Když Rallye Dakar, pak rozhodně i Ondřej Klymčiw. Bývalý motorkář není v souvislosti s extrémním etapovým rallye závodem žádným nováčkem, na lednový start se postaví už pošesté. Tentokrát se představí ve speciální kategorii Klasik a ani tentokrát nebude chybět Škoda 130 LR, se kterou absolvoval závod již letos. Premiérový start se škodovkou byl historický počin ředěný jak kapkou šílenství, tak řádnou dávkou oprávněné hrdosti. Koneckonců i o tom bude v našem rozhovoru ještě řeč…

Ondřeji, v souvislosti se škodovkou a s minulým ročníkem Dakaru jste mluvil přímo o šťavnatých zkušenostech. Co to ve vašem podání znamená?

Je to spíše myšleno směrem k zážitkům. Těch bylo mnoho. Jet totiž do pouště s autem, které k tomu vůbec nebylo určené? Není divu, že v podstatě nikdo nevěřil tomu, že vůbec dojede. Bylo to velmi intenzivní po všech stránkách. Jako závodník samozřejmě chcete udělat co nejlepší výsledek, ale zároveň nechcete auto úplně rozbít. Nakonec jsme však za výsledkem jeli a to auto jsme, dá se říct, rozbili. Každopádně zkušenosti to byly velké. I po těch letech v poušti, tedy po čtyřech Dakarech v roli navigátora, to bylo zcela něco nového.

Touhle škodovkou pojede Ondřej Klymčiw Dakar hned zkraje roku 2022.

Zdroj:

David Sklenář

Jak se na další ročník Dakaru, který vás v lednu čeká, připravujete? Je to makačka? A dá se vlastně na něco tak mimořádného vůbec skutečně připravit?

Úprava auta, které k něčemu takovému není určené, spolyká veškerý čas. Je velmi těžké všechno upravit a přestavět. Na samotnou přípravu tak bohužel nezbyl ani kousek času. Čili v mém případě to tentokrát makačka není.

Na Dakar se nicméně určitě připravit dá. Můžete si odzkoušet a otestovat techniku. Získat zkušenosti i pro navigátora. Ale já jako řidič? Mně už by to pravděpodobně nepomohlo. Já už se nezlepším. Jsem takový, jaký jsem. To znamená, že jsem špatný řidič (smích) a jsem taky už příliš starý na to, abych se něčemu novému přiučil. 

Jste první Čech, který škodovku na Dakar vzal. Jaký je pocit takového prvenství? Jde o nezapomenutelný zážitek? 

Samozřejmě že jako první Čech, který škodovku vůbec vzal na start a dovezl do cíle Dakaru, jsem hrdý. Stejně tak jsem i ješitný, jako každý chlap. Ale nutno dodat, že já jsem to dělal hlavně kvůli dětem. Byl to odraz toho, k čemu bych si přál, aby jednou synové vzhlíželi a brali si z toho příklad.

Hned v první vteřině takového nápadu jsem si představil pohled do budoucna, kdy moje děti budou se svými vnoučaty stát například v muzeu a řeknou jim: „Jo, váš prapraděda se svým nejlepším kamarádem dokázali neskutečnou věc.“ Jde vlastně o memento. Chtěl jsem tím dětem předat to, že i ten nejšílenější nápad je možné realizovat. Že není nutné nechat se svazovat společností a nechat se zviklat tím, že něco nejde. 

Jak člověk takový nápad vůbec dostane? Co Vás inspirovalo?

Inspirací bylo staré auto, které máme doma. Starý Volkswagen, který vyhrál v roce 1980. Samozřejmě že nejde o totéž auto. Mám na mysli model a typ. Když pak vznik této kategorie veteránů organizátor minulé jaro oznámil, jednoho dne v zácpě mě napadlo, že já zkrátka vyrazím s tou škodovkou. Díky pravidlům, která umožňovala kličku, to šlo. Od prvotního nápadu k tiskovce, na které už bylo představeno půjčené auto v grafice, uběhlo pouhých 12 dní. A to velmi intenzivních dní. Téměř 20 hodin denně u počítače. Grafika, zařídit webovky, facebook, instagram, a přitom to všechno udržet tak nějak v tajnosti, aby nás s tím nikdo nepředběhl. 

