Po více jak 12hodinovém zdržení na hranicím můžeme konečně vyrazit. Město Vladikavkaz, kde máme domluvné spaní u našeho hostitele Jurije, se nachází od hranic pouhou půlhodinku. Voláme Jurijovi, který už na nás čeká asi 5 hodin, že jsme konečně na místě. Jurij nám jde ukázat byt na typicky ošklivém ruském sídlišti a pomocí hlasového překladače Google nám představuje byt. Jsme tak unavení, že nevyužíváme ani 1. možnosti teplé sprchy na naší cestě a jdeme rovnou spát.

Ráno posnídáme u televize, kde koukáme na ruskou pohádku, která ale ani z daleka nebyla tak dobrá jako legendární Jen počkej zajíci. Jurij si ráno přijde převzít byt, přes hlasový překladač a my mu povídáme o naší výpravě. Rus neskrývá nadšení, a jelikož pracuje v místní televizi, nabízí nám, že by o nás udělal reportáž. Být v ruské televizi je snem každého z nás, ale čas nás velmi tlačí. Musíme opravit auta, sehnat notáře a koupit rubly. Zdvořile odmítáme s tím, že mu nějaké matriály pošleme na e-mail.

Výzva dne: Opravit auta, sehnat rubly a získat papíry od notáře

Úkolů máme "mnogo", takže musíme určit co kdo udělá... Rozdělujeme se na skupinky, Sua a Ruby půjdou sehnat rubly, notáře a SIM karty. Šmolda a Makr jdou sehnat dílnu nutnou na opravu auta. Nic složitého. Omyl, to bychom totiž nemohli být v zemi, kde dnes znamená už zítra. Nejprve jsme zaskočili vyměnit dolary za rubly. Jenže ve městě jsme žádnou směnárnu nenašli, v bance to možné bylo, ale za velmi nevýhodný kurz. Na pochybné benzínové stanici bychom tratili na kurzu ještě víc. Nezbývá nic jiného, než vybrat hotovost z bankomatu. Těch je ve Vladikavkazu velmi málo. Naštěstí jsme ho s vypětím všech sil nakonec našli. Zdánlivě jednoduchá věc, která vám v ČR nezabere ani 5 minut byla za hodinu a půl vyřešená. Rubly si tedy můžeme ze seznamu úspěšně škrtnout.

Jsme pro lidi jako atrakce a tak se chtějí družit

Zdroj: www.feldoudociny.cz

Dalším úkolem bylo najít notáře, který by úředně potvrdil, že Ruby muže řídit Suovo auto. Žádný problém, že? Omyl, jsme v Rusku. U prvního notáře se bavíme s krásnou asistentkou, která dokonce umí anglicky. Seznamujeme ji s naším problémem, a jak záhy zjišťujeme, problém to opravdu bude. Podle ní nemůžeme podepsat něco, co si ani nemůžeme přečíst. Předkládáme jí plnou moc na papíře, kde je ten samý text napsán jak anglicky tak i rusky. To také nelze. Jediná možnost je prý, že si seženeme překladatele, který nám vše přeloží. Naše návrhy, že to bez problémů zvládneme s Googlem (nebo se samotnou slečnou asistentkou) nepadají na úrodnou půdu. Prozatím marné snažení vzdáváme a jdeme dál.

Zkusíme si koupit alespoň ruské SIM karty. Ty prodávají téměř na každém rohu, takže to snad nebude problém, ne? Ale on to problém je, SIMku si koupíte pouze s ruským pasem. Pro cizince nemožné. Zkoušíme dalšího notáře, respektive notářku. Rázná paní na nás už od dveří ječí něco rusky, snažíme se alespoň pochytit smysl jejich vět, jenže mluví natolik rychle, že to prostě nejde. Sua vytáčí na telefonu svého tátu, aby aspoň drobet tlumočil. Ten však rusky naposledy mluvil na gymnáziu, ale po chvíli nechápavého čekání se nicméně dozvídáme, že to tady asi taky neklapne. Abychom to shrnuli, nemáme razítko, SIM kartu a rubly v množství, které nám vystačí tak na jeden den. 

