Na tomto hraničním přechodu se nám to krásně potvrzuje. Dokonce se nám snaží i namluvit, že Kyrgyzstán v jejich celní unii není. Po ověření na internetu jim říkáme, že Kyrgyzstán do Евразийский Экономический Союз (Euroasijskému ekonomického sojuzu) patří od roku 2014. Snažíme se chovat slušně, ale věřte, není to jednoduché, když jednáte s několika důležitými blby v uniformách.

Nakonec je nám řečeno, ať se vrátíme zpět někam do hotelu, tam přespíme a zkusíme to v devět ráno. Když se ptáme proč, je nám sděleno, že dorazí nějaký vyšší papaláš, který může zavolat nějakému ještě vyššímu. No co, nezbývá nám nic jiného, než se vrátit a pospat si někde. Za hotel už nechceme utrácet, proto se vyspíme v autě před přechodem. Venku se bez stanu už spát zase nedá, protože komáry vystřídala poměrně velká zima. Zima jako v Rusku.

A ráno nanovo. Zkoušíme přijet už v osm, ale znovu nás vrací. Netváří se, že by nás chtěli pustit. Stále nám tvrdí, že jsme museli dostat deklaraci při vjezdu do Kazachstánu. To už nám nedá a voláme na linku v nouzi, kterou zřizuje české velvyslanectví v Moskvě. Ti nás velmi ochotně žádají o všechny informace, které jim jsme schopni poskytnout. Několikrát nám volají zpět a najednou pro nás přichází nějaký celník, zve si Suu k okénku, zde s ním několik minut mluví a nakonec nás pustí. Dokonce si ani neřekl o padárok (eufemismus pro úplatek byl jedním z prvních ruských slov, jež jsme se museli naučit). Máme z pekla štěstí. Nevíme, zda nás zachránila ambasáda, nebo ten papaláš, o kterém mluvili včera. Můžeme jet! I bez nějaké větší osobní kontroly.

Udělali jsme pěkný okruh Evropou a Asií a naše ruce se dostaly až do Číny.

Zdroj: Feldou do Číny

Opouštíme Rusko, vjíždíme do skutečné Evropy

Nyní vyrážíme k „našemu přechodu“ už totiž vjíždíme do EU. Máme zde dokonce vyhrazenou vlastní frontu. Příjemně nás vítá celník a povídá si s námi. Potom se nás ptá, zda vezeme nějaký alkohol, nebo cigarety. Říkáme, že trochu něčeho vezeme, ale málo. Potom dodávají, že pokud toho budeme mít víc, než je povoleno, budeme to muset proclít a nesmíme to vyhodit. Dává nám papíry s celní deklaraci, kde máme vyplnit, co si s sebou vše vezeme. My si vše předem zjistili, kolik čeho můžeme převážet. Tak vypisujeme limitní hodnoty. To však netušíme, že nám začnou prohlížet auto a počítat litry alkoholu nebo cigaret. Potom toho raději nechají, my jdeme s vyplněnými papíry do kanceláře. Tam je nám sděleno, že to máme špatně vyplněné. A celník nám s úsměvem na tváři diktuje počty litru vodky či benzínu, které máme do deklarace vyplnit. Zdá se, že nemají chuť se s námi dohadovat kvůli půllitru navíc. Máme razítko a můžeme vyrazit. Projíždíme Lotyšsko a dostáváme se do Litvy.

Čekáme, že silnice budou vypadat stejně jako v Rusku, ale ne. Peníze od EU jsou v Litvě opravdu vidět, silnice krásné široké, stejné jako v Německu. A ceny benzinu se začínají blížit těm našim. Občas se stavíme na jídlo, ale stále jedeme. Po chvilce přejíždíme hraniční přechod do Lotyšska a užíváme si komfortu schengenského prostoru. Člověk si ani neuvědomuje, kolik otravných věcí vstupem do toho prostoru odpadlo. Brzy vjíždíme do Polska. To už jsme vážně doma. Podle všeho nám ale cesta přes naše severní sousedy nějaký čas zabere. Nevedou tam totiž, žádné dálnice. Alespoň podle mapy. Skutečnost je však jiná. Dálnice to sice nejsou, ale ve většině jde o nové čtyřproudé silnice, kde se může jet rychle a neplatí se zde mýto. No, nevěřili bychom tomu, ale o půlnoci už projíždíme Varšavou.

Teď nás čeká jediných 100 km po dálnici a ty bychom raději přejeli v noci, protože nemáme známku. Kupovat ji se nám rozhodně nechce. Jedeme směr Wroclaw a po 90 kilometrech sjíždíme na odpočívadlo, kde si do rána zdřímneme a ráno vyrazíme domů. Oproti Rusku se zde poměrně dost oteplilo, a proto se rozhodujeme, že dnes se vyspíme venku.

Už od Tádžikistánu vezeme všechny spacáky na střeše. Když spíme v autě, jsme přikryti dekou, nebo Suovým lehkým spacákem, který si koupil v Kazachstánu. Nyní rozkládáme spaní, jdeme na střechu pro spacáky, ale ty tam nejsou. Někdo nám je musel ukrást. Nejspíš v Moskvě přes noc, nebo někde v Polsku, ale raději nechceme pomlouvat polské bratry a obviňovat je z toho, že by se v Polsku někdy kradlo. Proto raději budeme tvrdit, že nás okradli před hostelem v Moskvě. Nás už tato skutečnost ani nerozčiluje, protože se vážně těšíme domů. Jen Sua je drobet smutný, protože přijít od dva spacáky během šesti týdnů je moc i na něj. Ještě, že si v Kazachstánu koupil dva. Spíme proto na velmi improvizovaném spaní, ale spíme.

