Co bychom dělali, samozřejmě jsme utekli, skočili do auta a ujeli jak malé holky. Není potřeba dělat frajery, těch jsou plné hřbitovy.  Takové zrychlení jako tehdy feldy neměly nikdy předtím. Se strachem v očích a plným močovým měchýřem míříme do centra. Bohužel nikdo z nás v Gruzii neměl zaplacený internet v mobilu a hledat bez internetu určitou hospodu není tak jednoduché. Záhadný muž se ztratil a my naštěstí naši vysněnou Kozlovnu našli. Utábořili jsme se přímo za hospodou ve vnitřním bloku zástavby.

Na sídlišti jsme byli atrakce.

Zdroj: Feldou do Číny

Kozlovna byla opravdu Kozlovna. Točený nefiltrovaný kozel a typické české jídlo, to nás v posledních dnech lákalo. Proto jsme si objednali  3x hamburger a jednou kebab. Nicméně české pivo velmi potěšilo.  V restauraci měli k naší smůle Wi-Fi připojení. Ono zavolat domů a přítelkyním je jedna věc, ale my si začali zjišťovat, kam zítra jedeme. O Čečensku jsme něco málo věděli: o teroristickém útoku na školu v Beslanu a o válce mezi Ruskem a Gruzií.

S přibývající hladinou alkoholu v krvi se nám návštěva tohoto regionu jevila jako čím dál tím blbější nápad. Lidé na FB nám píšou hrůzostrašné příběhy, vedou historky s úplatnými policajty či bandity. Zprávy typu: " pokud v Čečensku potkáte v noci policajty, bude strašnej průser; buď jim dáte spoustu peněz, nebo si na vás něco najdou a odvezou vás někam pryč" nám moc nepomohly.  A náladu nám rozhodně nezvedly ani reportáže o teroristickém útoku na školu v Beslanu, kde zemřelo přes 300 lidí, především dětí.

• Vše o cestě Feldou do Číny

Náším oblíbeným sportem je synchronizované telefonování.

Zdroj: Feldou do Číny

Proto jsme se rozhodli porušit naše pravidlo, že za nocleh zásadně neplatíme a cca za 800 Kč si objednáváme přespání přes AirBNB. Náš hostitel Jurij odpovídá obratem, že není problém. Můžeme pít dál.

Poté, co nás jako poslední vyhodili z hospody, jedeme spát s tím, že brzy vstaneme. To abychom byli na hranicích po poledni a nenastaly nějaké problémy. Nicméně jak jsme se přesvědčili již několikrát, plánovat cestu do detailu není možné. Především proto, že obvykle vstáváme kolem 11. hodiny dopolední.  Ani následující den jsme zvyk neporušili, a to ani přes to, že jsme spali uprostřed sídliště a lidé jdoucí na ranní nákupy si nás vesele prohlíželi.  Kolem 11. hodiny jsme se sbalili a vyrazili směr Rusko přes krásné pohoří Kavkaz.  Cesta se po pár kilometrech za Tbilisi začala zvedat. Sua se Šmoldou si vychutnávali krásná panoramata, která se jim nabízela. Makr a Ruby v Haďákovi (jedna z Felicií) si přírodu tolik nevychutnávali. Jejich auto není stále opravené a v nadmořských výškách kolem 2500 m n. m. nemá žádný výkon. Nakonec nejede ani na 1. rychlostní stupeň a auto pod vrcholem chcípá. Dále ho budeme muset roztlačit a doufat, že už to bude do Ruska jen z kopce. A nevěřili byste, bylo!!!  Máme víc štěstí než rozumu.

Sledujete nás od začátku? Přečtěte si naše předchozí zážitky:

Teď už to bude jenom dolů z kopce. Naštěstí pro nás.

Zdroj: Feldou do Číny

Těsně před ruskými hranicemi se chceme podívat na horskou kapličku Nejsvětější Trojice, snad nejfotografovanější objekt z celé Gruzie. Tato krásná kaplička je umístěna na vrcholku hory, takže přístup k ní je velmi obtížný. Buď pěšky (na to jsme moc líní), nebo místním terénním vozem 4X4 (na to jsme moc chudí). Místní řidiči nám tvrdí, že s našimi auty se tam nedostaneme. A mají pravdu. My to samozřejmě jedním funkčním autem zkoušeli, ale nahoru to nešlo. Nikoliv však proto, že by to naše auto nezvládlo, ale protože v půlce cesty byla závora s obsluhou. Obsluha nám sdělila, že nás dál nepustí. Ať jedeme s místním řidičem. Inu, kšeft je kšeft. Vzdáváme to, času moc nezbývalo a věděli jsme, že nás čekají perné chvilky na hranicích.

