Ještě před týdnem jsme měli rezervy 4. No nic, jedno kolo vyměníme a druhé zkusíme spravit. Naše poměrně slušně přerovnané auto se během půl hodiny změní v naprostý chaos. Rezerva totiž trůní na svém původním místě na dně kufru. Aby toho nebylo málo, hever máme pro změnu uprostřed střední zahrádky. Ta na auto moc nepasuje, proto je přikurtovaná asi 5 pásky. Jistě věříte, že v dešti a v naprosté tmě, se věci ze střechy sundávají poměrně špatně a náladu vám to rozhodně nezlepší.

Kola máme sundaná a vybíráme to méně zničené. Zkusíme ho opravit. Kdo nás čte pravidelněm tuší, že to bude násilím, kladivem. Ráfky kol jsou díky častým „pádům“ do děr značně zohýbané, ale nikdy nevznikla tak velká díra, aby se vypustil veškerý vzduch. Pomocí kladiva se nám daří ráfek alespoň trochu narovnat. Jen se bojíme, že hrana ráfku bude natolik ostrá, že se pneumatika prořízne. To by už opravdu přišel konec cesty. Kolo se zdá opravené, teď ho jen nafouknout. Nožní pumpa zůstala ve druhé feldě v Tádžikistánu. Máme jen výkonný kompresor velikosti plechovky od piva, který je schopný nafoukat fotbalový míč za pouhých 20 minut. S pneumatikou od feldy to asi potrvá déle. Ale nafoukli jsme. Můžeme naházet věci zpět do auta a vyrážíme vstříc temné noci v kazašské poušti.

Nad ránem si raději zase chvilku pospíme na benzínové pumpě. Šmolda s Makrem spí v autě, Suu už zkroucená záda bolí natolik, že raději spí venku před autem na štěrku a bez karimatky. Možná kdyby ho ráno nevzbudil studený slejvák, nepotřeboval by během dne spát dalších 5 hodin. Ano jsme skutečně unavení, rozlámaní a těšíme se domů. Dokud jsme cestovali dvěma auty, neuvědomovali jsme si, jaká neuvěřitelná psychická podpora je vědět, že když vám odejde jedno auto, máte stále možnost pokračovat druhým. Teď už je to buď – anebo. Vzhledem ke skřípání a ostatním zvukům naší „poslední“ feldy máme vážné obavy, abychom nemuseli domů letět Iljušinem ruského Aeroflotu. Přeci by to byla ostuda vrátit se v ještě větším šrotu než jsme odjeli. Ale dnes bychom měli dojet do Astany, potom k hranicím Ruska, projet jen kousek Sibiře, pak 1500 km do Moskvy a potom je to domů už „jen kousek“. Cesta vypadá pořád stejně, občas se stavujeme na jídlo. Už nejíme nic jiného než fast food, jediný typ jídla, po kterém nám není zle. Ale co si budeme povídat, taky je fast food a fast food. Co bychom dali za chesseburger jako v mekáči u dálnice za Prahou.

Analýza problému: "To kolo je nějaký divný."

Zdroj: Feldou do Číny

Skřípání v autě je čím dál tím horší. To nejstrašidelnější vychází od pravého zadního kola a když zatáčíme doprava, není v autě nic jiného slyšet. Domníváme se, že to zapříčinil vpravo vzadu sedící tlustý Dušan a pouze drhneme zástěrkou o silnici. Na jedné z benzínových pump proto přichází profesionální lékařský zákrok. Řežeme skalpelem zástěrku. A aby to nevypadalo divně, odřízneme ji i na druhé straně. Plní radosti z toho, jak jsme šikovní, si myslíme, že máme vyřešeno. To že jsme za poslední 2 hodiny nezatočili téměř ani jednou doprava, nikomu z nás nedochází.

Projíždíme noční Astanou, která je oproti celému Kazachstánu až neuvěřitelně moderní. Dokonce, ani díry v silnici tu nemají. My snad ani nemůžeme být v Kazachstánu. Nové hlavní město pouze projíždíme a míříme směrem k Rusku. Podle mapy by měla přijít dálnice. Mapám moc nevěříme, především značením typu cesty, ale tady mapa opravdu nelhala. Hned za městem najíždíme na krásnou betonovou dálnici, kde nejen, že každý jezdí v pruhu, ve kterém má, ale dokonce tady mají i vodorovné dopravní značení. To v Evropě bereme jako naprostou samozřejmost. Jeho pravý význam však oceníte, když chybí. Po 5 kilometrech nás staví policisté a nabádají Suu, ať vystoupí a jde rovnou na stanici vedle dálnice.

