K hranicím dorážíme přibližně po půl hodině, ve stánku utrácíme poslední Tenge (kazašská měna, za 7 korun jich dostanete asi 100) a vyrážíme k bráně. Zde nás voják vyzve, abychom mu dali pasy a imigrační karty. Mezi tím vynadá Suovi za to, že řídí bos. To horší má teprve přijít. Dušan sice má boty, ale nemůže najít pas.

Je zvláštní, že v každé podobné výpravě se najde někdo, kdo má tendenci ztratit tu nejdůležitější věc, co s sebou veze. Po chvíli hledání a využití všech možných nadávek se Dušanovi daří pas nakonec najít. Díky Bohu! Sua se Šmoldou už byli zcela rozhodnuti, že budou pokračovat s lehčím autem a Dušana pošlou do Čech poštou. Voják na nás nevěřícně kouká a my pokračujeme k hraniční budově. V okamžiku, kdy vylezeme ven z auta, jsme všichni poštípání od komárů na 99% těla. Ano, Sibiř je tady. Na hranicích probíhá vše v naprostém pořádku, prohlídka auta také. Otázky pořád stejné: kam jedeme, odkud a jestli kouříme trávu. Klasika. Jen tato prohlídka byla něčím zvláštní. Museli jsme ukázat natočený a nafocený materiál v naší zrcadlovce. Nevíme, zda byl mladý voják pouze zvědavý, nebo opravdu něco hledal. Nicméně při prohlížení fotek se náramně bavil.

Dostali jsme se do Evropy!

Zdroj: Bigstock

Dnes nikdo nedělal problémy a my můžeme vyrazit vstříc ruské krajině, která se od Kazachstánu výrazně změnila. Projíždíme hlubokými lesy hodně zaplavenými poli, spíš bych řekl bažinami. Tomu taky odpovídá počet komárů ve feldě. Nedaří se nám je jakýmkoliv způsobem vyhnat. Po chvíli se mění Sua s Dušanem za volantem, jsme fakt strašně unavení a většinou se měníme po méně než 4 hodinách. Potom člověk začne ztrácet pozornost a téměř usínat, což by byla vzhledem k typu provozu v Rusku sebevražda.

Jedeme tak pomalu, až nám hoří kolo

Sua si sedá na místo spolujezdce a ihned usíná. Šmolda zatím spí na zadních sedadlech. Po chvíli kluky budí smrad a Dušanova poznámka, že to auto se řídí nějak blbě.

„No, aby ne, když jedeš na prázdným kole, ty kokot!!“ praví Šmolda

Dušan mezi tím zastaví u krajnice, a to, co vidíme, jsme v životě neviděli. Zadní levé kolo je prázdné, ale není proražené. Vyhází z něho kouř a je z boku propálené. Chvilku přemýšlíme, jak se to mohlo stát, ale po chvíli nám to došlo. Dušan nechal zataženou ruční brzdu a jelikož nám už půl cesty brzdí pouze levé zadní kolo (v tuto situaci, díky Bohu), došlo třením k extrémnímu zahřátí ráfku a tím pádem vzduchu uvnitř kola.  Jestli Dušan schytal nepřeberné množství před chvilkou na hraničním přechodu, tak teď dostává dvojnásobek. Přeci jenom, jet se zataženou ruční brzdou takovou dobu je poměrně umění. A teď nastává další problém. Nemáme ani jednu rezervu. Ačkoliv jsme pneuservis hledali, od té doby, co jsme prorazili obě kola, jsme žádný neviděli.

Vlevo stále doutnající kolo, vpravo grafické znázornění našich pocitů.

Zdroj: Feldou do Číny

S propáleným kolem nic nezmůžeme, zkoušíme spravit to s otlučeným ráfkem. To se však nedaří, protože vzduch stále utíká a kolo nejde nafouknout. Jsme uprostřed ničeho, jedinou společnost nám dělají hejna komáru, na které jsme během dneška spotřebovali celou lahev repelentu. Signál tu není absolutně žádný, jak na české, tak na ruské SIM. Nezbývá nám nic jiného, než vyslat Dušana stopem do nejbližší vesnice aby se pokusil sehnat nějaký servis, kde nám alespoň jedno kolo opraví. Jediná výhoda je, že mu staví už 2. auto, snažíme se vysvětlit, co potřebujeme a vysíláme Dušana cizím autem, s cizími lidmi, do neznámého místa, bez signálu, bez jídla, bez pojízdného auta. Nemáme nic, tedy pokud nepočítáme totálně poštípaná těla.

