Minule jsme jako vždy skončili velmi optimisticky, pokud si to ještě pamatujete: "Po chvilce bloudění za námi běží další voják, staví nás a chce všechny dokumenty. Včetně těch od auta. Ty si bere a na dlouho odchází do své vyhřáté budky. Po půl hodině se vrací zpět a rusky si říká o nějaký další papír od automobilu. Tak a jsme v háji…" Teď pokračujeme. Přečtěte si minulý díl.

Venku je lehce nad nulou, všude jen bahno a okolo auta pobíhají velcí psi. Ano. Jsme na hranicích mezi Tádžikisánem a Kyrgystánem. Už dávno chceme jet, ale nemůžeme. Bohužel voják, silně pod vlivem, nás nechce pustit. Když mu asi posté řekneme: „my nepanimájeme“, tak si asi nechce kazit hezky rozjetý večírek a pouští nás. Můžeme vyrazit. Poodjedeme kousek s vidinou, že v Kyrgystánu bude lepší cesta, ale místo asfaltu nás vítají další stržené mosty, objet jeden nám zabere klidně i 40 minut a po každém průjezdu rozbouřené ledové říčky trneme hrůzou, zda jsme neprorazili něco na autě. Ano teď už to je buď anebo. Máme pouze 1 auto, téměř žádné náhradní díly a jsme nejdál od domova za celou cestu. Tady už (zase) končí legrace. Začínáme prudce klesat, ale cesta je stále ve špatném stavu. Ačkoliv je venku kolem 0°C, musíme často stavět, protože rozžhavené brzdy téměř svítí.

Jedeme domů.

Zdroj: Feldou do Číny

Nemáme benzín, ale auta zázrakem jedou

Po téměř 9000 km jsme se poučili, že je vhodné vozit s sebou co nejvíce benzínu a tankovat při každé možné příležitosti. Když jsme přišli o jedno auto a tím pádem o mnoho úložného prostoru, museli jsme počet kanystrů zredukovat ze 4 na 1. Problém s benzínem nám zatím nedělá starosti. Máme víc jak 20 litrů v nádrži a 15 litrů v kanystru (ten je sice na 20 litrů, ale ve výškách kolem 4,5 km nad mořem má tendenci se pěkně nafukovat). Ručička měrky paliva je ve feldě sice velmi závislá na tom, zda jedete do kopce, z kopce nebo doleva či doprava, nicméně alespoň orientačně nám velmi pomáhá. Po jednom z mnoha přejezdů jistě krásné ledové říčky se však stane něco nečekaného. Ručička spadne téměř na nulu, rozsvítí se rezerva, ale auto pořád jede. Poté začnou Suovy výpočty jako ze základní školy. Nádrž máme na 40 litrů, průměrná spotřeba je kolem 8 litrů na 100km, to znamená, že bychom měli ujet kolem 500 km. My jsme jich ujeli asi 80. Tak v čem je potíž? S takovým problémem se nesetkal ani jednou za dobu svých dlouhých studií na ČVUT a ani trojné integrály nám s tím nepomůžou. Šmolda rázně odpovídá: „ je to píčovina!“. Makra tento problém nijak nevzrušuje, protože pro změnu spí a Ruby je velmi silně posilněn poslední láhví vína z Moravy. Ano, když jsme dostali celý karton vína při naší poslední noci v ČR, slíbili jsme, že si jí vypijeme až na hranici Číny. No bylo to těžké, nechat tak dobré víno celou dobu v kufru auta a nevypít, ale zvládli jsme to.

Vystupujeme proto z auta a jdeme se podívat, jestli není proražená nádrž. To může být poměrně velký problém. S čelovkami, v žabkách a montérkách zkoumáme nádrž ze všech stran, ale nikde nejsou známky toho, že by nám benzín někde vytékal. Kontrolujeme i palivové trubky na podvozku, ale i ty se zdají být v pohodě. Po takto dlouhé cestě jsme se naučili problémy řešit až poté, co nastanou. Nám je zima, a proto se vracíme zpět do auta. Auto zatím jede, až přestane, bude se to řešit.

"Kaďák" je pěkně naložený.

Zdroj: Feldou do Číny

Po 50 km pořád jedeme, proto usuzujeme, že se rozbil pouze plovák v nádrži, který indikuje množství paliva. Feldy se nám nějak chtějí transformovat na trabanty. Nejprve si Haďák začal snižovat počet válců a teď se Kaďák (ano, naše krátká felda se jmenuje Kaďák) zbavil svého ukazatele paliva. Nyní se budeme muset orientovat pouze podle ujetých kilometrů, nicméně to není závada, kvůli které bychom rozebírali půl auta.

