Když už se blížilo datum mého plánovaného odjezdu, zjistil jsem, že mám prošlý pas a stav finančního konta plány na velkou cestu taky moc nepodporoval. Vyřizovat si nový pas, to by bylo nadbytečné běhání, které jsem neměl v plánu, takže došlo k menšímu přehodnocení trasy cesty. Místo do Afriky jsem se tedy vydal do jihočeského Písku – no co, směr to je z Prahy přibližně stejný.

Jako dopravní prostředek mi přišlo nejvýhodnější zvolit známý žlutý autobus. Na zastávce na Smíchově mě trochu zaskočilo, že jsem tam patřila k evropské menšině, ale vedle stojící pán mi vysvětlil, že mezi Prahou a Českým Krumlovem, kde linka končí, běžně pendlují asijští turisté, převážně Japonci.

Při nástupu do autobusu jsem vyvolal zmatek, protože jsem nějak popletl číslo sedadla. Uniformovaná slečna, která měla na starost bezproblémové usazení všech cestujících, se netvářila zrovna spokojeně.

V autobusu pouštějí pantomimu

Když se autobus rozjel, pustili nám film, to bylo fajn. Šlo o nějakou romantickou pantomimu. Ona to tedy pantomima úplně nebyla, asi se tam mluvilo, jenomže mně nefungovala sluchátka. Po fiasku s usazováním na místo se mi už nechtělo dráždit uniformovanou, a tak jsem se radši díval bez zvuku.

Konečně autobus dorazil na místo a já se těšil, jak si projdu památky. Uvidím strom, který čelil povodni, Kamenný most, kostel Povýšení svatého Kříže, domy na Velkém náměstí, to všechno jsem nakonec…neviděla. Hned na nádraží stála kamarádka Olina z Humpolce, kterou jsem hrozně dlouho neviděl. Zašli jsme na víno do jedné příjemné vinárny. Pak už si toho moc nepamatuju.

Jet do Písku místo do Afriky byla dobrá volba.