Tím územím byly Sudety. Tenhle historicko-geografický pojem máme spojený právě hlavně s obdobím hitlerovského Německa, jehož vůdce oblasti zabral, aby „ochránil“ sudetské Němce před Čechy, kteří se k nim údajně nechovali zrovna ukázkově.

Sudety musíme ale chápat i jako oblast, kterou už od středověku obývali hlavně osoby německé národnosti. Původně šlo ovšem o označení toho, čemu dneska říkáme Krkonošsko-jesenická subprovincie, tedy o označení hornatého pásu táhnoucího se přes sever našeho dnešního území. Dneska si pod tímhle názvem představíme spíš pohraniční oblast.

Jak Sudety ke svému názvu přišly

Existuje hned několik teorií, proč se území nazývá tak, jak se nazývá. Jedna například odkazuje na termín sudéta, který pochází z keltštiny (sud – kanec, éta – les), tedy Les kanců. Další možností je vznik pojmenování ze starogermánského výrazu sudtha, což znamená les. A tím to rozhodně nekončí. 

V Sudetách to žilo i před Mnichovem

Jak už tu padlo, Sudety byly už od středověku domovem hlavně těch, kteří měli německé občanství. Už před 1. světovou válkou vzniklo pangermánské hnutí, s nímž má souvislost (i když nepřímou) budoucí nechvalně proslulá NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana) a SdP (Sudetoněmecká strana, která byla aktivní v Československu). 

Po 1. světové válce v oblasti Sudet proběhlo několik sporů o přesnou podobu hranic Československa – jednalo se například o jižní část Slezska, které náleželo Polsku.

Jakmile v roce 1918 oficiálně vzniklo Československo, Sudety se zase hlásily o slovo. Na území se vytvořily čtyři autonomní provincie, jejichž cílem bylo odtrhnout se od Československa a připojit se k Německému Rakousku (útvar z let 1918–1919) a pak k nově vzniklé Německé republice.

V roce 1903 se na světlo světa dostalo označení Sudetendeutsche (sudetští Němci) pro německy mluvící obyvatelstvo Českých zemí. Ve 20. a 30. letech 20. století pak byly Sudety pojmenováním pro většinu pohraničních oblastí naší země a v roce 1945 v nich žilo až 3,5 miliónu občanů.

Potíž téhle oblasti spočívala v tom, že ji živil lehký průmysl s exportním zaměřením, jehož se citelně dotkla velká hospodářská krize na přelomu 20. a 30 let 20. století. Tenhle problém ovšem československou vládu příliš nepálil…

Územně politický obsah nabyl termín Sudety až s nacisty. Jakmile došlo k podpisu Mnichovské dohody, Sudety připadly Hitlerovi, který za jejich postoupení sliboval mír a žádné další zabírání území. Osoby české národnosti se mohly přesunout do vnitrozemí, na území vytvořeného Protektorátu Čechy a Morava, a získat tam obnovené československé občanství. Ti, kteří v pohraničí chtěli zůstat, neměli zrovna na růžích ustláno. Netrvalo to dlouho a Sudety se proměnily v Sudetskou župu. 

V Sudetách to během historie často bouřilo. Ještě stále o tom občas nacházíme důkazy.

Zdroj:

Shutterstock

Divočina po druhé světové

Jakmile si naši předci protrpěli 2. světovou válku se vším všudy, začalo se řešit, co bude s oblastí Sudet a s jejími obyvateli. Po politických jednáních se měla Hitlerovi postoupená území znovu připojit k Československu a všichni, kteří se hlásili k německé národnosti, měli být odsunuti do Německa, do americké a sovětské okupační zóny. Vesměs to znamenalo sbalit se a odejít (bez majetku).

Odsun Němců neprobíhal zrovna v klidu a míru a tohle poválečné období není nic, co by si Češi chtěli dávat za rámeček, ač se dá do jisté míry pochopit jejich naštvání, frustrace a vztek, který konečně mohl vyplout na povrch. 

Vysídlení probíhalo v letech 1945–46 a bez větší nadsázky by se dalo označit za etnickou čistku doprovázenou několika nepředstavitelnými masakry německých civilistů. 

Po nich přicházeli do Sudet Čechoslováci. Bylo potřeba prázdné území znovu osídlit. Někteří šli s vidinou výhod dobrovolně, jiní sem byli „odejiti“ bez šance na výběr (a za odměnu to rozhodně nebylo).

Sudety v současnosti

Oblast Sudet není ani dneska zrovna prioritou českých politiků. Průmysl, který tu poměrně dlouho kvetl, vesměs zanikl. Na to navazuje nedostatek pracovních míst v odlehlejších částech (vyjma větších měst), které má za následek neutěšenou sociální situaci části obyvatel území. Nejpatrnější je to v Ústeckém a Karlovarském kraji. Šancí na zlepšení je štědře dotovaná přeshraniční spolupráce regionů – tedy s Bavorskem, Saskem a Polskem. 

Ačkoli musí značná část lidí odejít za prací do měst, nebo dokonce do Prahy, jsou i tací, kteří jsou v Sudetách rádi – je tu totiž krásná příroda, která ve městech tolik chybí. Jmenovat můžeme třeba Lužické hory, NP České Švýcarsko, CHKO Labské pískovce včetně Tiských stěn, Krušné hory, CHKO Slavkovský les.

Kdybychom chtěli jít za hranice Ústeckého a Karlovarského kraje, můžeme zmínit i NP Šumava, CHKO Český les, Krkonošský národní park, CHKO Broumovsko, CHKO Český ráj, CHKO Kokořínsko… Tyhle lokality jsou úplné poklady! 

Použité zdroje: zdroj 1, zdroj 2, zdroj 3, zdroj 4