Cesta krásně ubíhá, všichni jsme sice unavení nebo ožralí, ale spaní venku bohužel nepřipadá v úvahu, protože venku zuří strašná zima a my jsme stan museli nechat Babišovi (proč nemáme stan zjistíte ve 13. dílu deníku). Proto musíme jet i přes noc, což je ohromná škoda, protože příroda okolo nás musí být úžasná. Stále klesáme, až nad ránem přijedeme do města Oš, které je asi 800 metrů nad mořem a spaní pod širákem přichází v úvahu. Stavíme kousek od opuštěného nádraží, vytahujeme spacáky a různé igelity, což je to poslední, co nám ke spaní zbylo. Opuštěné nádraží by nám možná mohlo připadat strašidelné, ale to bychom nesměli být totálně znavení a utahaní. Všichni usínáme během 30 vteřin, ani všude přítomné střepy nás nevyvedou z míry.

Probouzíme se do krásného, slunečného teplého rána. Sua, Šmolda a Makr si vychutnávají ten krásný pocit, kdy si složí spacák a nezadýchají se u toho, jako by běželi půlmaraton. Přeci jenom jsme už ve výšce kolem 800 metrů nad mořem. To je o 4 výškové kilometry níže, než včera. Teprve teď si uvědomujeme, co jsme dokázali. Neznáme žádnou jinou feldu, která by byla v takové výšce, kam létají malá letadla. Neznáme žádnou jinou feldu, která se dostala téměř do výšky nejvyšší hory Evropy, do výšky, kde se voda vaří při 87,5°C a tlak je o polovinu nižší než u hladiny moře. Felda viděla sedmitisícovku a zdolala legendární Pamir Higway. Pocit blaženosti a vítězství si však nevychutnává Ruby, který od rána odbíhá do nedalekého křoví. Průjem máme všichni, proto jeho problémům nevěnujeme takovou pozornost.

Ruby má potíže, nezabírá ani cola

Jedeme natankovat a jelikož nám nefunguje plovák v nádrži, počítáme kolik můžeme ujet kilometrů do dalšího tankování. Na benzíně se ale nedá platit kartou a my nemáme místní měnu Som. Jedeme proto do bankomatu, vracíme se pro benzín, a hledáme, kde se najíme. Po chvilce hledání si všichni objednáváme konečně normální jídlo. Tím myslíme zvláštní špagety s ještě zvláštnější omáčkou, ale po vařeném neochuceném beraním masu je to příjemná změna. Tu zase neoceňuje Ruby, ten si sice jídlo objednal, ale už 30 minut tráví na záchodě. Po návratu z něj, vypadá dost hrozně, hůř než obvykle. Ani vtípky na jeho řídnoucí vlasy nezabírají. Ruby se jídla ani nedotkne, proto mu kupujeme osvědčený lék na vše – Coca colu.

Začínáme se obávat, že u Rubyho to bude něco závažnějšího. Sua, samozvaný zdravotník výpravy, jenž byl vybaven od svého tatínka třemi bedny léků, jehel a ampulí, podle manuálu, který od tatínka dostal, zjišťuje, co by Rubymu mohlo být. Na nic nepřichází, proto se rozhoduje, že zavolá domů a bude se konzultovat. Bohužel, v Kyrgystánu nefunguje roaming českých operátorů. Proto nikdo z nás nemá signál. Musíme navštívit informační centrum, kde si konečně můžeme s někým pokecat anglicky. Víme, kde nám prodají místní SIM a vyrážíme hledat. V obchodě operátora to s domluvou už není tak jednoduché, ale ve třetím obchodě nám konečně vyházejí vstříc a asi za 20 Kč si kupujeme 3GB dat. Jak krásné. Ruby doktorovi po telefonu sděluje stav a po dlouhém telefonátu se nic nového nedozvíme. Ruby by měl být v klidu a přijímat co nejvíce tekutin. Jelikož vyzvrací téměř vše, co pozře je to poměrně problém. Pokračujeme z Oše dál, čeká nás dlouhá cesta. Přes noc chceme dojet až do hlavního města Biškeku. Cesta to není sice daleká, ale vzhledem k hustému provozu kamionové dopravy a velmi nebezpečným zatáčkám během ní, místní lidé raději využívají leteckou dopravu. Nás čeká přejezd dalšího pohoří. Nebezpečného pohoří.