Po únavném přechodu hranic se rozhodujeme, že se vyspíme kousek za hranicemi. Proto odbočujeme z hlavní cesty a po polní cestě jedeme dál a dál a hledáme nějaké pěkné místo na spaní. V tom najednou vyskočí z křoví voják se samopalem a míří na nás. My vypínáme světla, aby viděl, že se nejedná o nějaké narušitele hranice, na kterou jsme se znovu dostali. Voják nám ukazuje, že je ozbrojen a gestikuluje, aby Sua a Šmolda vystoupili z auta. Kluci s rukama nad hlavou a se slovy: ,,We are not armed!“ jdou až k vojákovi, který na ně konečně přestává mířit. Podávají mu ruku a vyděšenou angličtino-ruštinou vysvětlují, co se stalo. K vojákovi přichází jeho kolega a naše cigarety určené pro úplatky zkorumpovaným policajtům přicházejí velmi vhod a navíc velmi uvolňují atmosféru. Zatímco si Makr spokojně spí v autě a absolutně nevnímá, ke klukům se přidává Ruby. Vojáci si vyžadují pasy. Pak následují podpisy na kapotu auta a my už si myslíme, jak můžeme frčet dál. To je ale omyl.

Vojáci nám pasy stále nevracejí a říkají nám, ať zůstaneme na místě mezitím, co stále s někým volají vysílačkou. Suu se Šmoldou už to přestává bavit a pouštějí si na mobilu nenovější díl Kazmovy One man show, kde si utahuje z celého Ruska. Vojáka, který kouká přes rameno, to zřejmě baví stejně jako nás. (Kazmič, to koukáš, jaký ti děláme promo po světě, co?!) Po pár dalších videích, jako například jak si udělat vlastní krmítko pro ptáky z PET lahve, přijíždí vojenský nákladní kamaz, ze kterého vyskáče téměř 20 dalších ozbrojených vojáků a za nimi nejspíš velký boss v bílé ladě. Znovu vysvětlujeme, že jsme jen blbí hloupí západní turisté a zabloudili jsme. V naději, že dnes přespíme konečně pod střechou například v policejní cele, nám říká, ať ho následujeme. Navede nás na dálnici a se slovy: "pořád rovně, jen rovně, nikam neodbočujte" se loučí. My to zakempíme asi po 20 km, hned u dálnice mezi stromy natáhneme hamaky a jdeme spát.

Ráno nás kromě burácejících aut budí také zvědaví lidé a děti. Uvaříme snídani, teda spíše oběd, protože jsme vstali až po 12 hodině. Po obědě vyrážíme do hlavního města Taškentu. Zde si chceme prohlédnout tržiště s orientálním zbožím. Na nákupy ale potřebujeme vyměnit nějaké peníze. Z průvodce se dozvídáme, že v Uzbekistánu existují 2 způsoby. jak vyměnit místní měnu. Buď oficiální cestou v bance, kde dostanete za 1 americký dolar 3000 uzbeckých sum, nebo na černém trhu, kde za 1 americký dolar dostanete 5500 – 6000 uzbeckých sum. Ten druhý způsob je tak trochu nelegální, a když vás při tom nachytá policajt, můžete se dostat do velkých komplikací.  

Asi vám je jasné, jaký způsob výměny volíme. Myslíme si, že dotyčnému obchodníkovi dáme 100$, ten nám dá 550 000 sum a během 30 vteřin bude hotovo. Jako bychom si kupovali bony před Tuzexem, které z nás nikdo díky bohu už kupovat nemusel. Jsme však opět na velkém omylu. Obchodníkovi jsme předem řekli, kolik budeme měnit. Ten za 5 minut přichází s velkým pytlem, kde nese přes 500 bankovek. Dostáváme téměř půl miliónu v bankovkách s nominální hodnotou 1000. Peníze si musíme přepočítat, protože by to nebylo poprvé, kdy se nás někdo při výměně snažil ošidit. Navíc tímto způsobem by to nebylo vůbec složité. V koutku postupně přepočítáváme všechny bankovky, zatímco obchodník kontroluje, zda okolo nejde nějaký příslušník, který by nás asi nezavřel, ale rozhodně by nějakou část našeho velkého paklu chtěl. Peníze jsou v pořádku a my můžeme vyrazit. Ale zkuste si 100 bankovek nacpat do peněženky. Téměř nemožné. Proto sháníme gumičky, peníze dáváme do balíčků a ty strkáme do kapsy jako místní.

Když si v Kazachstánu chcete zabruslit, musíte do pouště do obchodního centra.

Zdroj: Feldou do Číny

Na trhu nakupujeme spoustu místních orientálních věcí – suvenýry domů jako například šafrán nebo třeba koberec.

Po nákupech vyrážíme zpátky směr historické město Samarkand. Po cestě se stavíme na jídlo, dáváme si jehněčí šašlik s pivem a pokračujeme dál. A zde si začínáme vážit dokonce českých silnic. Ne, že by ty místní byly ve špatném stavu – jsou krásně hladké, ovšem nejsou na nich čáry. Žádné. To v kombinaci se špinavým sklem zevnitř i zvenku, Suovo zapomenutými brýlemi a velmi silnými světly protijedoucích žigulů nedělá dobrotu. Proto se rozhodujeme, že si půjdeme lehnout a vyrazíme brzo ráno.

