Loni (2012/13) projížděli řidiči automobilů, kamionů, čtyřkolek a motocyklů třemi státy, a to Peru, Argentinou a Chile. Tato cesta je provedla zajímavými zákoutími, vedla třeba poblíž světoznámých obrazců v Nazce. Letos (2013/14) Peru vystřídá Bolívie. Aktuální ročník se koná na přelomu roku. Jak vypadají ta nejkrásnější místa, která jezdcům unikají, ovšem turisté si je mohou vychutnat plnými doušky? Ukážeme si ty největší hity loňské a letošní trasy.
Cílová destinace loňské první etapy proslula především tím, že dala jméno známé jihoamerické pálence, která se vyrábí v této oblasti. Vedle samotného Pisca tu nejlépe hodnocenou dělají v nedaleké Ice. Dobře prý chutná míchaný s limetkovou šťávou. O to, kdo vlastně pisco začal vyrábět první, se s Chilany přou Peruánci, ale v Chile tohle citlivé téma raději neotvírejte, mohli byste dostat láhví pisca přes hlavu.
Za zmínku stojí rozhodně i začátek loňského závodu. Celý konvoj odstartoval z Limy, pátého nejlidnatějšího města Latinské Ameriky, jehož počet obyvatel přesahuje devět miliard. Jeho jedinečná typicky jihoamerická koloniální architektura mu v roce 1988 vynesla místo na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
„Na opičí ranveji právě přistává loď z Galaxie X.“ Podle některých teorií sloužily monumentální kresby jako navigační body pro přistávání mimozemských lodí, zmíněné hlášení je ale přece jen trochu přitažené za vlasy a určitě ho na tomto „mezigalaktickém letišti“ nikdo nikdy nevyslovil. Tedy pokud to vůbec intergalaktické letiště je. Existuje totiž celá řada teorií na to, proč vlastně lidé nazkánské kultury vyrývali do tmavé vulkanické horniny obrazce, které září do velkých výšek díky kontrastnímu světlému pískovcovému nebo vápencovému podkladu.
Mezi ty nejznámější teorie vysvětlení kreseb patří například to, že siluety pavouků, opic a dalších zvířat, jež většinou rytiny znázorňují, sloužily jako značky míst, kde se pod povrchem dala najít voda, jiní tvrdí, že šlo o jakousi formu kalendáře, další zastávají teorii náboženského významu.
Říct někomu v portugalsky či španělsky mluvící části světa, že se jedete do Santiaga, je asi tak stejně informačně hodnotné jako když v Čechách mluvíte o Lhotě. Santiago, v překladu svatý Jakub, je velmi časté místní pojmenování, takže tenhle název sdílí kupříkladu město v Brazílii, provincie v Argentině, ale třeba také místo na africkém souostroví Kapverdy. My máme nyní na mysli pochopitelně asi to nejslavnější Santiago, Santiago de Chile, hlavní město podlouhlého jihoamerického státu.
To je zajímavé hned z několika příčin. Jednak patří k největším městům kontinentu (6. podle počtu obyvatel), ale má také spoustu romantických zákoutí vyhledávaných zamilovanými. Jedno takové se rozprostírá na kopci Santa Lucía v okolí galerie indiánského umění. Příjemně je i poblíž domu Pabla Nerudy, nositele Nobelovy ceny za literaturu, který přijal příjmení svého českého vzoru. V Santiagu také překvapí v oblasti nezvyklé promísení stylů. Zatímco jinde na kontinentu většinou poznáme ostrý předěl mezi moderními centry a starou indiánskou zástavbou, tady mají zajímavý mix obou světů.
U této pouště je lhostejné, o kterém ročníku Dakaru píšeme, ta totiž nesmí chybět v žádném. Znamená pro závodníky hlavní prubířský kámen. Oproti Sahaře, kde se jezdilo dříve, mají prý v Atacamě velmi jemný písek. Rozprostírá se převážně po severních oblastech Chile, nicméně zasahuje i do dalších států, v nichž se jezdí etapy Dakaru, tedy i v Argentině, Peru a Bolívii. Díky tomu, že na poušti pekelně pálí slunce, jely se zde v roce 2012 závody aut na solární pohon.
Tady se zase, tak jako v Santiagu, musíme vyhnout záměně – nejedná se ani o velkoměsto v Brazílii, ani o středoamerický stát, nýbrž o město v Chile, kde kromě mědi mají také… no vlastně skoro nic krom mědi tam nenajdete. Lidé ze Salvadoru znají umění získávání měděné rudy už po tisíc let, celou dobu to ovšem prováděli jen v malém měřítku pro sebe. V šedesátých letech dvacátého století Američané díky průzkumům zjistili, že město na zásobách mědi doslova sedí, a tak začali s těžbou ve velkém. Záhy ovšem přišel absolutistický režim prezidenta Allendeho, který doly znárodnil.
A proč vlastně zmiňujeme Salvador jako něco výjimečného, když měď se těží leckde? Právě proto, že tady se skoro nic jiného neděje. Město je vlastně takový obří důl a těžbou tu žije úplně každý. Jedná se o jakýsi neobvyklý živý skanzen důlnictví.
Podívejte se na další články z Latinské Ameriky:
Tohle město na jihu Chile bude letos cílovým místem závodu a to je dobře, protože teprve v cíli se mohou jezdci trochu rozkoukat po okolí a v nejjižnějším chilském velkoměstě toho je k vidění hodně. Může za to jeho poloha, která z Valparaisa učinila jedno z kulturních center kontinentu. Leží totiž na strategickém místě, na němž doplňovaly zásoby lodě plující Magalhãesovým průlivem, zkratkou mezi pevninou Jižní Ameriky a Ohňovou zemí.
Poloha na důležité námořní spojnici přinesla městu celou řadu kulturních prvenství a jihoamerických „nej“. Nachází se tu historicky první burza cenných papírů na kontinentu, nejstarší sbor dobrovolných hasičů v Jižní Americe, nejstarší nekatolický hřbitov a veřejná knihovna Chile, v rámci španělsky mluvícího světa tu začaly vycházet první španělsky psané noviny a angličtí námořníci tu založili jeden z prvních jihoamerických fotbalových klubů. Valparaiso je asi nejevropštější město na kontinentu.
Ať už patříte k příznivcům nebo odpůrcům závodů silných motorů, trasa každého z jihoamerických Dakarů by se vám, viděna naživo, velmi pravděpodobně líbila, a to i mimo závod. Je totiž zajímavá sama o sobě, lhostejno, jak slavný řidič po ní zrovna jede.