• Jeďte metrem!
• Lázně Széchenyi
• Procházka centrem
• Bloumání po Hradním vrchu
• Boty na břehu Dunaje
• Památník a „antipamátník“
• Lázně Rudas
• Reflexe závěrem

Proto, když mě partner v únoru pozval na prodloužený víkend do Budapešti, jsem nadšeně kývla a jelo se.

Vlak EC jede z Prahy do Budapešti přímo. Po 8 hodinách jsme vystoupili na nádraží Nyugati a vyrazili směrem k AirBnB ve čtvrti Terézváros na pešťské straně města. Malý byteček v bloku staré zástavby s vysokými stropy byl pro naše potřeby ideální. Hned po vybalení jsme se vypravili do lázní – těmi je maďarské hlavní město proslulé, probublává pod ním totiž víc než stovka termálních pramenů.

Pustili jsme se mimo jiné po Andrássyho třídě (Andrássy út), jedné z nejznámějších ulic ve městě, která je proslulá nejen svou unikátní architekturou, jež ji v roce 2002 katapultovala na seznam památek UNESCO; třída je lemována nádhernými paláci, vilami a neorenesančními budovami, které kdysi byly domovem aristokracie a bohatých měšťanů.

Dnes tu najdete luxusní butiky, ambasády, kavárny a významné kulturní instituce, jako je Maďarská státní opera nebo Lisztova akademie. Také spojuje centrum Pešti s Náměstím hrdinů (Hősök tere), kde stojí ikonický Památník Tisíciletí (Millenniumi emlékmű) připomínající uherské dějiny.

TOP 10 maďarských klenotů: Navštivte vyhlášené termály i místní „moře“

Jeďte metrem!

Pod Andrássyho třídou vede linka metra M1 aneb Millenniumi Földalatti Vasút (v překladu „podzemní dráha milénia“), která byla otevřena už v roce 1896! Budapešť má díky ní druhé nejstarší metro na světě hned po Londýně (1863).

Otevřena byla při příležitosti oslav tisíciletí příchodu Maďarů do Karpatské kotliny. Je to kouzelný zážitek, když nasednete do malého retro vagónu a projíždíte malebnými okachličkovanými stanicemi se secesní výzdobou a kovovými sloupy s antickými hlavicemi.

M1 je dlouhá jen něco málo přes 4 kilometry a má 11 stanic, které se od současných liší výrazně nízkými stropy a tím, že navozují atmosféru fin de siècle. Pokud se potřebujete přesunout mezi památkami, metro je skvělou volbou. Navíc tu je čisto a lístky nejsou drahé, takže ideální dopravní prostředek.

Lázně Széchenyi

Z metra jsme se vyšplhali ve stanici Széchenyi-fürdő, hned u lázní Széchenyi pojmenovaných na počest hraběte Istvána Széchenyi, který se coby mecenáš zasloužil o zřízení mnoha institucí v uherském království. Jde o jedny z největších a nejstarších lázní v Evropě, otevřeny byly v roce 1913.

Už samotná budova vás ohromí – monumentální neobarokní styl se všemi těmi sloupy, sochami a oblouky na žluté fasádě je prostě fascinující. Cesta do venkovního bazénu v únorových 5 °C pro mě byla brutální, ale teplá voda mi to vynahradila. Horší byl možná přesun z venkovního bazénu do vnitřního traktu (malý ručník, únorový vítr, zmíněná nízká teplota a vzdálenost subjektivně asi kilometr), kde bylo hned několik menších i větších bazénků.

Voda je tady léčivá, plná minerálů, které prý pomáhají na revma, bolesti kloubů i nervozitu. Ale co si budeme povídat, hlavně je to parádní relax!

Detail výzdoby v lázních Széchenyi.

Zdroj:

Kristina Koudelková

Procházka centrem

Další den jsme se rozhodli zkoumat centrum. Nejprve jsme se mihli Centrální tržnicí (Nagy Vásárcsarnok), největší a nejstarší krytou tržnicí ve městě. Její architektura je jak jinak než uchvacující: neogotická budova s impozantní ocelovou konstrukcí, velkými prosklenými okny a střechou pokrytou barevnými dlaždicemi z historické továrny Zsolnay, které jsou typické pro významné budovy v Maďarsku.