Samarkand je nádherné město.

Zdroj: Feldou do Číny

Samozřejmě vstáváme až kolem oběda, proto máme co dohánět. Cesta naštěstí ubíhá rychle a za chvíli (po chvilce bloudění samozřejmě) už se procházíme po krásných orientálních komplexech. Radost nám kazí jen výše vstupného pro turisty. Tu se nám díky patronaci od rektora ČVUT podaří snížit o polovinu. Procházíme si komplex, který vypadá jako z pohádky O tisíci a jedné noci, kterou z nás sice nikdo nečetl, ale představujeme si to tak. Po prohlídce města si jdeme dát typické uzbecké jídlo, dvojitý hamburger, hranolky a colu a můžeme se vydat k hranicím s Tádžikistánem. To však není tak jednoduché. To, že je hraniční přechod zakreslen v mapě, dokonce i v průvodci je napsáno, že od roku 2016 bude otevřen, neznamená, že otevřen je. Proto musíme zpátky 200 km na sever a možná tam to půjde.

Na hranice přijíždíme kolem 20. hodiny, a protože máme do půlnoci, odkdy nám začínají víza ještě čas, stavíme na večeři. Najednou slyšíme: ,,Zdravím vás přátelé!“, otočíme se a mluví na nás člověk, který rozhodně není Čech. Postarší pán nám vypráví svůj příběh o tom, jak žil v Uzbekistánu, ale před 10 lety se přestěhoval do Karlových Varů, kde dělá lékaře v hotelu. Ptá se, jak se nám líbí Uzbekistán a zda je vše v pořádku. My odpovídáme, že je vše naprosto v pořádku, ale že ta vydatná večeře by chtěla zapít pivem. Pan doktor nám po 10 letech v ČR rozhodně rozumí.  Jen se usměje, jde za nás zaplatit útratu a požádá nás, abychom jeli za ním. Doveze nás do hospody, kde točí poměrně dobré pivo (v takovém pařáku stačí, že je studené). Pivo stojí asi 12 Kč. Úžasné potkat krajany, pan doktor nám vypráví, že vdává dceru za 3 dny, zda bychom se nechtěli zúčastnit svatby.

Samozřejmě že chtěli. Ale čas nás tlačí. Škoda, ale musíme do hor, kde vůbec nevíme, jak dlouho se zdržíme. Vyrážíme proto k hraničnímu přechodu, o kterém nám řekli v Samarkandu, že je otevřený. Nebyl. Musíme dalších 40 km na sever. Ten naštěstí otevřený byl. S vidinou, že budeme muset vyskládat znovu celé auto a nosit věci do rentgenu, stojíme v hale s pasovou kontrolou. Před námi je skupinka 4 kluků, přibližně našeho věku a jeden po druhém chodí do místnosti, kde se provádějí věci, které kdybyste dělali v některých zemích dobrovolně, byly by trestné. Ano, provádí se zde kontrola tělesných dutin. Kluci odchází z místnosti s dost vyděšeným výrazem ve tváři. S představou mít celníkův prst v zadku nás přechází smích. Díky bohu, kluky kontrolovali proto, že byli tadžikistánské národnosti. A tyto dva státy se nemají v lásce. Nás čeká lehká kontrola auta, jsme požádáni, ať dáme více nahlas rádio. Jsme pochváleni za dobrou muziku, následuje podpis na auta a my můžeme jet na kontrolu v Tadžikistánu. Ta probíhá naprosto v bez potíží, dokonce i údaje o autě si zapisují celníci sami a my nemusíme luštit nesmyslná lejstra v azbuce.

Před pár dny s naším hostitelem Bolatem a ještě Rubym (vlevo), který už s námi ze zdravotních důvodů nepokračuje.

Zdroj: Feldou do Číny

Uvítá nás krásná široká silnice a my můžeme jet až k nejbližšímu městu, kde se ubytujeme kousek od policejní stanice. Při natahování hamaků si nás všimnou jak policajti tak vojáci, kteří za námi okamžitě běží. Na to mluvit s někým, kdo drží samopal, už si pomalu zvykáme. Policajtům vysvětlujeme, že jsme unavení a rádi bychom zde přespali a tážeme se, zda to není problém. Najednou se policajt ptá, kdo je řidič. Sua se potichu přihlásí a policajt se ptá: ,,Što tys pil? Vodka?“. Sua se strachem odpovídá: ,,Já? Nič nič“. Absolutně odsuzujeme to, že někdo řídí opilý. Dát si 1 nebo maximálně 2 piva k večeři se nám však nezdá, že je řízení v opilosti. Navíc v hospodě, kam nás v Uzbekistánu odvedl pan doktor, s námi seděl i místní policajt, který říkal, že sice je v Uzbekistánu nulová tolerance, ale jedno nebo dvě piva nikdo neřeší. Díky bohu v Tádžikistánu taky ne, protože policajt se na Suu usměje, popřeje mu dobrou noc a odchází. Suovi spadne velký kámen ze srdce a jdeme si všichni lehnout. Zítra nás totiž čekají konečně hory, ale i důkladné doplnění zásob nutné k jejich zdolání.

#facebook#