Zato Šmolda s Makrem byli úspěšnější. V servisu BMW, kde se od žigulíků po mercedesy kromě vozů BMW opravovalo naprosto všechno, nám sundali katalyzátor a hlavně místo něj dali úplně nový. Náš požadavek (navařit místo něj obyčejnou trubku) bohužel nevyšel. Rovnou jsme si nechali zavařit výfuk i na druhém autě, které po ujetých 5 000 km získalo drsňácký závodní zvuk. Platíme přibližně 1500 Kč a bavíme se s milým šéfem autoservisu, který překvapivě ovládá angličtinu a světe div se - má BMW :-). Vyprávíme mu o naší cestě a problémech, které nás na ní doprovází. Reakce nás mile překvapila, Rus se nabízí, že nám pomůže. S díky přijímáme a nejprve společně jedeme k notářce. A nevěřili byste - najednou to jde!

Sledujete nás od začátku? Přečtěte si naše předchozí zážitky:

Sua vystaví plnou moc Rubymu. Tento papír, popsán z obou stran velmi titěrným písmem, Rubymu dovoluje dělat za Suu téměř cokoliv. Například prodej domu, používání automobilu, prý mu může prodat i manželku. Paráda, přesně tenhle papír jsme potřebovali. Dál potřebujeme SIM karty. Projíždíme Vladikavkaz v černém BMW s podezřele divně rozbitým předním oknem. Dojedeme na nějaké tržiště, kde si nás podivný prodejce zatáhne dozadu svého obchůdku a prodává nám SIM karty. Ty stály sympatických 300 rublů (120 Kč), nabito na nich je 200 rublů a za každý den, kdy můžeme neomezeně používat internet v mobilu, zaplatíme asi 12 rublů (5 Kč). Začíná se nám v Rusku líbit.

Jdeme zpět k servisu, zde nám majitel nabízí, ať se ještě chvíli zdržíme a zajdeme si k němu domů, že má moc dobrou marihuanu. Lákavá nabídka, ale po předchozích zkušenostech s celníky zdvořile odmítáme s tím, že se chceme jet podívat na školu v Beslanu. Sebejistý a usměvavý chlápek ihned zmlkne a velmi smutným pohledem vypráví, že tuto školu také navštěvoval. Dokončil ji ještě před atentátem. Jeho teta, která ve škole pracovala jako učitelka, zde pracovala i osudného 1. září 2004. Domů se již nikdy nevrátila. Bylo velmi zřejmé, že se o této tragédii nechce moc bavit. Proto se raději loučíme a odjíždíme směr Beslan.

Místo tragédie v Beslanu a jeho děsivý příběh

Městečko Beslan se nachází v Severní Osetii, která sousedí s blízkým Čečenskem. Zde se nacházejí islamistické militantní separatistické skupiny, které stojí za mnoha teroristickými útoky po celém světě. Tito radikálové obsadili 1. září 2004 místní školu v Beslanu, kde se v danou dobu z důvodu nového školního roku nacházelo mnohem více lidí než normálně.

Teroristé školu obsadili a zajali jako rukojmí 1128 lidí. Ty všechny shromáždili v tělocvičně školy. V této tělocvičně o velikosti 10x25 metrů byli všichni rukojmí včetně dětí drženi až do 3. září. Následkem takového množství lidí na tak malém místě bylo v tělocvičně nesnesitelné vedro. Separatisté zakázali všem rukojmím požívat tekutiny a jídlo, proto docházelo k mnoha kolapsům.

Beslanská tělocvična zažila spoustu hrůzných okamžiků

Zdroj: www.feldoudociny.cz

Během těchto dnů teroristé vyjednávali s politiky o uznání nezávislosti Čečenska výměnou za životy rukojmích. 3. září kolem 13. hodiny se z tělocvičny ozývají exploze, které mají za následek požár a zhroucení stropu. Pod ním zůstává asi 160 lidí, téměř polovina obětí masakru. Další oběti zemřeli následkem střelby.  Celkem zemřelo 334 lidí, z toho 186 dětí a na místě bylo okolo 800 zraněných.

My jsme se rozhodli památník navštívit, abychom uctili památku obětí. Když jsme vjížděli do Beslanu, měli jsme strašný strach z cizích lidí. Najednou nás zastavila bílá Lada, z níž vystoupili 2 muži, zda nechceme pomoct. My se strachem v očích odpověděli, že ne a jeli jsme dál. Auto nás ale pronásledovalo pořád. Když jsme školu nemohli stále najít, zastavili jsme, abychom se podávali do mapy. Oni zastavují také a s otázkou, jestli jedeme do školy. Odpovídáme, že ano. Vybízejí nás k tomu, abychom je následovali. Bojíme se, přeci jen by mohli být kýmkoliv, ale riskneme to.

