Rozhodně nepatřím mezi ty, pro které slovo dovolená představuje ekvivalent válení se u moře. Druhý den bych se ukousal nudou. Teplo mi ale nevadí a pohyb už vůbec ne, takže hory a přírodní krásy celkově jsou pro mě tím pravým ořechovým.

Hodiny strávené na youtube videích či cestovatelských blozích mi zúžily výběr země na tři: Albánie, Gruzie a Slovinsko. Albánie a Gruzie se ovšem nesetkaly s takovým nadšením u mých cestovatelských parťáků a zároveň jsme chtěli vyrazit max. na týden, takže výběr automaticky padnul na Slovinsko.

Slovinsko je země plně civilizovaná, infrastruktura se dá ohodnotit na jedničku, eurem zaplatíte oficiálně od 1. ledna 2007. Zároveň ale nedosahuje takové úrovně (a hlavně turistického návalu) jako sousední Rakousko. Ideální kombinace.

Plán trasy – zastávka v Itálii

Celou dobu jsme měli v plánu udělat z dovolené puťák a zbavit se co nejvíce starostí a pevných termínů. Takže autem se nepojede. Cestovky jsou zase pro lidi pohodlné, za což jsme se nepovažovali. Směr Slovinsko a Julské Alpy jsme nakonec zamířili oklikou přes Itálii. Žluťák Praha – Brno – Udine za cca 1300 Kč / osoba. Noční přejezd mě, jakožto osobu, která v dopravním prostředku neusne ani po rohypnolu s chloroformem, docela zničil. Ale s tím jsem počítal.

Po ranním občerstvení v italské nádražce, kde jsme ze sebe pivem udělali největší alkoholiky, jsme vyrazili autobusem směr vesnička Stupizza kousek od hranic se Slovinskem. A odteď se už šlo.

Hurá do Alp. Julských Alp.

Julské Alpy geologicky náleží do Jižních vápencových Alp. Jsou nejvyšším pohořím na území Slovinska a nejvyšší horou pohoří je Triglav tyčící se až do výšky 2863 m n. m. Hora pojmenovaná po slovanském bohovi vzbuzuje na svém úpatí respekt, ale o tom až později. Cesty jsou celkem dobře značené, ani Češi zhýčkaní značením KČT výrazně nezabloudí. V celém Triglavském národním parku je zakázáno stanovat, natož rozdělávat oheň.

Od italsko-slovinských hranic jsme pokračovali směrem městečko Trenta, kde je velký kemp a zároveň začátek výšlapu na Triglav. Protože jsme podcenili vzdálenost i letní teploty dole v údolí, ujal jsem se iniciativy a začal zkoušet stopovat. Šlo to až překvapivě dobře. Tři chlapi s krosnama na zádech a za den jsme sehnali 3 stopy, což nás dopravilo přesně, kam jsme chtěli. Slovinci se nám zamlouvali už od prvního dne.

První výstup: Trenta – Koča na doliču

S malou kocovinou po předešlé párty v městečku Bovec, kde se konala nějaká velká slavnost, jsme vyrazili v 6 ráno z Trenty s cílem dorazit až na Triglav. Trenta leží přibližně v 600 m n. m., tedy plánované převýšení skoro 2 300 metrů. Jak už napovídá nadpis, až na vrchol se nám to na jeden zátah nepodařilo. Krásnou cestou pořád a neustále vzhůru jsme se dostali po nějakých 4,5 hodinách na horskou chatu Koča na doliču. Malá chata bez pitné vody nás poprvé překvapila svými horskými přirážkami. 1,5 litru balené vody za 4,4 euro bylo hodně. Ale žízeň je žízeň. A když jsou všechny horské strouhy v srpnu už vyschlé, není na výběr.

Čas výstupu: Trenta – Koča na doliču cca 4,5 hodiny dle fyzické kondice a váhy na zádech

Po obědě jsme chtěli pokračovat dál na Triglav. Předpokládaný potřebný čas ukazatel hlásil 2 hodiny. To stihnout šlo a tak jsme zašli zase stoupat. Na úpatí Triglavu jsme narazili doslova hlavou do zdi. Triglav se majestátně zvedá zničehonic. Závěrečný výstup je místy lezení po stěně. A tak, utahaní po celém dnu šplhání s plnými krosnami, jsme se vydali na ústup zpátky na chatu.

Ubytování v miniaturním pokoji, kde nebylo nic kromě 3 postelí, vyšlo na 80 euro pro všechny. Vzhledem k zákazu kempování i reálné obtížnosti najít v této výšce vhodné místo, jsme opět vysypali peněženky a ubytovali se. „Ráno moudřejší večera“, řekli jsme si, „zkusíme to vylézt zítra“. Ráno jsme sice hodinu a půl zaspali, ale odhodlaní stěnu zdolat jsme vyrazili.

Přibližně za 2,5 hodiny byl Triglav pokořen. V této nadmořské výšce si připadáte jak na Měsíci. Flóru už nespatří, za to všude kameny, skály a suť. Pro někoho hrozně nudná představa, my si tenhle mordor užívali. Helmy jsme naštěstí reálně nepotřebovali, ale když jsme je měli na hlavě, cítili jsme se bezpečnější. Jak to tak bývá, koncentrace turistů bývá na těch nejvyšších místech největší, a nikdy nevíte, kdy komu nad vámi ujede pod nohou nebezpečný šutr. Zároveň jsme měli obrovské štěstí na počasí. Obloha byla tak nádherně modrá, že ani opalovací krém s faktorem 50 nestačil uchránit od spálení obličeje. Při dešti a bouřce je lezení na Triglav prakticky sebevražda. Obroušený vápenec klouzal i za sucha, ferratové jištění, častá lana a kovové držáky na přidržení zase fungují jako hromosvody.

Výhled z Triglavu stojí rozhodně za to. Co mě překvapilo nejvíc, bylo ticho. I přes to, že po cestě foukalo dost, nahoře pohoda a klid. Prostě ta idyla, kdy už nemusíte nic, jen se kocháte a užíváte si to.

Čas výstupu: Koča na doliču – Triglav – cca 2,5 hodiny dle fyzické kondice a počtu lidí