Najít policejní stanici v Murghabu není vůbec jednoduché. Babiš (ne Andrej, ale náš místní dobrodinec, který má tohle křestní jméno opravdu v občance) nás vozí od jedné budovy k druhé, ale nikde nikdo není. Nakonec nás doveze k jedné, kde visí tádžikistánská vlajka a před ní stojí policejní žigul. To by mohlo být ono. Ba co víc, uvnitř sedí krásná strážnice. Jestli byla opravdu krásná se těžko soudí, protože vidíme normální ženskou po velmi dlouhé době. Místo krásy však upřednostňujeme to, že ovládá pár slovíček anglicky. Sua se jí pokouší sdělit náš problém. Po chvíli je nám řečeno, že to máme docela blbý, že nám nejede auto, ale slečna strážnice pořád neví, co po ní chceme.

Na řadu s vysvětlováním přichází Dušan. Jediné co žádáme je, aby nám strážnice vydala jakýkoliv papír s razítkem, že auto je opravdu nepojízdné. Na to nám slečna odvětí, že žádný takový papír neexistuje a vyžene nás s tím, že na hranicích by neměl být problém. Tomu se nám nechce věřit, a proto zkoušíme najít někoho jiného.

Důvod našich obav, že nás nepustí přes hranice je malinkatý papír v ruštině, který dostali oba řidiči na hranicích při vstupu. Jedná se o celní deklaraci. V tomto papíru je zaznamenán řidič, počet lidí v autě, typ auta, značka auta, VIN kód automobilu atd. Zároveň je toto všechno zapsáno v informačním systému celníků.  Tento papír se musí při opuštění odevzdat a slouží k tomu, abyste auto v daném státě nelegálně neprodali a následně peníze řádně nezdanili. Sice nevím, kdo by si koupil auto s prasklým motorem, ale pořád jsme bez auta, zato s papírem. Celníci nejsou hloupí, aby si nedali 1 a 1 dohromady.

Přijíždíme někam, nevíme kam, řešíme něco, nevíme co

Jdeme se proto zeptat na další stanici, zde bohužel anglicky nikdo neumí, proto musí náš kamarád Babiš pomáhat s překladem.  V místnosti je jen obrovská vysílačka, ze které se ozývají podivné zvuky, kamna, něco podobného posteli a stůl. Babiš anglicky umí asi tak jako my rusky. Takže vlastně nevíme, kde jsme, co to je za lidi a co po nich vlastně chceme. Policie to totiž nebyla. Zaměstnanci si papír s celní deklaraci přehazují jak horkou bramboru, jakoby nikdo takový papír ještě nikdy neviděl. Za chvíli přijíždí velký boss v černé ladě a černé uniformě a na rukávu má napsáno customs. V tu chvíli je nám jasné, že jsme na celní správě. Babiš mu povídá o našem problému a celník začne kroutit hlavou se slovy: „nemožno, 5000 $ jinak nemožno”. Tolik peněz by nás stálo i dostat feldu přes čínskou hranici. Problém je ten, že už tolik peněz nemáme, i kdybychom zpeněžili všechno, co dohromady vezeme.

Tuhle nemilou zprávu říká celní boss Babišovi, který si myslí, že nic neslyšíme a že nerozumíme. Otočí se na nás se slovy: „ It will be OK.“ Na otázku, co mu celník říkal, odpovídá, že nic. My sami jsme už unavení a nic se se nám nechce. Uklidňujeme se tím, že to nějak dopadnout musí. Úplatky v této zemi stále fungují a v téhle situaci by nás mohly vytáhnout z problému.

V Murghabu jsme nic nepořídili. Je asi 6 hodin večer, brzy bude tma a obrovská zima. 60 km odtud je naše vysněná čínská hranice. Najíme se v místním hotelu, a rozhodujeme se, že si dnes dáme noční. Dojedeme na hranice, to by mělo být za světla, zdoláme si tím svůj cíl a vyrazíme zpět do Murghabu a dál na státní hranice, kde bychom měli vkročit do Kyrgystánu. To jestli se nám povede, máme vyhráno. Navíc to časově vychází tak, abychom hranice projeli v noci a celníci by mohli spát, tudíž by nemuseli rejpat a třeba si i nevšimnou, že místo 2 aut jede jen jedno.