Tragédii v Beslanu mají všichni v čerstvé paměti

Zdroj: www.feldoudociny.cz

Dovádí nás na místo tragédie a beze slov nám ukazují zbytky tělocvičny, která pohřbila 160 lidí. Tělocvična od neštěstí zůstala ve stejném stavu. Ohořelé žebřiny, parkety či basketbalové koše, kde byly zavěšeny výbušniny, nám vykreslují hrůzy, které museli rukojmí prožívat. Na zdích visí fotky všech obětí, mnohdy celých rodin. Na místech kde bývaly parapety, hoří svíčky, jsou položeny květiny a lahve vody, jež symbolizují utrpení, které oběti během osudných 3 dní prožívali. Zapalujeme svíčky a beze slov odcházíme.

Venku nám naši průvodci popisují, jak to vše probíhalo. Potom se nás ptají, zda nemáme hlad. Ten samozřejmě máme, ale chceme se přesunout ke Kaspickému moři a přejet Čečensko ještě za světla. Kafe ale odmítnout nemůžeme. Mysleli jsme, že nás vezmou na kávu domů, vzali nás však do restaurace. My stále čekali na kávu, ale najednou byla na stole vodka a plné talíře jídla. Dnes asi k moři nedojedeme. Domlouvám se, že budeme spát ve dvoře hospody. S tím nikdo nemá problém a družba může začít. Náš hostitel, nám děkuje, že jsme přijeli uctít památku obětí a připíjí. To během dalších 2 hodin udělá ještě asi 12x. Poté nám nabízí, že můžeme spát v motelu přes cestu. To odmítáme s tím, že nemáme moc peněz.

"Řídit pod vlivem dnes můžete, já jsem policista!"

Najednou muž z ničeho nic vstane a říká „pojďme, jdeme za zábavou“. Vstáváme tedy od stolu s tím, že zaplatíme. No, nedovolili nám to a tak jsme opět mohli jen poděkovat a konstatovat, jak jsou lidé, které potkáváme, milí. Před hospodou nás vybízí k tomu, ať jedeme za ním, že nám zaplatí motel. Na takovou nabídku se těžko říká ne. Jen namítáme, že už jsme drobet pili a nemůžeme řídit. On obratem vytahuje policejní průkazku a říká „I am policeman, It’s OK“. Raději se dál neptáme a jedeme za ním do motelu, zde necháváme auta a jdeme za zábavou.

Zábava spočívala v tom, že jsme koupili petky piva, sušené ryby a popíjeli před sámoškou na parkovišti. Postupně se na nás přišla podívat celá jeho rodina a kamarádi. Asi po půl hodině se náš hostitel ptá, zda nechceme ještě větší fun, než máme teď. Všichni jsme už unavení, ale když jste u někoho host, tak se špatně odmítá.

Zbraně - pro někoho zábava, pro druhého strach

Zdroj: www.feldoudociny.cz

Nasedáme do Lady a jedeme směr letiště, náhle sjíždíme z cesty. Začínáme mít strach, co s námi bude. Za chvíli stavíme u boudy, kousek od letiště. Vystupujeme, jedeme za naším hostitelem, ten nás vede k jeho bratranci, že nám prý něco ukáže. Čekali jsme hodně dlouho, ale to co přinesl z boudy, nám vyrazilo dech. Byly to 2 dlouhé zbraně. Naštěstíbez nábojů… Zbraně si se strachem v očích prohlížíme, fotíme se s nimi a prosíme našeho hostitele, zda by nás odvezl do motelu. Ten nás bez problému voze do motelu a po cestě nám ještě stačí ukázat krásné letiště, kam nás (nevíme proč), nechtěli pustit. Přijíždíme k motelu, děkujeme za velmi zajímavý večer a jdeme spát, byl to náročný den plný překvapení.

Na to, komu zbraně patřily a kde jsme to vůbec byli, nikdo nesebral odvahu se zeptat. My naivně doufáme, že to byla ostraha letiště. Ale vzhledem k tomu, že onen chlapík kouřil marihuanu, pil vodku a po válce má vlastní zbraň velká část obyvatel, máme pochybnosti. Už se nemůžeme dočkat, co všechno nás na cestě ještě potká.