V thajské provincii Kanchanaburi asi dvě hodiny jízdy od Bangkoku se nachází místo hojně navštěvované turisty. Zatímco stejnojmenné město má asi 50 tisíc obyvatel, návštěvníků tu je za rok nepočítaně. Způsobil to právě román a film Most přes řeku Kwai. Přitom je stále ještě pro mnohé překvapením, že děj románu je fiktivní.

Projděte se za město

Pokud budete chtít spatřit onen most, který měl být stěžejním místem románu a filmu, zamiřte v centru Kanchanaburi po River Kwai Road. Pěšky půjdete necelou hodinku, pro někoho bude lepší svézt se tuk tukem. Záleží hodně na tom, jak „poctivé“ bude pověstné thajské vedro.

Hlavu vám ještě možná trochu pomate i to, že mosty zde byly dva. Román a film vyprávějí o stavbě toho prvního, dřevěného, provizorního. Později zde vznikl ten současný, ocelový. Oba mosty poznamenalo bombardování v letech 1944 a 1945, dochované části původního mostu můžete vidět v muzeu JEATH. Ocelový most se dočkal rekonstrukce a slouží dodnes.

Most jako součást Železnice smrti

Reálné je však to, že most je součástí Železnice smrti, která spojuje Thajsko s Barmou. První zmínky o tomto nápadu se objevily prý už v 19. století, šlo ale o finančně i technicky náročný projekt, takže k realizaci došlo až ve 40. letech 20. století pod japonským vedením. Japonci si totiž od železnice slibovali perfektní zásobování a přepravu vojáků do Barmy a zároveň byla železnice součástí plánu na ovládnutí Indie.

Železnici smrti vybudovali místní obyvatelé na příkaz Japonců. Když měli štěstí, dostali za to půl kila rýže a dolar denně.

Zdroj: Bigstockphoto

Práce na železnici odstartovala v roce 1942. Druhá světová válka byla v plném proudu a železnice začala vznikat z obou stran. Na těžké práce byli najímáni místní obyvatelé. Ti v té době neměli takřka co do úst a za den úmorné práce, která je systematicky ničila, dostávali dolar a 500 gramů rýže – pokud vůbec něco.

Železnice smrti ve výsledku měřila úctyhodných 415 kilometrů. Dělníci se ale jen tak výplaty nedočkali a co hůř – každý čtvrtý při stavbě zemřel, protože udržet si zdraví při tak nelidských podmínkách byl spíš zázrak než cokoli jiného. Znamená to, že zde Japonci, kteří s dělníky nezacházeli zrovna v rukavičkách, zničili na 100 tisíc lidských životů.

Nejhorší přitom podle všeho bylo období od července do října 1943, kdy se zjistilo, že stavba má jako celek zpoždění. Podmínky dělníků se ještě víc zpřísnily. Často pracovali hladoví, nemocní a i tři dny v kuse bez nároku na pořádnou pauzu a spánek. Provoz na železnici byl zahájen na konci října 1943.

Trať je specifická velkým množstvím průsmyků a jiných obtížných úseků. Některé úseky můžete poznat zblízka, například k Průsmyku pekelných ohňů vede naučná stezka.

Zdroj