Tuhle autostrádu vojáci postavili, aby mohli kontrolovat i ty nejodlehlejší místa sovětského svazu v okolí dnešní hranice Číny, Pákistánu nebo Afghánistánu.Silnice vede místy, kde ve středověku vedla Hedvábná stezka, a je z většiny nezpevněná. V tom lepším případě na ní nikdy nebyl asfalt a její povrch tvoří šotolina a občas nějaká menší díra, která však neznamená vetší hrozbu pro automobil, v dalším případě na silnici taky nikdy nebyl asfalt, ale těžké kamiony na silnici vytvořily tzv. roletu. Ta vypadá překvapivě jako vlnitý plech na střechu. A jsou jen dvě možnosti, jak ji přejet. Buď pojedete hrozně pomalu, nebo hrozně rychle. Nic mezi tím neexistuje. A jezdit pomalu je nuda. Pak přichází na řadu ten nejhorší typ povrchu. To je ten, kde kdysi, když ještě žil třeba Stalin, byl asfalt. Stalin zemřel a jeho odkaz je v některých místech cesty věčný. To se nedá říct o asfaltu na cestě. V asfaltu jsou až půl metru hluboké díry, nebo vyjeté koleje, ze kterých se nedá vyjet. Na těchto úsecích není možné jet rychleji než v průměru 20 km za hodinu. Občas se také stane, že asfalt je delší dobu neporušený déle než 10 metrů. Zde nastává problém, že většinou po kilometru poměrně slušného asfaltu přichází zrada v podobě pořádné díry přes celou cestu.

Že jim to sluší, viďte?

Zdroj: Feldou do Číny

Za to, že je cesta v takovém stavu, nemůže jen čas, ale také drsné horské podmínky jako mráz, laviny, sesuvy půdy či záplavy. Z tohoto důvodu bývá M41 průjezdná většinou jen 2 měsíce v roce. Během těch ostatních jsou cesty přerušeny závaly nebo strženými mosty. My na pamírskou dálnici vjíždíme z města Dušanbe. Prvních 50 kilometrů je naprosto úžasných a pokrytých solidním asfaltem. Po 50 km najednou z ničeho nic cesta končí. Respektive pokračuje, ale bez asfaltu. Takhle brzo jsme konec asfaltu nečekali. Domlouváme se tedy, že ujedeme ještě pár kilometrů a najdeme si místo na spaní. Během dalších 2 hodin ujedeme asi 20 km, cesta je prašná, takže za projíždějícími kamiony nebylo nic vidět. Spát přímo u silnice v ústence se nám také moc nechtělo. Už je tma, pro nás je to možná lepší, protože nevidíme ta jistě hluboká údolí pod námi. Tu a tam projedeme nějaký brod a naštěstí za chvilku projíždíme vesničkou, kde si u autobusové zastávky natahujeme hamaky a jdeme spát.

Ráno nás vyjímečně nebudí děti, ale stádo krav a oslů. Některé z nás to velmi vylekalo. Některé, třeba jako Dušana nevzbudil ani osel vykonávající potřebu pod jeho hamakou. Uvařili jsme si granulovaný čaj a posnídali plněné buchty, které nebyly plněné. Už bychom měli s tou azbukou něco dělat! Následovala ranní kontrola aut a můžeme vyrazit. Cestou se nám nabízejí krásná panorámata. Cesta se klikatí vysoko nad řekou, občas musíme kus cesty objet, protože ten starý kus někam odplaval. Raději si nepředstavujeme, co by následovalo, kdyby se cesta utrhla s feldou.

Hory jsou v Tádžikistánu zelené. Tuhle barvu máme rádi.

