Je to úžasná země s úžasnými, úslužnými a milými lidmi, kteří na vás mluví tou krásnou měkkou slovenštinou. Starší generace tu pookřeje, protože všem a všemu rozumí, takže nepotřebuje věrného tlumočníka, který ovládá angličtinu nebo němčinu. Když vyjde počasí, je stále čím se kochat, ať už se procházíte po Bratislavě, odpočíváte v termálech nebo zdoláváte vrcholky hor.

Stalo se jednoho léta

Letos jsem byla součástí malé, skromné expedice, která se chtěla rozehřát v Roháčích, pokračovat alespoň týden ve Vysokých Tatrách, následně si „odpočinout“ v terénu Slovenského ráje a pak se ještě na den nebo dva vrátit do Tater a nechat se naposledy okouzlit drsnou krásou hor, tolik jiných, než jsou ty naše české.

Všechno bylo skvělé. Tři túry v Roháčích s extatickým štěstím po dobytí Plačlivého (2 125 m n. m.) při jedné z nich prověřily fyzičku. Byla dobrá. Zároveň nás připravily na to, jak to bude vypadat. Že cestičky, na jaké jsme v horách zvyklí z Krkonoš, jsou přepych, který nás v horních úsecích při výstupech i sestupech skutečně nečeká. Právě v Roháčích se nad tím ale ještě dalo mávnout rukou, i když jste v ní svírali vodítko, na jehož druhém konci cupital pes. Pro účely tohoto článku rozumějte mladý, naprosto divoký, stěží domestikovaný kříženec středního pudla a bišonka s obdivuhodnou kondicí a výdrží, který si po dvacetikilometrové túře žádá házet do dáli tenisák, aby se tedy jako konečně proběhl…

Plačlivé v Roháčích na rozehřátí? Úplně ideální.

Zdroj: Petra Malá

Opojení vrcholky hor

Ráda přiznávám, že nejspíš patřím k těm největším a nejvěrnějším milovníkům Krkonoš. A vždycky to tak zůstane a na „Krakonošovo“ nedám dopustit. Jenže když jednou došlapete, nebo spíš dolezete nahoru na horu, kde se před vámi otevře krajina s úplně jinými, ostrými, kamenitými vrcholky, drsnými srázy, po nichž poskakují stáda kamzíků a sem tam se mihne svišť, k čemuž se přidají i klidná a nádherně kontrastující plesa, krása hor pro vás nabývá jiného měřítka. Můžete něco milovat, ale Tatry jsou tak zatraceně líbivé!

U ples vaše srdce zaplesá

Součástí našeho itineráře bylo několik výšlapů, například túra ze Štrbského plesa přes Nižné a Vyšné Wahlenbergovo pleso, přes hřeben a zpět. Právě tady jsme zažili to báječné „poprvé“ – poprvé tak blízko ples, poprvé jsme zahlédli kamzíky, poprvé viděli, že se tady skutečně leze přes ty ostré hřebeny, že „cesta“ vede po těch nejlépe přírodou poskládaných kamenech, a poprvé zakusili, jaké to je, když nohy nestačí a vy se musíte o kousek posunout i pomocí rukou a na skalách připevněných řetězů. Všechna ta zjištění byla fantastická, ale pořád tu byl ten pes. Ten sice taky skákal jako kamzík a náramně si to užíval, ale přece jen nás napadlo, jestli se nám tu po týdnu nezhroutí.

Jakmile projdete kolem Nižného a Vyšného Wahlenbergova plesa, přehoupnete se přes hřeben a vidíte... Plesa!

Zdroj: Petra Malá

Další luxusní záležitostí byla túra na Kriváň. Jako obvykle to začínalo obyčejnou lesní cestou, která se později změnila v pěšinku… A jako obvykle to končilo tím, že jsme po všech čtyřech lezli po skále. Ale bylo to perfektní! Kriváň má trochu nevýhodu, že je až příliš dlouho vidět na vrchol, takže víte, co všechno budete ještě muset zdolat. Když ale pokoříte extra demotivační část k poslednímu rozcestí, už je to jenom lepší. Do nadmořské výšky 2 494 metrů se dotáhnete i přes červencové chladno zpocení, hned se oblékáte, fotíte a koukáte se kolem, když není mlha jako mléko. My jsme měli štěstí a slastný pocit při pohledu na všechny vrcholky kolem nás neminul.

Neskutečně nádherná scenérie vás na Kriváni za dobrého počasí opravdu čeká.

Zdroj: Petra Malá

Jenže! Kriváň nám právě ukázal, že se psem to tady fakt nebude jednoduché. Už cestou nás vytáčely řeči typu „chudák, to nedá“ nebo „se psem to je přehnané“. Kdybychom věděli, že to tam vypadá tak, jak vypadá, fakt bychom si radši sehnali hlídání, věřte nám, kvůli němu. A kdybychom seznali, že to je nezvladatelné, zůstali bychom dole.