Na třech podlažích tržnice najdete rozmanité produkty: v přízemí jsou především stánky s čerstvým ovocem, zeleninou, masem a samozřejmě maďarskými specialitami, jako jsou klobásy, salámy nebo papriky. Pokud máte rádi suvenýry, v horním patře se prodávají řemeslné výrobky, typické maďarské výšivky nebo keramika. Je tu také řada stánků s jídlem, kde si můžete dát například langoš.

My si ten náš dali nedaleko břehu Dunaje. Bylo to poprvé, co jsem jedla langoš se zakysanou smetanou a sýrem, což je nejklasičtější způsob, kterým se v Maďarsku jí. Večer k němu přibyl druhý langoš bohatší o slaninu a cibuli, z obou se naprosto sbíhaly sliny a oba měly společné lahodné měkké těsto, na které u českých langošů jen tak nenarazíte. (Po návratu do vlasti musím smutně konstatovat, že maďarské langoše nastavily laťku tak vysoko, že jsou pro mě odteď jakékoliv jiné langoše prakticky nepoživatelné.)

Nedávejte si maďarské langoše, pokud nejste srovnaní s tím, že už vám pak žádné jiné nezachutnají.

Zdroj:

Kristina Koudelková

Bloumání po Hradním vrchu

Posilněni langošem jsme přeběhli přes Dunaj po Řetězovém mostě (Széchenyi lánchíd) a nechali se vyvézt lanovkou na Hradní vrch (Budai Vár). Po několika stech metrech jsme dorazili na Rybářskou baštu (Halászbástya), vyhlídku, která nabízí nádherný panoramatický výhled na celé město.

Byla postavena mezi lety 1895 a 1902 v neorománském stylu podle návrhu architekta Frigyese Schuleka a je složena ze sedmi věžiček symbolizujících sedm maďarských kmenů, které v roce 896 osídlily Karpatskou kotlinu. Kromě věží se můžete projít po arkádách, schodištích a terasách z bílého vápence, díky kterým bašta vypadá jako vystřižená z pohádky. I když její romantický vzhled připomíná středověké opevnění, sloužila spíš jako dekorativní vyhlídka než jako skutečná obranná pevnost.

Co by kamenem dohodil od bašty stojí Matyášův chrám (Mátyás-templom), který vás zaujme už z dálky svou pestrobarevnou střechou (podobně jako u Centrální tržnice jde o kachle od Zsolnay). Přestože se nazývá po králi Matyáši Korvínovi, byl založen už v 11. století a původně nesl jméno Panny Marie.

Ve 13. století byl přestavěn do gotického stylu, který ho charakterizuje dodnes. Král Matyáš je s chrámem spojený od té doby, co zde proběhly jeho svatby a co přidal některé architektonické prvky, zejména slavnou 80metrovou Matyášovu věž.

Víte, že v Budapešti najdete kavárnu, která je možná tou nejkrásnější na světě?

Zajímavostí je, že během osmanské nadvlády v 16. století byl chrám přeměněn na mešitu. Všechny křesťanské symboly byly odstraněny a interiér byl přizpůsoben pro muslimské modlitby. Po vyhnání Osmanů z Budapešti byl kostel v 18. století znovu zasvěcen křesťanskému účelu.

Interiér chrámu je nádhernou ukázkou gotické a novogotické výzdoby, s bohatými freskami a sochami. Zvláštností je velká freska zobrazující korunovaci Panny Marie, což připomíná původní zasvěcení chrámu.

V kryptě chrámu se nachází malé muzeum, které vystavuje různé církevní předměty, historické památky a relikvie spojené s chrámem a jeho historií. Najdete zde také kopii koruny svatého Štěpána, symbolu maďarského království.

Podtrženo sečteno, tenhle chrám hraje důležitou roli v maďarské historii, a to jako místo korunovační i jako symbol kulturního a duchovního dědictví a během své návštěvy byste ho rozhodně neměli minout.

Rybářská bašta s kostelem sv. Matyáše v pozadí.