Když jsme u té nezapomenutelnosti… Máte hodně nacestováno. Které místo pro vás bylo nezapomenutelné? Kde se cestovatelská duše zatetelí blahem?

Už před Dakarem jsem po světě dost cestoval na motorce. Na pankáče a pod stan. Nemůžu říct, že jsem projel celou Jižní Ameriku, ale od jihu až do Severní Ameriky pod New York v roce 2013. Tam se mi to tak líbilo, že jsem začal pokukovat po Dakaru. A v lednu 2015 už jsem na něm startoval.

I když jsem najel něco po Africe, moje srdcovka je každopádně právě úžasná Jižní Amerika. Skvělí a usměvaví lidi, krásná děvčata, super jídlo. Tam jsem skutečně najezdil desítky tisíc kilometrů a je to pro mě top. Například naše evropské Alpy jsou ve srovnání s Andami jen kopečky za domem. A Patagonie? Lopuchy velké jako auto. Tam je fauna a flóra nezapomenutelná. I proto mě mrzí, že se tam Dakar už nejezdí. 

Neuvěřitelný stroj...

Zdroj:

David Sklenář

A kde vám to naopak jednou stačilo? Kam už by vás nikdo znovu nedostal ani heverem?

To je zajímavá otázka. Já vlastně nemám pocit, že bych měl nacestováno až tolik. Asi úplně nemám žádné místo, kde bych měl vyloženě negativní zkušenost. Protože? Jak si ustelete, tak si i lehnete a někdy si tak za tu špatnou zkušenost můžou i lidi sami svým přístupem a chováním. Čili já musím zaklepat, že takovou zkušenost nemám z žádného místa.

I když si budu protiřečit, tak je pravda, že úplně nemám v lásce aglomerace a města. Byť je mojí srdcovkou New York, kde jsem byl třikrát a chvíli jsem tam i chodil do školy, působil na mě tak trochu jako vesnice. Stejně tak Soul. Člověk tam není nijak utiskován a nepadá na vás žádná úzkost.

Něco jiného je Dubai, kde jsem teď byl dvakrát. Ano, rozhodně hezké místo, kde dostanete tu největší kvalitu, když po ní toužíte, ale tam bych na dovolenou určitě nejel. Je to zkrátka tak, že všechno má své pro a proti. Například v New Yorku najdete malé italské kavárny, kde dostanete skvělé kafe, což je pro mě coby závisláka na kávě velmi důležité. 

Když za sebou máte něco tak náročného, což Dakar bezpochyby je, vyškolí vás to lidsky? Může se stát, že se v člověku například rozezní víc pokory?

Dakar vám do života spoustu věcí dá a spoustu věcí vám i vezme. V roce 2016 jsem utrpěl frakturu pánve, praskla napůl. Po roce 2017 jsem se na scénu vrátil a zajel jsem historický výsledek, kterým bylo 11. místo.

V roce 2018, kdy jsem chtěl útočit na příčky nejvyšší, jsem si rozdrtil čtyři obratle. Pár týdnů jsem se prospal v umělém spánku a ochrnul jsem napůl těla. To je teprve velká škola. Taková zkušenost vás změní. Změníte přístup k životu. I když ty hodnoty už dávno máte, občas to člověk pochopí, až když si skutečně nabije čumák.

Já se proto maximálně věnuju dětem. Chci jim v reálu ukázat svět. Rád bych, aby ochutnaly i to, co jim nechutná. Aby zažily nedostatek i diskomfort. Aby zažily naopak také komfort. Rád bych jim předal, že stačí udělat málo pro to, aby se měly dobře, ale že je zároveň i potřeba ctít podání ruky. To, co se slíbí, se musí dodržet. 

