Ptáme se domorodců, kudy je lepší cesta do ruského hlavního města. Možností je víc, my se chceme vydat tou cestou, která bude v nejlepším stavu. Několikrát jsme se přesvědčili, že je lepší si zajet několik (klidně set kilometrů) po lepší cestě, než jet po rozbourané silnici. Dle rad volíme raději cestu přes Samaru a teď už je to do Moskvy pouze 1100 km. Dělá nám radost, že benzínové pumpy se začínají podobat těm našim. To znamená, že se na nich dá koupit především kafe a pivo. A ke kávě třeba nanuk, který se jmenuje CCCP. Na obalu má srp a kladivo. Koukáme, že lidé zde opravdu rádi vzpomínají na doby minulé.

Celou dobu čekáme na pověstné nádherné holky z Ruska a konečně je vidíme. A asi všechny dělají obsluhu na pumpách. Už se ani nemusíte divit, že jsme tankovali každou půlhodinu. Tímto tempem jedeme do druhého největšího evropského města. V Ruské federaci se takřka nevyskytují dálnice, ale provoz je rychlý a plynulý. Silnice jsou poměrně široké, auta jedou klidně 2 v jednom pruhu, všichni včetně kamiónů jedou přes 100km/h, ale nikde se nestojí ani nezpomaluje, protože silnice většinou vedou okolo měst nebo vesnic. Cesta proto krásně ubíhá, ale stále je to nuda jen rovně a rovně.

Nanuk ČSSR nikdo nevyrábí, ale v Rusku CCCP mají.

Zdroj: Feldou do Číny

Známka vyspělé civilizace – McDonald’s

Po několika stech kilometrů se hustota provozu i počet lidí okolo cest zvyšuje. Začíná tu být pořádná civilizace, ale hlavně McDonald’s! Dušan pro změnu spí, ale Šmolda se Suou neodolávají a jedou do drivu koupit chesseburger. Sice pořád trochu připomínáme Zdeňka Svěráka ve filmu Kolja, když v „ruském jazyce“ hlásí do mikrofonu: „Kolja, nikam něubjegaj a zůstaň normálně v metro,“ ale jinak je naše ruština už tak dokonalá, že si dokážeme přes intercom objednat jídlo v mekáči. V Čechách jíme v podobných zařízením většinou jen v pozdních nočních hodinách, nebo když máme opravdu málo času a velký hlad, ale dobrý hamburger si představujeme úplně jinak. Ale dnes šlo o něco úplně jiného. Jestli máte chuť na nejlepší burger na světě, jeďte na předměstí Moskvy, směr Samra. Hlad je prostě nejlepší kuchař.

Nevíme co od Moskvy čekat, jsme poměrně zvědaví. Ale mekáč nás mile překvapil. A najednou jedeme po normální čtyřproudé dálnici. Oproti asijským pseudocestám vítaná změna. A těší nás i další věci: Na dnešek máme koupený nocleh v nejlevnějším  hostelu v celé Moskvě. Stojí asi 60 Kč a je kousek od metra.

Hodiny ukazují 1 hodinu ráno a my jedeme na jednom ze 3 městských dálničních okruhů, který má na každé straně 6 pruhů. I v tuto dobu máme problém se prodrat přes tu spoustu aut. Jak to tady muže vypadat ráno, když jedou všichni do práce, si raději ani nepřestavujeme. Už nám začíná docházet, proč je Moskva jedno z nejvíc „zacpaných“ měst světa.

Jsme v Moskvě.

Zdroj: <ahref="https://www.feldoudociny.cz/">Feldou do Číny

Spíme ve vězeňské cele

Podle booking.com se nejlevnější hostel v Moskvě nachází v bývalé továrně na okraji Moskvy. Zní to nevábně, ale co,  máme kde zaparkovat a snad si budeme moct zdřímnout a dokonce se i umýt. Na recepci nás „vítají“ dva „moc příjemní“ Rusové. Dáváme do zástavy pasy, což bychom asi neměli, ale hádejte se s nimi. Máme zaplacené 3 postele v pokoji pro 11 lidí. Doufáme, že se nám povede mít pokoj jen pro sebe. To se však moc mýlíme. Nemají pro nás ani pokoj, kde by byla 3 volná lůžka. Proto musí Makr jít do jiného pokoje. To by asi nebyl takový problém jako těch 9 ostatních Rusů, našich nových spolubydlících. Ti vypadali, jako by jim Sua se Šmoldou zkazili krásný večer v 9 chlapech.

