I kdybych snad stokrát chtěla, diety zkrátka nejsou nic pro mě. Ne, ne a ne, a to hned z několika velezávažných důvodů. Tak jednak neznám žádný bonusový kód (jako na https://bonusovy-kod.com/tipsport/) k zázračnému a rychlému hubnutí, ale hlavně jde o mého dědu.

Ten bydlí v malebné vesnici, kde žijí samí pohostinní lidé. Ti mě znají snad ještě jako mimino s červeným dudlíkem a nudlí u nosu. Když za dědou jedu, což je navíc často, tady nafasuju buchtu od Marušky, tu domácí chleba od Franty a Miluška mě dorazí borůvkovým koláčem, který mi láskyplně podává přes plot. Než tak dopoledne do mini vesnického obchodu přejdu z kopce na náves, jsem po jídle. Jen co se dofuním domů, je už na stole famózní oběd, se kterým se děda natěšeně kuchtil. A copak mu vonící talíř můžete odmítnout? Ne, nemůžete. To by vás hanba fackovala. Za jediný půlden to tak máme tři kila nahoru. A ty pochopitelně jednou budou muset zase dolů…

Obávané TEĎ nastává právě v těchto dnech. Jsem si stoprocentně jistá, že známým kostlivcem ve skříni jsou jistojistě myšleny plavky. Udělala jsem v záchvatu blbosti fatální chybu a milé plavky jsem si zkusila. Bledá barva úděsu mi z obličeje nevyprchala doteď. Příšerný pohled! S tím se prostě do léta musí něco udělat. 

Motivaci jsem ani po třech hodinách šmejdění na internetu nenašla. Nenašla jsem ji ani pod postelí v kufru, který sice nepotřebuju, ale jeho vyklízením se alespoň můžu vymluvit na to, proč na hubnutí nemám čas. Když už fakt nebylo co uklízet, chtěla jsem v prokrastinaci dál bezostyšně pokračovat vedle manžela gaučáka, který miluje fotbal.

Teda to jsem si alespoň myslela. Teď svého muže spíš podezírám, že vůbec netuší, co to fotbal je. Dle mého ani za mák neví, jestli se fotbal hraje v zimě, nebo v létě. Asi ani nezná jediného českého fotbalistu a šikanuje mě řečmi o fotbalu prostě jen proto, aby mě umlčel. Dle mých předpokladů se tak moje představy naplnily. V dobré víře jsem ke svému manželovi přisedla, ale on si své odpoledne u fotbalových filmů nenechal vzít. Na kole jsem tak seděla dřív, než jsem čekala. 

No tak dobře. On ten sport není zas taková hrůza, jak si ve svých nočních můrách často představuju. Moravskoslezský kraj znamená spoustu přívětivých cyklostezek. Žádná krvelačná příroda, žádný terén zabiják ani profi sportovci, kteří se budou smát mým teplákům. To všechno bylo jen v mojí hlavě a tak nějak hrůzostrašně jsem si vyjížďku naším krajem představovala, než jsem kolo z panelákové kolárny skutečně vytáhla. 

Prvních 5 kilometrů bylo úžasných. Perfektní rovinka, milé tváře míjejících mě spolusportovců, mimořádně čítanková příroda a božské výhledy do okolí. Proč jsem jen na tom kole nejezdila dřív? Pravděpodobně proto, že nemám rozum a chci všechno hned. Teď, okamžitě jsem se proto hned na poprvé a bez přípravy vydala na místní rozhlednu. Já to přece dám! Vždyť když cesta byla doteď taková brnkačka, ani dál to žádná hrůza být nemůže. 

Aha, tak může. V zahrádkářské kolonii to ještě šlo, byť už tam začal být z kopečku kopec. Nevadí. Přece proboha vyjdu kopec, ne? Ano, vyšla. A byla jsem na sebe děsně pyšná. Sice jsem lapala po dechu tak nahlas, že jsem svou ozvěnu slyšela až v údolí, ale dala jsem to. Po vydýchání jsem dokonce měla i novou energii zvednout hlavu. A to byla ta chyba. Nekonečný svah, který se přede mnou tyčil, byl tak strmý, že kdybych jej chtěla vyjít vedle kola, šoupu obličejem o všudypřítomné kamení. Čelem vzad tak byla jasná volba a během pár minut jsem znovu seděla v pohodlí domova. 

Protože se léto ale opravdu kvapem blíží, třikrát týdně stejnou štreku zkouším. Jednou jsem se dokonce na naši rozhlednu opravdu i vyškrábala a byl to nezapomenutelný zážitek a pohled. Já osobně v té euforii měla pocit, že vidím přes Rakousko až do Ameriky, ale místní mě poučili, že ne. Musím však uznat, že pár sundaných kil, pohled z výšky na Ostravu, nejvyšší vrcholky Beskyd a Jeseníky, za tu námahu taky stojí.