Po 5 týdnech jednání s policií v zemích bývalého SSSR se leccos naučíte. Především to, jak s nimi jednat. Nejlépe se nám osvědčilo dělat ničemu nerozumějící blbce, vzít si papír z univerzity v ruštině, menší hotovost v dolarech a doufat, že to nějak dopadne. A vždy dopadlo. Čím déle v těchto zemích jsme, tím to dopadá lépe. Věříme, že kdybychom tudy ještě nějaký měsíc jezdili, nebudeme platit my policajtům, ale oni nám. Ani tento případ nebyla vyjímka. Sua nezaplatil nic, sice ho to stálo poměrně dost nervů, ale ani absence povinného ručení nás nedonutí dávat úplatky zbytečně. Sua se s velkou radostí a úsměvem na rtech vrací do auta, kde ho úsměv po chvilce přejde. Náš spínač světel opět nefunguje. Stojíme na dálnici a nemůžeme svítit. No, nedá se svítit, popojíždíme o kousek dál na pumpu a musíme s tím něco udělat. Po nějaké chvilce spravování Dušan prohodí poznámku, že vlastně elektrice drobet rozumí. Že vlastně chodil na průmyslovku. Má jediné štěstí, že Sua ani Šmolda už nemají sílu ho ubodat k smrti a nechat v poušti.

Kolo je dobrý sluha, ale špatný pán.

Zdroj: Feldou do Číny

Během chvilky je vypínač samozřejmě opravený a my můžeme v klidu pokračovat dál. Najednou se po dálnici jede úplně jinak. Můžeme jet i 120km/h. Víc už to bohužel kvůli velkému odporu věcí na střeše nejde. Ale jet v průměru 30 nebo 120 je velký rozdíl. Cesta ubíhá krásně, až pomalu začne svítat. Sua se střída se Šmoldou v řízení. Nálada zase začíná být lepší. Konečně jedeme!

Ale jak se říká, nechval dne před večerem. My už se vidíme na Rudém náměstí v Moskvě, ale najednou se ozve velká rána, auto propadne o 20 centimetrů a něco začne drhnout o asfalt. Vypadá to, jako by nám upadlo kolo. Šmolda rychle staví, Suu tyto události ihned probudily, jen Makr se nenechá vyvést z míry a stále spí. Když vylezeme ven, kolo jsme sice neztratili, ale je ho vidět jen půlka. Uložení tlumiče kola už nevydrželo zátěž a jednoduše se z kola utrhlo. Tím pádem se kolo automaticky zarazilo do podběhu a pokračovat dál rozhodně nešlo. Tohle už je poměrně zásadní problém, protože ačkoliv jsme mistři svářeči, svářečku u sebe nemáme. A tohle tejpou nebo bindrem nespravíme. Jsme v háji. A protože felda nemá listové pružiny, auto je naprosto nepojízdné. Krokem dojedeme asi 20 metrů k odpočívadlu. Aspoň zkusíme zjistit, kde jsme.

Začíná nás ovládat naprostá zoufalost. Máme chuť auto tady nechat, vzít si stopa, dojet zpět do Astany a letět domů. Poprvé za celou výpravu uvažujeme, že to prostě vzdáme. Auto se nám rozpadá před očima. Závady, po kterých nelze pokračovat v cestě, opravujeme denně. Jsme unavení, nemáme stan a máme hlad. Ideální kombinace na srabácké rozhodnutí. Po chvíli silné emoce vystřídá rozum a odhodlání. To už musíme dát, když jsme dojeli až sem. Byli jsme skoro v 5 kilometrech nad mořem a teď bychom to vzdali kvůli kusu zrezlého železa? Ani náhodou! Řidiči kamiónu nám tvrdí, že asi 2 kilometry odsud byla odbočka do nějaké vesnice. Je to naše jediná naděje. Pokud tam bude svářeč, mělo by to alespoň domů vydržet. Pokud tam není, pojedeme třeba na třech kolech, ale pojedeme.

Nejprve musíme odlehčit auto, a proto necháváme závaží jako Dušana a absolutně všechny věci na odpočívadle. Dál bude pokračovat jen Šmolda a Sua. Vyndáváme tlumič, abychom nedrhli o silnici, do pružiny dáváme kus špalku a doufáme, že to ty 2 kilometry vydrží. Jedeme asi 5 km/h, ale jedeme. Cítíme každou díru, ale stále pokračujeme. Ve vesnici chybí asfalt a naše nové tlumení není zrovna stavěné na podobný typ cesty. Ptáme se po svárečce. 2 lidé vůbec neví, že by někdo v celé vesnici podobnou věc vlastnil. Mírně se nám rozplývá představa, že každý Rus je tak trochu automechanik. Potom si uvědomujeme, že Rusko je se nachází 100 km od nás a je nám to jasné. Naštěstí po chvíli dostáváme echo, že by v tom úplně nejvzdálenějším domu měl být automechanik.  Sláva!!! Snad bude doma.