Nahoru to náš kamzík zvládl levou zadní, jenže protože bylo cestou třeba zdolávat i delší šikmé plochy bez větších „schůdků“, nezbylo nám, než psa „smotat“ mezi batoh a záda, protože by se dolů kutálel. Takže zatímco já jsem nesla litry pití a svačinu, že by se z ní najedla armáda, protože v horách nikdy nevíte, další článek expedice měl na zádech při slézání z horní části Kriváně deset kilo psa.

Co si budeme povídat, byli jsme středem pozornosti.

Zdroj: Petra Malá

Na Rysy v červenci ve špalíru. Když neskončíte u Žabího plesa

Další peckou byl výstup ze Štrbského Plesa na Rysy, tedy měl být. Chlupatá část expedice toho totiž měla ten den už tak nějak moc a začala stávkovat u Žabího plesa, takže jsem s ní zůstala na odpočívadle, protože uhnat miláčka rodiny jsem vážně nechtěla. Výstup od Žabího plesa k Chatě pod Rysy prý nabral nečekaně drsné obrátky a z Chaty pod Rysy to byla ještě dobrá hodinka cesty vzhůru.

Ne že půjdete moc nalehko. Když vezmete náklad, dostanete na Chatě pod Rysy napít!

Zdroj: Petra Malá

U Žabího plesa končí pohodovější část cesty. Teď začínají skály, kameny, řetězy.

Zdroj: Petra Malá

Vrchol je podle svědectví statečnějšího článku výpravy jen malá ploška na kamenném vrcholku, kam se vejde jen malá skupinka lidí, která se tu vyfotí a je vytlačována další skupinkou. Výstup i sestup navíc za pěkného červencového dne probíhal v mohutném špalíru poměrně bezohledných lidí, kteří na své bezohlednosti neubrali ani na stezce tvořené kameny, skálou a strmými plochami jištěnými řetězy. Takže vlastně štěstí, že jsme s křížencem kamzíka a krokodýla odpočívali u plesa, protože tam už bychom se spolu nejspíš (při)zabili.

Rysy jsou jedním ze symbolů Vysokých Tater.

Zdroj: Petra Malá

Další nádhernou túru v Tatrách jsme podnikli z Tatranské Lomnice ke Skalnatému plesu, odkud dál jezdí i notoricky známá lanovka na Lomnický štít (za neskutečně velký balík peněz, za který nám ani Gustav Anděl nakonec nestál). Mimochodem – Lomnický štít jsme viděli jednou jedenkrát, když nebyl v mlze a mracích, a to jedno ráno při snídani v kempu nedaleko Tatranské Lomnice. Nicméně ona báječná túra vede ze Skalnatého plesa vzhůru, dál do hor až na samotný hřeben a Sedlo pod Svišťovkou (Svišťovka je vyhlídka, ze které se stejně musíte vrátit, takže když není vidět na krok, ani se nemusíte obtěžovat). Když ale přelezete sedlo, zopakujete si pár cirkusových kousků na řetězech a hladkých plochách a najednou se protrhají mraky, spatříte okolní vrcholky, údolí a v něm Zelené pleso. Pohled k nezaplacení, balzám na duši. Proto jste sem těmi mraky od Skalnatého plesa prolezli. Proto!

Na Lomnický štít si většinou musíte předem zabookovat lístek. A když vjedete do mraků, naštve vás to!

Zdroj: bigstockphoto.com

Na skok do Slovenského ráje

Mezi túrami ze Štrbského plesa a Tatranskou Lomnicí jsme na pár dní sjeli níž, a to do Slovenského ráje, o němž jsem se rozepsala v samostatném článku. Právě v něm se dočtete, proč jsem z něj nebyla nijak extra unešená, na tomhle místě ale považuji za důležité sdělit, že ani sem byste si neměli plánovat výlet se psem. S malým a středním ještě, protože toho i na kluzkých vertikálních i šikmých žebřících třeba i u vodopádů vezmete do náruče nebo v tom druhém zmíněném případě ho hodíte na záda před batoh. Mluvili jsme tam ale s úplně zdrceným Čechem, který si tam přijel pošlapat s ohromnou dogou. A ta to prostě nedávala a on samozřejmě nedával ji v náruči, v některých pasážích to skutečně nešlo ani s tou naší středně velkou příšerou.

Slovensko je top!

Slovensko je úžasné. Dobře ale zvolte členy svého týmu, protože ne všichni budou skákat nadšením ještě po týdnu nebo po deseti dnech. Je to náročné. A někteří nemusí nadšením skákat vůbec.