Avenue prezidenta Roberta Schumana, číslo popisné 1. Tak zní adresa, na níž ve Štrasburku sídlí francouzské sídlo Evropského parlamentu (má kromě něj i belgické sídlo, k tomu se ještě dostaneme). Hlavní budova nese jméno Louise Weissové – v době prvních eurovoleb v roce 1979 nejstarší zvolené poslankyně (francouzské novinářce a političce bylo tehdy 86 let).

Šedesátimetrová věž vychází z podob římských amfiteátrů a mytické babylónské věže. Navrhli ji pařížští architekti a na svém místě stojí od roku 1999. Hlavnímu účelu, tedy zasedání europoslanců, slouží přibližně 50 dnů v roce, ve volných dnech ji navštěvují spíše turisté.

Areál Evropského parlamentu ve Štrasburku.

Zdroj: bigstock.com

Pocta českému prezidentovi

Evropský parlament ve Štrasburku není jen jedna budova. Tu nejnovější koupil zákonodárný orgán společenství v roce 2012 a pojmenoval ji po první prezidentovi české republiky – budova Václava Havla.

Pro návštěvníky parlamentu je připraven program především v podobě prohlídek, přednášek a různých informačních panelech. Toho si příchozí užívají nejvíce v parlamentáriu Simone Weilové. Tahle část instituce se jmenuje po zesnulé francouzské političce, která jako první zastávala funkci předsedkyně Evropského parlamentu, stála v čele jedné z jeho frakcí a celkem v něm zasedala 14 let.

Parlamentárium nelze vnímat jen jako „suché“ muzeum nasycené nezáživnými informacemi. Můžeme se v něm například vydat na virtuální interaktivní cestu Evropou.

Jedno sedadlo pro jednoho poslance? Zatím ne

A jak je to vlastně s přejížděním poslanců z Belgie do Francie a zpět? Část plenárních zasedání se odehrává ve Štrasburku, ta zbývající a jednání komisí ale mají místo v Bruselu. Tahle rozdvojenost zákonodárného orgánu Evropské unie bývá často terčem kritiky i samotných poslanců.

Tady se hlasuje.

Zdroj: bigstock.com

V roce 2006 začala švédská poslankyně prosazovat konec stěhování a „jen jedno křeslo pro každého zákonodárce“. Podporu mezi kolegy sice našla, ale nebylo to nic platné jí ani anglickému kolegovi, který její iniciativu o čtyři roky později následoval. Dlouhodobé smlouvy se ovšem těžko vypovídají, absolutní přesun k ostatním významným institucím unie v dohledné době nehrozí.

Navíc Štrasburk ani okolní obce (dokonce i ty německé pár kilometrů za francouzsko-německou hranicí) se nechtějí vzdát lukrativních návštěvníků.

Poslanců je sice jen 751, nicméně připočteme-li všechny překladatele, asistenty, novináře sledující parlamentní dění a další profese související s tvorbou eurolegislativy, dostaneme se na číslo 15 tisíc. Všichni tito lidé bydlí v hotelech okolo Štrasburku, chodí do restaurací a utrácejí. Takovou kupní sílu by málokdo chtěl ztratit. Byť přijíždí jen jednou až dvakrát měsíčně na obvykle čtyřdenní zasedání.

Štrasburk tedy bude patřit k sídlům nejdůležitějších evropských institucí ještě drahnou dobu.