Zdroj: Feldou do Číny

Asi po 20 km a hodině cesty se stavíme v jedné z mála vesnic po cestě, kde se dá něco pořídit. Voda je super věc, ale vychlazená Coca Cola je něco jiného. Jak jsme se po cestě utvrdili, je to lék téměř na všechno pomáhá od kocoviny přes průjem i na bolavý žaludek. Tyto problémy se nám v posádce krásně periodicky točí. Nakoupíme si kromě coly, která je dražší než na Václaváku i balíky vody a vyrážíme. Cestu nám zpestřují různě hluboké a dlouhé brody. To největší zpestření ale přichází záhy.

V dáli jsme si všichni (kromě Dušana samozřejmě) dvou podezřele naložených žigulíků. Ty na nás začínají blikat. " O co jim sakra jde", říkáme si. Asi po 50 metrech nám to je jasné. Jsou to Češi. Opravdoví Češi, které jsme od Chorvatska neviděli. Skupina Zlom BA3, neboli VAZ, pro ty kteří neovládají azbuku tak bravůrně jako my, se skládala ze 6 mladých Čechů, kteří podobnou trasu jako my, jen obráceně. Jen si na cestu vybrali auto, na které po celé cestě není problém sehnat díly. Ne, jako my. Měníme pár poznatků, zážitků a samolepky, fotka a musíme letět dál. Cesta bude ještě náročná.

Kdo by to byl čekal, že v Tádžikistánu narazí na další bandu Čechů...

Zdroj: Feldou do Číny

Asfalt se již úplně vytratil, cestu tvoří jen prach a kameny. Ale kvůli tomu jsme sem přeci jeli. Motory nestačí uchladit ani ventilátor, který běží celý den a proto musíme přistoupit k ne moc populárnímu řešení. Ačkoliv  je ve stínu ke 40 °C, musíme topit. Nedá se nic dělat, ale aspoň nevaříme. Vyjíždíme až do výšky 3200 m.n.m., na autech je znatelný úbytek výkonu, což má za vinu řidší vzduch v takových nadmořských výškách. Potom sjíždíme dolů, až k hranicím s Afgánistánem. Bojíme se, nevíme co od toho čekat, ale jinudy cesta nevede. A to doslova. A to po čem jedeme, je taky velmi nadsazené nazývat cestou. Točíme videa, děláme fotky, které až uvidí naše mamky, tak nás už nikdy nikam nepustí. Asi po 2 hodinách jsme dorazili k hranicím, a protože jsme líní něco vařit jdeme se najíst do první hospody, která je nablízku. Objednat si zde je poměrně problém. Jídelní lístek nemají a anglicky také neumí. Nevíme, jak se nám to povedlo, ale za chvíli nám přinesou 2x guláš a 2x kuře a chleba. Jsme zvyklí jíst téměř vše, ale tohle dělalo problém i nám. Aspoň mají pivo. Zatímco si Sua a Ruby pochvalují, že aspoň ten chleba se dá pozřít, zkazí jim radost Šmolda se slovy: " Kurva, dyť to máte celý plesnivý". Sua s výrazem husťáka, který mu absolutně nejde a vypadá spíš směšně, než aby z něj šel strach, si nechává zavolat obsluhu. No dalo nám to práci, ale přinesli nový a zdravý chleba. Ten nám samozřejmě napočítali extra. Raději se s nimi nebudeme dohadovat. Platíme dost peněz a vyrážíme. V tomhle městě rozhodně spát nebudeme.

Šmolda s Makrem, kteří už se mohli vést jako spolujezdci, si kupují další pivo na cestu a vyrážíme. Řidičům muselo stačit to, co měli k jídlu. Hned za městem nás staví policajt. Když vidí Šmoldovo pivo, ptá se i Suy, jakožto řidiče, kde má pivo on. Sua ukazuje, že nemá. Že má svoje na večer v batohu. Policajt vysvětluje, že u nich se za volantem nesmí pít.  Nevíme proč, ale Sua musel chodit po čáře. Ještě, že ho jedno pivo k jídlu nerozhází.