Zdroj:

Kristina Koudelková

Parlament: perla na Dunaji

Další nutnou zastávkou, tentokrát zpátky na pešťské straně, byla budova maďarského Parlamentu (Országház) na břehu Dunaje. Dovnitř jsme se sice nepodívali, ale ono ho stačí vidět i zvenčí, protože jde patrně o jednu z nejkrásnějších budov vůbec.

Vystavěna byla na přelomu 19. a 20. století při příležitosti oslav tisíciletí maďarského státu v roce 1896. Architekt Imre Steindl se při návrhu nechal inspirovat Westminsterským palácem v Londýně. Parlament je postaven v novogotickém stylu charakteristickém štíhlými věžičkami, ostrými oblouky a bohatou výzdobou. Sem tam objevíte i neoklasicistní prvky a renesanční detaily.

Na výstavbu 268 metrů dlouhé budovy se skoro 700 místnostmi bylo údajně použito víc než 40 milionů cihel, půl milionu drahokamů a 40 kilogramů zlata!

Budova maďarského Parlamentu.

Zdroj:

Kristina Koudelková

Boty na břehu Dunaje

Kousek od Parlamentu, na samotném okraji Dunaje, najdete památník obětem holocaustu. Instalace přiléhavě nazvaná Boty na břehu Dunaje (Cipők a Duna-parton) sestává z 60 párů kovových bot připomínajících nespočet maďarských židů, kteří byli na tomto místě brutálně zavražděni během 2. světové války.

Oběti byly nahnány na břeh Dunaje, přinuceny zout si boty a následně zastřeleny, aby jejich těla padla do řeky a byla odplavena. A proč to zouvání bot? Boty byly v té době cenným majetkem, který vojáci často zabírali. Při pohledu na opuštěnou realistickou obuv mužů, žen i dětí člověka mrazí a snadno si představí hrůzu, kterou lidé v těchto okamžicích prožívali.

Boty na břehu Dunaje připomínají maďarské židy, kteří tu zemřeli během 2. světové války.

Zdroj:

Kristina Koudelková

Památník a „antipamátník“

Několik kroků od Bot se nachází (dle mého názoru) pramálo vkusný Památník obětí německé okupace, který nechala v roce 2014 vystavět vláda. Ústředním motivem je archanděl Gabriel symbolizující Maďarsko coby oběť, na nějž se snáší bojovná orlice odkazující k nacistickému Německu.

Ihned po svém zbudování se stal památník terčem kritiky zejména židovských organizací upozorňujících na to, že maďarská politická reprezentace byla spolupachatelem konečného řešení otázky maďarských židů. V návaznosti na to začal před památníkem spontánně růst „antipamátník“, živá instalace, která skrz maďarskou lidovou tvořivost různými způsoby připomíná zavražděné maďarské židy.

Zajímavostí je, že vlastní památník nebyl nikdy oficiálně odhalen – asi někdo už od začátku tušil, že má máslo na hlavě…

Balaton plný tajemství: Voda jako kafe a vyhlášené víno i levandulová oáza co by kamenem dohodil

Lázně Rudas

Po dlouhém dni jsme to stočili do dalších lázní, tentokrát lázní Rudas (Rudas Fürdő) na úpatí Gellértova vrchu. Byly založeny v 16. století během osmanské nadvlády v Maďarsku a dodnes se pyšní tureckou architekturou.

Nejstarší částí lázní je turecký bazén s typickou osmibokou kupolí a sloupy, které navozují autentickou orientální atmosféru. Skrz barevné luxfery v kupoli dovnitř proudí tlumené světlo a já musím říct, že plavat na zádech v příjemných 38 °C, zatímco vás šimrá na víčkách, je vrchol relaxu.

Kromě bazénu pod kupolí tu najdete další bazénky s různou teplotou vody, sauny, parní lázně a moderní wellness centrum. A samozřejmě – léčivé prameny, které jsou bohaté na minerály.

Reflexe závěrem

V Budapešti je kromě popsaných míst samozřejmě spousta dalších, která stojí za návštěvu. Bokem zůstal Budínský hrad, kolem Katedrály sv. Štěpána jsme kvůli nekřesťanskému vstupnému jen prošli a rýmička, která mě skolila druhý den, nás připravila o půlden ve městě. Ale nesmutním, protože už teď vím, že se do Budapešti ještě podívám. A vám vřele doporučuji to samé.

Autorský článek, zdroj