Pokoj vypadal jako cela v base, 5 kovových paland, 1 normální postel pro nejstaršího a nejvážnějšího týpka v místnosti. Jeden záchod, sprcha a mříže v oknech. Zatímco se Sua se Šmoldou domlouvají, kdo půjde dřív do sprchy a kdo bude hlídat, ostatní osazenstvo pokoje se na ně dívají jako na lidi z jiné planety a kapitalistické narušitele. Kluci se snaží jim nedívat do očí, potom se postupně umyjí a jdou spát.

Ráno se kluci budí kupodivu živí, ani jim nikdo neukradl počítače či mobily. Dají si ještě jednu sprchu, přeci jenom, takový luxus jsme neměli poměrně dlouho, tak proč ho nevyužít. Spolubydlící sedí nebo leží na svých lůžkách a koukají buď do cca 15 let starých notebooků nebo 10 starých „smartphonů“ a my si pořád pokládáme otázku, co to je vůbec za hostel a co tam ti lidé dělají. Po chvilce se kluci schází i s Dušanem, ten se zase dělí o jeho zážitky se spolubydlícími. Prý tam spal chlápek, který byl ještě tlustší než Dušan, což už je co říct. Navíc děsně smrděl (ten Rus). No, možná jsme mohli investovat nějaký ten rubl navíc a bydlet jinde, ale i přes to všechno šlo o zdaleka nejpohodlnější spaní po několika nocích.

Vyrážíme se podívat po sídlišti, které se až moc nápadně podobá Jižnímu městu v Praze, k metru. Ale co je to první, co uděláte v Moskvě? Dáte si největší menu v Burger Kingu s „kartoškami“ a Coca-Colou. Po vydatné snídani-obědu, se vydáváme do moskevského metra. Na některých trasách jezdí soupravy, které šlo ještě nedávno vidět na pražském „céčku“. Všichni nám říkali, jak jsou stanice metra v Moskvě krásné. A opravdu jsou nádherné. Krásně vymalované chodby s lustry jako na zámku, všude krásné kamenné obklady, mozaiky na stěnách či monumentální sochy (většinou Lenina), občas nějaký náznak kladiva a srpu. Pro nás je poměrně problém se orientovat v plánku, protože má metro 12 linek, přes 200 stanic, a všechny plánky jsou v azbuce.

Muzea dělíme na dobrá, horší a ruská

Naštěstí se nám daří vystoupit u muzea kosmonautiky. Na to se obzvlášť těšíme, protože přeci jenom se za dob studené války Sovětský svaz mohl svým kosmickým programem dost chlubit a byl na něj patřičně hrdý. Proto předpokládáme, že muzeum bude opravdu zajímavé. Po zaplacení nemalého vstupného začneme procházet expozici. Co vidíme je naprosto otřesné. Modely družic jako Sputnik nebo Luna atd. tu sice mají, ale postavené ze stavebnice podobné Merkuru nebo něčemu podobnému. Jednoduše modely jsou naprosto nereálné. Korunu tomu nasazuje vycpaná Lajka (ve stavu, kterém téměř před 60 lety odlétala na oběžnou dráhu, ne v tom v jakém se na nás dívá shora dnes). Další modely vypadají podobně. Možná jeden exponát návratového modulu vypadá, že by opravdu mohl být ve vesmíru, ale ruku za to nedáme. Zklamaní vyrážíme raději ven.

Muzeum kosmonautiky nás hodně zklamalo.

Zdroj: Ben Skála, CC BY-SA 3.0

Kousek od nás se nachází výstaviště VDNCh, což znamená Výstava úspěchů národního hospodářství, jedná se vlastně o skanzen socialistické architektury. My sem ale nejdeme kvůli architektuře, nýbrž kvůli raketoplánu Buran, který bychom tu měli najít. Třeba bude vypadat lépe než předchozí muzeum. Mezi tím se ještě zastavíme na točené německé pivo na bavorském festivalu a věřte, že pivo zde stojí opravdu stejně jako na Oktoberfestu. Po chvilce jsme Burana našli a jdeme dovnitř na prohlídku. Zde se dovídáme, že raketoplán byl mnohem lepší než jeho kapitalistická konkurence z USA. Aby také ne, když velká část jeho plánů vycházela z kradených informací. Nicméně na rozdíl od těch amerických, ruský raketoplán letěl pouze jednou a to jako bezpilotovaný let. Dál už nikdy neletěl a na poslední použitelný raketoplán spadl po nějakém čase hangár.