Vyjíždíme dál, cesta se klikatí podél řeky v úzkém údolí. Na levé straně hory, na pravé straně divoká řeka a za ní Afganistan. Každých 10 minut potkáváme vojenskou hlídku složenou ze 4 vojáků se samopaly. Vypadá to strašidelně. Ale nebylo. V malinkatých vesničkách na nás mávají děti, ale i dospělí. Dokonce i ženy, které kupodivu nejsou vůbec zahalené, jak jsme byli zvyklí třeba z Uzbekistánu. Začíná se nám tu líbit. Ono to tady taky nebude takové, jako se říká v televizi. Stavíme v jedné vesnici, už se stmívá a ačkoliv to tu vypadá velmi mírumilovně, po tmě jet rozhodně nechceme. Jedna paní nám nabízí, že můžeme přespat u ní na dvorku. Super! a co je ještě lepší, za rohem je hospoda. Tam si vychutnáme pár místních extrémně silných piv a za pár hodin jdeme spát:-)

Ráno nás budí pro změnu zvědavé děti.  Po klasickém ranním rituálu vyrážíme. Co je pozitivní je, že už nevstáváme ve 12 ale v 9. Proto vyrážíme. Cesta je úžasná. Vysekaná ve skále, pod námi divoká řeka a nad námi vysoké hory. Asi po 70 km stavíme na oběd, kde si v krásně oáze dáváme plov. To je něco jako naše rizoto.  Oběd byl výborný. I téměř dvouhodinový spánek u stolu po něm. Po zaplacení nás dokonce i majitel ochotně osvěží kýblem ledové vody z místního potoka. Tedy, až potom, co zchladil psa. Potkáváme zde i anglicky mluvícího pána, kterého se ptáme, zda je možné v Chorogu  (město kam máme dnes namířeno), přejít hranice a podívat se na den do Afganistanu. Podle průvodce je to možné, když je v Afghánistánu klid. Ten tam bohužel nebyl. Proto si musíme Afghánistán nechat na příště.

Cestou necestou, polem nepolem...

Zdroj: Feldou do Číny

Po dalších 50 km se Sua snaží zaparkovat před bankou, protože kluci nemají moc hotovosti a platební karty berou tak na 3 místech v zemi. Sice parkoviště před bankou je, ale od silnice ho odděluje metr hluboký příkop. Ten je zakrytý starými radiátory. Ty nápor feldy nevydrží a propadají se. Naštěstí, pro místní jsme velká atrakce a okolo nás jich je přes 20. Feldu ručně vyndaváme zpět na silnici a můžeme vyměnit peníze. Ty se ale v bance vyměnit nedají. Musíme vydržet déle. My vydržíme. Uvidíme co benzín.

Benzín vydržel. Dojeli jsme do Chorogu. Zde nakoupíme pohledy, benzín, vyměníme dolary a jdeme spát nad město. Další den bude rozhodující. To bychom to tož měli dorazit k hranicím Číny.

Po ranní snídani jsme zjistili, že místo kde jsme spali, slouží mladým párům k ukojení svých choutek. Plné odpočívadlo použitých prezervativů nás donutí sbalit feldy extrémně rychle. Už musíme začít tábořit za světla, shodujeme se.

Cesta se pomalu, ale jistě zvedá. Alespoň, že už je zde lepší povrch. Voda v řece už není tak divoká a můžeme se vykoupat. Konečně! Po těch dnech, to už je třeba. Škoda jen, že vodu tvoří tající sníh z hor a má asi 8 stupňů. Čím déle jedeme, tím ubývá zeleně, ale i kyslíku. Auta už nemají téměř žádný výkon a pro členy výpravy platí to samé. Všem se nám točí hlava a začíná nás všechno bolet. Přesvědčení, že jsme se aklimatizovali dostatečně se rychle vytrácí. Ale co, vymysleli jsme si to sami a musíme bojovat. Jinudy než nahoru to nepůjde. Ve větších stoupáních stavíme každých 100 metrů.