much, které poletují kolem). 

A večer jsme se zašli podívat ještě na parádně osvícené nábřeží, které jsme měli od hotelu, co by kamenem dohodil, a na kterém večer probíhá laserová show.

Repulse Bay. Za zatáčkou je krásná písečná pláž.

Zdroj:

Petra Malá

Ze zvědavosti jsme zkusili i hongkongské metro, které v sobotu vpodvečer praskalo ve všech. Naštěstí jsme se rozhodli jet jen na další stanici. I tak jsem při zavírání dveří málem zůstala stát na nástupišti a chlápek, který se natlačil do vagónu ještě za mnou, se nosem opíral o sklo dveří. Tak jsme se smáli, až jsme rozesmáli i nejbližší okolí (tedy asi padesát lidí, kteří na to evidentně byli zvyklí).  

Když víte, že v Hongkongu dlouho úřadovali Britové, nepřekvapí vás, že je „něco jinak“. Jasně, jezdí se tu vlevo. Najednou je zkrátka všechno obráceně. Ten, kdo to nevěděl, to hodně rychle zjistil a pochopil.

Inspirace na cestu do Číny. Co neminout v Pekingu a Hongkongu

Macao, ráj hráčů a kousek „domova“

Z Hongkongu přejedete rychlolodí asi 60 kilometrů do Macaa a jste jinde. Jste v Evropě. Macao totiž dlouho bylo portugalskou kolonií. Jezdí se tu tedy pochopitelně vpravo. Nicméně to hlavní na téhle části Číny jsou ohromná a světoznámá casina, z nichž musím jmenovat Malé Benátky (Little Venice nebo taky The Venetian Macao). V téhle budově se najednou cítíte tak blízko domova! 

V uzavřené budově si připadáte jako v italských Benátkách pod širým nebem.

Zdroj:

Petra Malá

Pokud nebažíte po hazardu (víte třeba, že v jednom zdejším vyhlášeném casinu neberou nižší sázky než 200 000 USD?), možná vás víc zaujme chrám Ama nebo ruiny kostela svatého Pavla – tedy kostel, ze kterého zbyla jen 23 metrů široká a 25,5 metru vysoká jedna jediná zeď. Na ní je toho ale spousta k vidění a zase vás tu dostane pestrá směsice různorodých motivů. 

Macao bylo až do roku 1999 portugalskou kolonií. Proto se tu cítíte skoro jako v Evropě. Místy.

Zdroj:

Petra Malá

V Macau se dá obdivovat třeba jedna zeď kostela... Ale vážně. Tohle místo má zvláštní atmosféru!

Zdroj:

Shutterstock

Závěrem

Dva týdny v Číně byly vážně intenzivní a nezapomenutelné. Čína vás nezklame, ať už fandíte moderním městům, historickým památkám, přírodním krásám, nebo v zásadě příjemným lidem (ty šílenosti ve frontách už jsem jim odpustila). 

Před samotnou cestou jsem trochu vnitřně bojovala s tím, že jedu do země, jejíž režim se mi nezamlouvá (ale víte jistě, že by Číňani stáli o ten náš západní?). I o tom, jak Čína zachází s Ujgury (a možná i dalšími menšinami, kdo ví), jsem četla.

Peru se s tím doteď. Ale koneckonců jsem jela poznat tuhle fascinující zemi jako turista a jako nadšený turista plný zážitků jsem se vrátila. Nejela jsem nikoho hodnotit, soudit nebo podporovat. Vřele takový nezaujatý „výlet“ doporučuji všem, kteří o něj stojí. 

Autorský článek