Pro jistotu překontrolujeme zásoby a raději kupujeme těstoviny, rýži a asi 20 litrů balené vody. Taky benzín do kanystrů a motorový a převodovkový olej. Voda nám zcela jistě nestačí, ale už není kam dávat. Když nepůjde nikde koupit, přefiltrujeme vodu z potoka. Do toho se nám ale z jistých důvodů moc nechce.

A tak vyrážíme do hor! Konečně! Cesta se pomalu ale jistě zvedá, naložená auta přestávají jet. Ačkoliv jsme na hranicích zaplatili 25 dolarů za silnice, platíme každých cca 20 km další peníze za průjezdy mýtnými branami. Ty v horách nejsou úplně šťastně postaveny, takže se v případě velkého množství aut stojí i 15 minut dlouhé kolony. Do kopce a ve 35°C. Naše auta jsme si upravili tak, aby ventilátor, který vhání vzduch do chladiče, bylo možné spustit přímo spínačem v kabině. Až do teď se tato maličkost velmi osvědčila.

Nyní to však nestačí. Zatímco si Dušan v klidu sedí v Haďákovi, Ruby, který je mimo auto, na něj křičí, že z auta něco teče. Přiběhne Sua a křičí na Dušana, aby auto rychle chcípl. Auto odstavíme, děsně se hádáme, otevíráme kapotu a čekáme, než se uvařená voda zchladí. Kontrolujeme stav oleje, zda se neuvolnilo těsnění pod hlavou válců a nedostala se voda do oleje. Vše se zdá být v pořádku. Během kontroly vzduchového filtru zjišťujeme, že jsou všechny šrouby, které drží šasí vzduchového filtru stržené. Znovu se hádáme, posíláme do prdele a začínáme řešit, co s tím. Šrouby byly nejspíš načaté již z Turecka, kde nám je utahoval místní mechanik, protože od té doby je nikdo neutahoval. Nic, s čím bychom si neporadili. Pár binderů a vzduchový filtr drží lépe než z výroby.

Iskanderul. Nádhera.

Zdroj: Feldou do Číny

Potom si sedá za volant Haďáka výjimečně Sua, aby zjistil, zda se auto uvařilo, protože je něco špatně. Možná byl problém mezi volantem a sedačkou řidiče. Samozřejmě to schytá Dušan. Vyjíždíme až do nadmořské výšky 3200 metrů nad mořem, kde projíždíme tunel pod horským průsmykem. To, že už jsme blízko Číně, ukazují všudypřítomné čínské názvy. S jedním z nich, který se nachází nad vstupním portálem tunelu, se chceme vyfotit. V Tádžikistánu je však focení mostu, tunelů a podobných staveb zakázáno. Nic, co by nespravila záštita od rektora ČVUT v ruštině. Můžeme pokračovat dál. Projíždíme krásným údolím a vychutnáváme si krásu Fanských hor. Pod námi je půl kilometru hluboká propast, nad námi další půl kilometru horského masivu. Tu a tam do silnice zasahuje pár napadaných kamenů. Je to úžasná podívaná. Přestože jedeme z kopce na druhý rychlostní stupeň a tím pádem brzdíme motorem, stavíme každých 15 minut, abychom o brzdy nepřišli. Moc místa, kam auto bezpečně poslat v případě selhání brzd, není. Spíš není žádné. O tom nás přesvědčují vraky aut v údolí. 

Takto pokračujeme až k odbočce ke krásnému horskému jezeru Iskardenkul. Až do teď jsme více méně jeli po silnici. To se teď změní. K jezeru vede nezpevněná cesta plná prachu, kamenů a výmolů. Nic, co by felda nezvládla. K jezeru, které se nachází asi 25 km od hlavní silnice, jedeme asi hodinu. Odměnou jsou krásné výhledy na divokou řeku, která z jezera vytéká, a vysoké hory pokryté sněhem. Po příjezdu k jezeru nás úsměv trochu přechází. Je zde závora a chlápek, který vybírá vstupné. Sua vytáhne papír od rektora a jde s chlápkem moudře pohovořit. Doprovod mu dělá Šmolda. Asi po 5 minutách se vrací s úsměvem od ucha k uchu. Vstup za 1 dolar už asi přežijeme. Hledáme místo k utáboření a kocháme se krásnými výhledy. Dnes je na čase vypít soudek piva, který s sebou vláčíme už 3 týdny. Grilujeme poslední zásoby od MasoWestu a tiše pozorujeme naprosto luxusní výhled na noční oblohu. Takto jasné nebe neviděl z nás nikdy nikdo. Úžasné. Ještě nemít střevní problémy a byla by to naprostá idylka.

Na cestě potkáváme nové kamarády.

Zdroj: Feldou do Číny

Probudili jsme se už na několika krásných místech, ale vzbudit se v houpací síti s výhledem na vycházející slunce, zasněžené vrcholky hor a tyrkysově modrou vodu pod nimi jen tak něco nepřekoná. Vaříme snídani, děláme tzv. clean up - to znamená, že uklidíme okolí tábořiště od odpadků, které nejsou naše. Ty naše uklízíme samozřejmě vždy. Sklízíme tábořiště a jedeme se vykoupat. Voda má příjemných 8 °C. Děsně to všude bolí a píchá, ale koupel téměř po týdnu je velmi příjemná. A taky nutná. Co si budeme povídat.

Vyrážíme zpět k hlavní silnici a natáčíme různé záběry do našich videí. Pokračujeme směr hlavní město Tádžikistánu Dušanbe. K tomu, abychom k němu dostali, musíme projet Anzob Tunnel, známý jako tunel smrti. Možná si říkáte, že jen výmysl, ale tunel smrti to je. Tunel je dlouhý sice "pouze" 5 km, ale silnice není v celé části vyasfaltovaná, takže se řidiči musí prodírat mnohdy velmi hlubokými výmoly. Osvětlení není žádné a ventilátor je na celý tunel pouze jeden. Když v tunelu dojde k zácpě, hrozí cestovatelům otrava výfukovými plyny. Tento jev není bohužel nic neobvyklého. Dokonce jsme slyšeli, že když chce tunelem projet motocyklista, musí předem podepsat prohlášení, že jede na vlastní nebezpečí a bere na vědomí, že se může buď udusit, nebo mu může spadnout kámen na hlavu. Zda je to pravda, nevíme, ale vzhledem ke stavu tunelu bychom se vůbec nedivili.

Tady jsme k jezeru přidali feldu ve Photoshopu. Ne, samozřjemě je to pravé.

Zdroj: Feldou do Číny

My tunel projíždíme naprosto v klidu a Makr ještě ve větším, protože než se vzpamatoval, co se děje, měl 2 kilometry otevřené dokonce i okno. Po pár hodinách dorazíme do hlavního města Dušanbe, kde však k vidění, kromě nejvyššího vlajkového stožáru na světě, nic není. Stožár je vidět i z dálky, a proto není třeba zajíždět do centra. My se můžeme konečně vypravit na vrchol naší cesty silnici M41, známou spíše jako Pamir Highway.