Ani úplatek nepomáhá

Mezi tím se ale musíme vyfotit s čínskou hranicí. Vyrážíme směrem na východ, cesta je poměrně slušná. Jiná být ani nemůže, protože kdyby byla poničená jako doposud, v nákladem naprosto přetíženém autě bychom neujeli ani 50 km. Cesta je fajn, už se vidíme na hranicích, stavíme na check pointu, tomu nevěnujeme téměř žádnou pozornost. Check pointy se staly denní rutinou, která nás alespoň drobet ujišťuje, že kdyby nás někdo pár kilometru od Pákistánu a Afghánistánu unesl, tak o nás alespoň budou vědět. Tato „útěcha“ nás sice občas stojí pár dolarů jako všimné, ale jestliže chceme jet dál, nic jiného nejde dělat. Tady je to ale jiné. Vojáci nás staví, kontrolují pasy, víza, povolené ke vstupu do místních hor. Vše bychom měli mít v pořádku. Máme, ale je nám to k ničemu. Dál nás nepustí. Hranice je kousek, ale my do Číny nemáme víza, do Číny nemáme vlastně nic. Snažíme se to vojákům vysvětlit, ukazujeme expediční auto, mapu, dopis od rektora. Nic nám nepomůže. Ani padárok ve formě 50 dolarů. Je nám řečeno, že když nás pustí přímo k hranici, nezaručují nám, že nás pustí i zpět. Tohle riskovat opravdu nemůžeme. Zůstat v území nikoho mezi Čínou a Tádžikistánem nebyl sen ani jednoho z nás. Raději se vracíme, studujeme mapu a cesta, která vede na hranice s Kyrgystánem, vede přímo po hranici Číny! Tak uvidíme, třeba to klapne.

Tohle je na asijské poměry luxusní dálnice.

Zdroj: Feldou do Číny

Vracíme se zpět do Murghabu a odbočujeme směr Oš. Je asi 7 hodin večer, za chvíli se stmívá, ale nemáme stan a na hranicích chceme být nejlépe nad ránem. Musíme proto vyrazit na noc. Cesta je sice nebezpečná, ale nic jiného nám nezbývá. Pokud se tedy nechceme nechat zavřít nebo umrznout.

Jsme v Číně!

Teplota se výrazně snižuje, začíná foukat silný ledový vítr. My naštěstí sedíme v teple feldy, namačkaní jeden na druhém a každý menší výmol nebo bouli na silnici cítíme dvojnásob víc než předtím. Snad to tlumiče vydrží. Odměnu za to nám přináší krásné zasněžené hory v okolí, jejichž výška přesahuje 6000 metrů nad mořem. Najednou po pravé straně vidíme plot. Ostnatý plot.

Ano, jsme tady. Cíl naší cesty jsme pokořili. Stavíme, přes neskutečnou zimu a ještě větší vítr vytahujeme foťák a pořizujeme pár fotek. Točíme video u auta a jdeme splnit naši další povinnost vůči naším fanouškům na HitHitu. Těm jsme slíbili, že jim přivezeme kamínek z Číny. Rozhlížíme se, zda v okolí není nějaký voják Čínské lidové armády, nebo nějaká střílna, z které bychom mohli koupit drobet olova do břicha. Nikde nikdo. Jdeme! Plot je vzdálený asi 50 metrů od silnice. Cesta tam probíhá naprosto v pořádku. U plotu se každý vyfotíme, nasbíráme skrz ostnatý drát kameny, sáhneme si na Čínu a chystáme se zpět. To, že by okolí hranice mohlo být zaminované, nás napadá ve špatné části cesty. Jen stěží odhadujeme, kudy jsme šli k plotu, proto našlapujeme zlehka a modlíme se, abychom došli celí.

Ještě horší je, že když přicházíme k autu, Sua si vzpomene, že zapomněl nalepit samolepku na plot. Hm, co se dá dělat. Cestu už možná trefí. Tak snad. Sua si bere s sebou Rubyho jako kameramana, cestu zvládají na výbornou, vrací se, dávají si vítězné pivo a můžeme vyrazit dál.