Po čaji a vyrážíme směr Čečensko a pak dále až ke Kaspickému moři do města Astrachaň, které je už jenom kousek od Kazachstánu. Cesta přes Čečensko probíhá naprosto v pohodě, lidé na nás mávají, troubí či ukazují, že jsme jedničky (nikoliv však jako náš bývalý předseda vlády). Cesta krásně ubíhá a blížíme se k městu Groznyj, hlavnímu městu Čečenska. Jelikož máme strašný hlad, stavíme u fejkového mekáče. Dokonce tam mají i stejné fotky Big Macu jako v pravých restauracích. Typická ruská paní v modré zástěrce, kterou fasovala někdy v 80. letech, nás obslouží a asi za 80 korun máme ještě větší Big Mac než originál, kartošky a studenou colu. Protože je asi 45 stupňů, bodne. Když nastupujeme po obědě do auta, odchytne si voják Makra a důrazně ho rusky upozorňuje, aby si oblékl dlouhé kalhoty. A taky že to platí pro všechny. To se samozřejmě nikomu z nás nechce. Lidé už se na nás v Groznym neusmívají tolik jako před 50 km. Jedeme si tedy projet centrum, kde se blýskají vysoké mrakodrapy a nové mešity. Uděláme pár fotek a radši vyrážíme dál.

Co je dobrá zpráva - auto už je opravené. Jedeme méně než 7 litrů na 100 km. Co je špatná zpráva - nejspíš jsme zabloudili. A zabloudit v čečenských horách, kde se můžou skrývat kdejací islamističtí pomatenci s kalašnikovy, to nebyl oúplně v plánu. Všude jsou vojáci, kteří nás téměř na každém desátém kilometru staví a kontrolují pasy. Po hodině bloudění konečně nalézáme hlavní cestu a můžeme frčet.

Jenže Sua frčel asi moc, protože při výjezdu z kruhového objezdu přejel rychleji zpomalovací práh, který samozřejmě nebyl označený. K jeho smůle za pásem vyhlížejí oběti místní policajti. Ihned staví obě auta a zvou si oba řidiče do jejich "bunkru". Tento betonový bunkr je celý obklopen pytliys pískem, ve kterých jsou až moc podezřelé díry. Suu a Makra si policajti vedou do zavřené místnosti bez oken. Po chvíli Makra vyhání a Sua zůstává v místnosti bez oken se dvěma strážníky sám. Policajti se mu snaží vysvětlit, co provedl. Pořád s klidem v očích říká: "[já negavarým pa rusky, já ti nepanímaju]". Potom mu dochází, že asi jel rychle přes zpomalovací práh. Ironií je, že cesta už tak 50 km byla jeden velký zpomalovací práh. Po strážníkovi chce vidět fotku, která by mu překročení rychlosti dokázala. Potom slevuje, alespoň na to, aby mu strážníci ukázali značku, kterou porušil. Marně. Jediná věc je, že vytáhne blok s pokutami, který po sekundě vrátí zpět do šuplíku. Koukne na Suu a pohledem si říká o úplatek - v zemích bývalého SSSR se mu říká padárok. Sua samozřejmě ví, co po něm žádá, ale stále se tváří, jako by měl spočítat trojný integrál. Jednomu strážníkovi již dochází trpělivost a odchází. Druhý, ten větší, zůstává. Vytahuje kus papíru, kam píše 150 a za číslo píše S a dvakrát svisle přeškrtne. Podá papírek Suovi, který dostane velký záchvat smíchu. Policajt ho ve smíchu následuje.  Dává papírek Suovi, aby navrhl částku. Sua bere tužku a píše 50, ale místo přeškrtlého S, škrtá R. 50 rublů je asi 18 Kč. To policajtovi jako padárok nestačí, začne kroutit hlavou. Několikrát vyndá a zandá bloček s pokutou. Nakonec řekne Suovi o 500 rublů, ty však Sua v peněžence nemá. Má jen 200, pokládá je na stůl, bere si svůj pas a odchází. Usmlouvání úplatku ze 150 dolarů na 200 rublů potěší.

Přečtěte si o našich předchozích dobrodružstvích:
Feldou do Číny #5: Čečensko nás děsí, porouchaná felda přejíždí Kavkaz
Cestovatelský deník Feldou do Číny #4: My se cpeme tureckým kebabem, felda žere benzínu za dva
Cestovatelský deník Feldou do Číny #3: Jak jsme přijeli do Asie, ale daleko jsme nedojeli... 
Cestovatelský deník Feldou do Číny #2: Sotva jsme vyjeli a už nás málem sežrali psi 
Cestovatelský deník Feldou do Číny#1: Odjezd se blíží!

Všechny díly a základní informace najdete na hlavní stránce oficiálního deníku cesty Feldou do Číny.

Můžeme konečně pokračovat dál, jak oznamuje název naší výpravy - Feldou do Číny. Přesněji 200 km rovně, potom doprava, dalších 50 rovně a doleva. Policejní kontroly typu: "Máš pro mě padárok?" už přestáváme i počítat. A policajti nic nedostanou. Občas cigaretu a občas se nám můžou podepsat na auto, ale to jen tehdy, když se tváří vážně ostře.

Tímto stylem pokračujeme až do Astrachaně, tam jsme chtěli přijet v 10 večer, dorážíme v půl šesté ráno. Inu, nevěřte tomu, že když je v Rusku na mapě cesta značená jako dálnice, tak to opravdu dálnice je. Písek z této cesty budeme z aut smývat ještě v Čechách.

Dokonce i tohle je označené jako dálnice. Inu, Rusko.

Zdroj: Bigstock.com

#facebook#