Dušan odjel. My absolutně nevíme, jestli se vrátí za 2 hodiny, za 4 nebo zítra. Oba se balíme do spacáku včetně hlavy a leháme si kousek od auta. Nálada je zase velmi pochmurná. Ta zoufalost z toho, že auto je zase nepojízdné, oba dohání doslova k slzám. Sua se po chvíli ve spacáku stěhuje do auta, protože venku se to prostě vydržet nedá. Šmolda z nějakého zvláštního důvodu spí. Doufáme, že Dušan přijede ještě dnes, ale jelikož odjížděl po 17. hodině, je velmi pravděpodobné, že už bude všude zavřeno. A vzhledem k hustotě osídlení východní Sibiře máme obavy, zda vůbec nějakou vesnici najde. Už je asi 22 hodin a najednou Dušan klepe na okno a s sebou má 2 kola. Lepší probuzení si kluci nemohli přát. Ano, neskutečná radost může mít mnoho podob, někdy i v podobě dvou starých sjetých pneumatik. Při výměně kola Makr vypráví, že jel přes 60 kilometrů vzdáleného městečka, kde v době příjezdu už pneuservis zavírali. Dalo mu hodně práce, obsluhu přemluvit, aby nám kola spravila. A ještě větší práci mu dalo sehnat odvoz zpět. Nakonec našel kluka v našem věku, který ho na rozdíl od všech ostatních svezl zadarmo zpět. Na dobré lidi narazíte všude, jen je musíte hledat.

Kola jsou vyměněna my jedeme přes noc dál. Nad ránem si pro změnu zdřímneme u pumpy a pokračujeme dál směr Čeljabinsk. Cesty už jsou sice poměrně ve slušném stavu, ale provoz je mnohonásobně větší než v Kazachstánu. Proto nemůžeme jet moc rychle, ačkoliv někteří ruští účastníci silničního provozu si to rozhodně nemyslí. Co musíme hned v Čeljabinsku udělat je to, že pro změnu dáme spravit auto. Už od našeho prvního průjezdu Kazachstánem (téměř před 3 týdny) máme na feldě rozhozenou geometrii, díky čemuž se nám extrémně sjíždí přední pneu. A díky naší odkládací nemoci jsme si nikdy nedávali extra práci hledat servis, kde nám geometrii udělají.

Hned jak dorazíme do Čeljabinsku, narážíme na autoservis, kde geometrii umí. Zatímco nám pravý ruský svalnatý automechanik v džísce bez rukávů dělá geometrii, jemu velmi podobný kolega na vedlejším stání opravuje zánovního žigulíka. Je třeba hýbnout s předkem žigula o kousek doleva? Není problém, jde to i bez přeparkování. Síla těchto mechaniků nás udivuje. Nechtěli bychom s nimi mít nějaký problém. Auto je po chvilce spravené, platíme v dolarech, protože jsme rubly ještě nevyměnili. Vyrážíme do města. Tam měníme peníze, dobíjíme si kredit, protože nám stále SIM karty nefungovaly. Nakonec si jako milovníci lokálního jídla dáváme místní kebab s kapustou a pomalu se začínáme cítit téměř jako doma. V obchodech jsou plné regály západního zboží, evropské jídlo a paneláky podobné těm ve Kdyni, Klatovech nebo Rožmitálu. Při obědě se dovídáme, že jsme byli v místní televizi, sice o tom ani nevíme, ale stejně si toho moc vážíme, přeci jenom, kdo může říct, že byl dvakrát v ruské televizi a není hokejista nebo Zeman. Za městem ještě tankujeme kvalitnější benzín v Gazpromu, protože no name benzínové stanice se moc neosvědčily. Po benzínu z nich auto nemá výkon, navíc při nižších otáčkách motor velmi škube a my máme o feldu ohromný strach. A když jsme si v Čeljabinsku (vzdálenému pouhých 4000 km od domova) říkali, že se cítíme jako doma, to pořádné jako doma mělo přijít až po pár kilometrech za městem.

To jsme se totiž vrátili do Evropy!!!