Čechy krásné, Čechy naše!

Dopoledne už jen bez problému dojedeme k hranicím a dostáváme se do Čech. Ano jsme doma. Fotíme se u značky Česká republika, slavíme. Hodně slavíme. Proto si jedeme dát pivo a knedlíky (Sua smažák s hranolky) v klasické restauraci IV. cenové kategorie v Náchodě.

Konečně doma!

Zdroj: Feldou do Číny

Jelikož máme naplánovaný návrat až zítra ve 4 odpoledne, jedeme se dnes na tu slávu nachystat k Suově babičce do Chudimi. Zde nás kromě teplé vany čeká česká klasika: bramborové knedlíky plněné uzeným masem, zelí a plzeňská dvanáctka. Co víc si přát. Navíc babička s dědou, kteří cestu celých téměř 7 týdnu sledovali na Facebooku, mají obrovskou radost. Jdeme si brzo lehnout, zítra nás čeká velký den.

Máme hodně času, takže dopoledne samozřejmě nestíháme. Proto se rozhodujeme koupit dálniční známku, jet z Chrudimi domů po dálnici, vynechat focení na Hradčanském náměstí v Praze a jet rovnou do Kdyně. Mezi tím si ale musíme koupit na pumpě v Chrudimi Nedělní blesk, kde máme svoji dvojstránku. Sua se náramně vyžívá v tom noviny nenápadně před jednou zákaznicí pumpy otevřít na místě kde je vyfocen a zapůsobit na ní. Teď už máme téměř vyhráno. Teď už dojedeme. I kdyby nám měla zase prasknout vložka válce, jsme v ČR a někde bychom ji vyměnili.

Slavnostní návrat jsme oznámili pouhé tři dny před jeho konáním. Nečekáme, že by přišlo moc lidí, ale dali jsme vědět do novin, dali jsme vědět na Facebooku, tak uvidíme. Přijíždíme přesně na čtvrtou hodinu, aniž bychom museli někde čekat, jen se jedeme ještě ke kdyňskému nádraží vyčůrat. A abychom zmátli čekající davy, přijedeme jiným směrem, než jsme na začátku července odjeli.

A je to tady. Po 41 dnech a 19 000 km jsme doma, sice jsme vyrazili ve 2 autech a ve 4 lidech a vrátili se v 1 autě a ve 3 lidech, ale o tom to je. Jeli jsme do světa a nevěděli, co nás čeká. Zažili jsme situace, které by nás před půlrokem ani ve snu nenapadly. Dostali jsme feldy tam, kde nikdy nebyly a pravděpodobně jen tak nebudou. Poznali jsme strašně zajímavé lidi, byli asi 5 metrů od bouřlivého Afganistánu, minuli jsme velmi těsně turecký státní převrat, přežili výškovou nemoc, poznali jsme, jak to u nás chodilo za socialismu, viděli raketoplán, který nikdy nebyl ve vesmíru a naučili se uplácet policii. A hlavně jsme se naučili vážit si toho, jak se tady u nás v malé zemi uprostřed Evropy máme.

Po stěru slin přišlo rychlé vyhodnocení a naordinování desinfekce - Becherovky.

Zdroj: Feldou do Číny

Ale na každé dlouhé cestě je nejkrásnější to, že na vás doma někdo čeká, můžete se na něj těšit a naopak. Tolik lidí, kteří se přišli podívat na náš návrat, jsme opravdu nečekali. Rodiče, prarodiče, přítelkyně, milenky, kamarádi, kamarádky a spousta dalších lidí nás čekali na kdyňském náměstí. Rodiče si na nás vymysleli krásné přivítání. Musíme vyplnit příjezdový formulář, jak jinak než v azbuce. Suův taťka jakožto telefonický lékař výpravy nám udělal všem stěry a po jejich vyhodnocení nás důsledně vydesinfikoval Becherovkou. Maminky nás vítaly s chlebem a solí, fanynky upekly úplně boží dort a uzdravený Ruby nám přinesl točenou dvanáctku.

Plné náměstí. Přijeli i hasiči. To kdyby Dušan zase řídil se zataženou ruční brzdou a začaly doutnat pneumatiky.

Zdroj: Feldou do Číny 

Hasiči nám udělali vodní slavobránu.

Zdroj: Feldou do Číny

Té jsme radši objednali celý sud v nedalekém sportbaru, kde se náš velký návrat slavil až do pozdních nočních hodin.

Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří nám s naší výpravou pomáhali finančně, materiálně a hlavně psychicky. Moc nám to pomohlo a bez Vás všech by něco podobného nikdy nešlo zrealizovat. A těm, kteří nám nevěřili, a říkali, že skončíme v Bratislavě, vzkazujeme: přijďte na naší přednášku (ti, kdo jste nám věřili, přijďte samozřejmě taky)!

Za celý tým Feldou do Číny

Ян Суастика neboli Jan Suastika

Díky, Sua