Ano je doma. Ukazujeme mu náš problém a naznačujeme, co bychom potřebovali spravit. Mechanik se nejprve tváří, jako by nás chtěl zabít, ale po chvilce povídání ledy povolí. Oprava se začne měnit v zajímavý rozhovor. Náš nový kamarád Palina vypráví, jak byl v Německu, jak se mu tam líbilo, že ví, kde Česká republika je, ale nebyl tam. Ptá se, jestli to u nás vypadá jako v Německu. S úsměvem mu říkáme, že skoro ano. Čekáme klasickou otázku svářeče, jestli to chceme hezky, nebo navždy. Palina se nás neptá, asi vidí naše auto a proto to dělá rozhodně navždy. Uchycení tlumiče poctivě vyztužuje, nyní jen vrátit tlumič zpět. To však nepůjde bez stahováku na pružinu.

Příčina našich problémů.

Zdroj: Feldou do Číny

My takové věci nevedeme. Energie, kterou stlačená pružina feldy dokáže pohltit a následně vymrštit, by mohla poměrně snadno urazit šikovné ruce Suy i Šmoldy. K naší smůle se stahováku na pružiny asi bojí i Palina, který ho také nemá. To bychom nemohli ale být my, abychom neměli z p… kliku. Jako scénka z filmu Postřižiny: „Máte štěstí, že jedu kolem,“ praví Palinův synovec a ze své dodávky vytahuje dva stahováky. Za čtvrt hodiny je auto hotové a na řadu přichází placení. Ptáme se Paliny, co za to bude chtít. Jsme ochotní zaplatit astronomické částky. Zachránil nám přece zadky. Jeho odpověď nás vlastně ani nepřekvapí, ale stejně hrozně moc potěší. „Nechci nic, kluci. Nechci, abyste si mysleli, že se všichni v Kazachstánu chovají jako naši policajti. To jsou zkorumpované svině, normální lidé jsou hodní. Nic mi nedávejte, jen v Evropě lidem povězte, že tu nejsou zlí lidé“.  Moc děkujeme a domlouváme se s ním, aby jel za námi na odpočívadlo, kde máme věci a už nervózního Dušana. Palinovi tam dáme naše poslední 2 plechovky plzeňského piva. V tuto chvíli na této planetě neexistuje nikdo, kdo by si je zasloužil víc než on.

Auto je za necelé 3 hodiny spravené a nám nebrání nic v tom, abychom pokračovali do Ruska. Vlastně jen přejet hranice. Ještě podstupujeme tradiční rituál, když nás zastavuje policie. Ovšem teď mimo klasické povinné ručení, které nemáme, musí Dušan dýchat do alkohol testeru. Alkohol tester vypadá stejně jako ten, který si u nás koupíte na pumpě za 300Kč. A ty v Kazachstánu jsou navíc kouzelné. Ačkoliv nikdo z nás už 3 dny neměl ani kapku piva, které se stejně nedá pořádně nikde koupit, natož jiného alkoholu, Dušan má přes 2 promile. Docela zvláštní. Ihned se ohradí, policajti vyhrožují, že nás odvezou na stanici, pokud jim nedá 300 USD. Nezabírá ani Suovo divadlo, kde se snaží hrát, že mu je strašně zle a zvrací před policejním autem. Vlastně to ani moc hrát nemusí, všem je stále zle a zvracení na povel nám rozhodně problém nedělá. To policajty moc nevzrušuje. Myslíme se, kdyby si Sua před nimi uřízl prst, budou chtít stále svůj úplatek.

Ačkoliv jsme ještě před cestou dostali kontakt na švagra samotného Vladimíra Vladimiroviče (Putina samozřejmě), nechceme ho zatím používat. Zkoušíme se domluvit jinak, ale opravdu máme kontakt na manžela sestry Putina. Nakonec se domlouváme na 10 dolarech a konečně můžeme do Ruska. Nikdo z nás by ještě před měsícem nevěřil tomu, že se budeme těšit do Ruska, navíc na Sibiř.

Kdybychom však věděli, co nás kousek za hranicemi čeká, nebyli bychom tak nadšení.