Hranice se nacházejí pár minut od kapličky. Gruzínský přechod jsme zvládli bez komplikací a čekání.  Popojeli jsme územím nikoho klikatou rozbitou silnicí v hlubokém údolí, projeli několika neosvětlenými tunely a najednou v jednom z nich stál velký Kamaz. Celnice bude za tunelem, pomysleli jsme si. Byla ale asi 2 km za tunelem. Fronta se absolutně nehýbala. A když už se pohnula, a my nebyli ve střehu, předběhly nás aspoň 3 vozy s ruskou SPZ. To jsme si samozřejmě po chvíli nenechali líbit a vrátili se zpět na své místo. Bohužel ne na dlouho. Velmi příjemná paní ruské národnosti na nás začala děsně křičet. My jí samozřejmě nerozuměli téměř nic. Za chvíli si tato milá paní přivedla vojáka se samopalem a začala mu vysvětlovat, že jsme ji chudinku předběhli. To, že to bylo naopak, jsme vojákovi s naší ruštinou nedokázali vysvětlit. Vzal řidičům pasy a beze slova odešel. To nás velmi vylekalo. Naštěstí po chvíli se vrátil a gesty nám vysvětlil, že se buď vrátíme na konec fronty, nebo na Rusko můžeme zapomenout. Za přebíhání nás nakonec fronty poslali naposledy na základní škole ve školní jídelně, ale co se dá dělat. Do Ruska jet musíme!!!

Poznat takováto nádherná místa je jedním z cílů naší cesty.

Zdroj:

Fronta je nekonečná, asi po 8 hodinách, 2 pivech, 1 šišce lovečáku a skoro celé řadě seriálu „Jak jsem poznal vaši matku“ vidíme konečně celnici. Zde si nás zakuklení vojáci prohlíží, chtějí po nás zapnout přídavná světla, ty náležitě chválí. A jsme tu! Hodina H nadešla, teda ještě další 4 hodiny. Nejprve jsme museli předložit své pasy s vízy. Zde nastal první problém. Proč máme byznys víza, když jsme studenti? A proč máme polepená auta? Snažíme se pohledné policajtce vysvětlit, že se jedná o školní projekt. Ta se usmívá, zavolá si dalších 5 kolegů, aby se shodli, zda ten malý kluk v Makrově pasu je opravdu ten 130kg vážící zarostlý chlap před nimi. Vypadalo to, že máme vyhráno. Ale asi bychom měli přestat být naivní. Jeli jsme dál, kde už na nás čekala banda policajtů. Ti po nás chtějí otevřít obě feldy. Naštěstí je otevíráme zrovna v místě, odkud samozřejmě úplnou náhodou vypadlo několik plechovek piva. Celník se ptá: "co to je", my odpovídáme: "to je padárok pro tebe". Celníci fasujou plechovky českého piva, zavíráme auto a jedeme dál. Měli jsme velké štěstí. Do Ruska se smí vézt pouze 35 kg osobních věcí. To i uzenin vezeme víc.

Na další kontrole už stačilo jen proclít auta, vyfasovat papíry, které při opuštění Ruska poslouží jako důkaz, že jsme auto neukradli. A zde nastal problém. Vyplnit celní deklaraci v azbuce jsme ještě zvládli. Získat potřebné razítko bylo horší. To se dalo získat u každé z asi 12 budek na hranicích. Otevřená byla však jedna. A shluk zpocených Arménců u ní nevěstil nic dobrého. Za ty 3 hodiny, co jsme stáli ve frontě, se Arménci mezi sebou stačili poprat, celník sedící v budce několikrát uraženě odešel pryč a vrátil se vždy až po 15 minutách. Kam chodil, těžko říct, víme jen, že v budce hulil jednu marlborku za druhou. Ve "frontě" se mimo jiné shledáváme s Francouzem Andréem, který nám před pár dny pomáhal s opravou auta. A to nám zachránilo krk. André totiž studoval v Moskvě a umí rusky.

Je to dobré, ještě pořád máme dvě auta.

Zdroj: Feldou do Číny

Přicházíme na řadu. Sua sice má špatně vyplněnou deklaraci a cenu auta napsanou na 2000 Eur, ale vychází z boudy s úsměvem a obrovskou úlevou: "Můžeme do Ruska!" Potom šel na řadu Ruby. Ten se už tolik nesmál. Nebylo to kvůli zmíněnýn chybám v deklaraci, ale celník mu řekl: "auto není tvoje, nikam nejedeš". Obě auta jsou totiž v technickém průkazu napsané na Suu. Na tento problém jsme samozřejmě pamatovali a máme připravené ověřené dokumenty v ruštině. Ruby podle nich smí řídit Suovo auto. Dokumenty jsou však potvrzené na poště. Celník chtěl razítko od notáře. Vůbec ho nezajímalo, že Sua je u něj fyzicky přítomný a má v ruce úředně potvrzený dopis. Celník si mele pořád to svoje: "Notárius, notárius". Přibíhá nám na pomoc André, vyjednává s nimi, celník jde za svým nadřízeným a asi po 30 minutách se vrací s tím, že udělá pro jednou výjimku. Moc hodný kluk. My nemusíme spát na hranicích a vyrážíme do vysněného Ruska.

To, co nás čekalo druhý den, však nečekal nikdo…