Na obrázku je Buran (ten raketoplán vzadu).

Zdroj: Feldou do Číny

Dále se přesouváme k Rudému náměstí a k památkám okolo něj. My bychom rádi viděli Lenina v jeho mauzoleu, ale máme pocit, že bude Lenin zavřený. A bohužel je. Asi by ho lidi moc okoukali a on se jim chudák rozpadl celý. Shodli jsme se, že to, že jsme neviděli mrtvého plešatého komunistu, nám nezkazí náladu a půjdeme si projít centrum. Viděli jsme Kreml, ale Voloďu Putina bohužel ne. Možná bychom mu mohli zkusit zavolat, když máme to číslo na jeho švagra. Ne, raději ho nebudeme rušit. Má jistě na práci jiné, mnohem důležitější věci než nás. Absenci setkání s ním nám vynahrazuje vonný stromek do auta s jeho fotkou.

Pomalu se stmívá, my nakupujeme pohlednice, známky, matrjošky, trička s Putinem, hrníčky s Leninem a Stalinem. Ano, toto vše se tu dá koupit. Jako dárky z recese se určitě budou doma líbit. Večeře v moskevském metru a zpět do hostelu.

Do hostelu jsme přišli asi po 10 hodinách chození po městě a naše spolubydlící nacházíme pořád ve stejné pozici u laptopů nebo telefonů jako ráno. Pouze jeden se nejspíš chystá na rande, protože si ke své kožené bundě nazouvá a následně lakuje špičaté lakýrky. My jdeme raději spát.

Ráno se budíme místo v 8 hodin asi v 11, ale jsme příjemně odpočatí. Balíme a vyrážíme domů! Projíždíme ještě centrem Moskvy kvůli fotce na Rudém náměstí. Přeci jednou za čas musí na Rudém náměstí stát nějaké pořádné nerozbitné vozidlo. Celé město nás příjemně překvapuje. Úplně jiné Rusko. Všude uklizeno, domy opravené, silnice o kterých bychom si mohli v Praze nechat jen zdát. Město vypadá jako opravdové velkoměsto. Naše představy o Moskvě se rázem mění, ale myslíme si, že je pouze takové pozlátko celé federace, protože v jakémkoliv jiném ruském městě, které jsme poznali, to nevypadá ani zdaleka tak jako v Moskvě. Než vyjedeme z města, stavíme se v Globusu na obědě, kde využíváme samoobslužného bufetu. Chováme se jako typičtí Češi na dovolené. Prostě máme hlad. Ani nám nevadí, že máme všichni asi největší průjem, co jsme po cestě měli. Prostě jíme.  Po obědě vyrážíme. Původně jsme chtěli jet směr Petrohrad, ale vzhledem ke stavu auta a dalším okolnostem se nám upřímně už nechce. Vyrážíme tedy rovnou směrem k hraničnímu přechodu s Litvou.

Lajka je i 60 let po smrti v bezvadném stavu. Asi to není přímo ona.

Zdroj: Feldou do Číny

Poznáváme Stalinovu pomstu

Cesta ubíhá krásně a za zvuku sovětské hymny, naší nejoblíbenější písničky „Měl oči charašo“ a dále Born in the USA krájíme poslední kilometry Ruska. Asi jste z předchozích řádků poznali, že nám už poměrně dost hrabe a počítáme, kdy bychom mohli dojet do Kdyně. Dnes dojedeme na hranice a přes noc budeme pokračovat přes Litvu dále.

A vážně, před jedenáctou hodinou večerní dorážíme k hraničnímu přechodu. Před ním ještě utrácíme poslední rubly a kupujeme levný benzín a suvenýry domů. Jako ty nejvhodnější se nám jeví ruské cigarety. Ty vypadají velmi zvláštně a po ochutnání jim začínáme říkat „ Stalinova pomsta“. Přijíždíme k hraničnímu přechodu, kde si myslíme, že půjde jen o formalitu. Ale jak už to tak bývá, myslet znamená hovno vědět…