Takže ano, i Dakar je něco, co vás hodně vyškolí. Čtyři Dakary jsem odjel na motorce, dva jsem si odzkoušel jako manažer a mechanik a teď jsem znovu závodník. Mám tak za sebou celé to kolečko, které není úplně jednoduché. Jsou tam velké emoce, velké peníze, lidské sny, touhy i přátelství, která trvají věčně. Když totiž ráno snídáte s kamarádem, který se vám odpoledne už nemusí vrátit, je to velice silné. A takové věci se tam samozřejmě stávají, přičemž šance není úplně malá. Procento čili jeden ze sta motorkářů už je velké riziko.

Dakar znamená i spoustu hodin s navigátorem v autě, a to v celkem nesnesitelných podmínkách. Zocelí to člověka natolik, že ho pak při civilním cestování už nic nevykolejí? 

Určitě. S navigátorem jste tři týdny čtyřiadvacet hodin denně. Ale když to srovnám s motorkou, tak v autě je to poměrně pohodlné. Na motorce fakt dřete. V Jižní Americe jsme zažili 52 °C ve stínu a to jsem měl regulérně zimnice. I když jsem v Řecku, kde jsem chvíli žil, jezdíval denně pět hodin na kole za horkého počasí, i přes to pro mě stupně v Jižní Americe byly totálním masakrem. 

Na druhou stranu, jedete-li do Bolívie nebo přes Andy, je to zase o sněhu a mrazu. Zažil jsem etapu, kdy jsem ráno vyjížděl z Bolívie a radši jsem se pod bundou pojistil kulichem, protože co kdyby se někde po cestě rozbila motorka. Když jsem se tak dostal k moři do Chile, kde byl bivak a čtyřicítky teploty, tým mě měl za blázna, když viděl tu zimní výbavu. Že nahoře sněží, jsem se jim snažil vysvětlit marně. Čili ano, extrémy vás něčemu naučí.

V zácpě se taky můžete rozčílit, ale stejně vám to nepomůže. A co se řízení v běžném provozu týče, považuju se za velmi opatrného řidiče a dávám si pozor hlavně na chyby ostatních. Uvědomuju si totiž, co to opravdu znamená jet stokilometrovou rychlostí. Když se člověk v takové rychlosti vybourá, to jsou neskutečné energie. Možná vás taková srážka v moderním autě nezmačká, ale orgány letí dál. Já jsem tedy pro opatrnost. 

Je z vás třeba i díky Dakaru těžký pohodář, když s rodinou vyrážíte na dovolenou?

Nemyslím si, že jsem pohodář. Mám horkou krev a jsem cholerik. I když to není přímo díky Dakaru, každopádně zažijete třeba i na té motorce spoustu situací, kdy máte obrovské štěstí. Díky tomu jste pak pozornější, bystřejší. Ale pohodář nejsem. Byť se umím vypochodovat…

Třeba v přírodě. Přírodu miluju a mám k ní silný vztah. Nemám rád, když ji někdo ničí a stejně tak mi naopak vadí extrémní pravidla, kdy se nic nesmí. To je i jeden z důvodů, proč jsem žil v Řecku. Tam můžete legálně jezdit na motorce po horách a po lesích, kde se normálně smí trénovat. Já umím respektovat zákony a kloním se k respektu, ale vždy to musí být vyvážené na obě strany. 

A jak vypadá vaše ideální dovolená? Kde byste ji chtěl trávit?

Určitě cesta kolem světa v expediční Toyotě. Trávit čas s dětmi a se psem. Parádně si to užít a učit se. Učit jazyky děti, učit jazyky sebe. Poznávat zvyky, místní jídla, vína. Stejně tak poznávat mentalitu, místní zvyky a pravidla. Kdybych si měl jó vybrat, tak rozhodně Jižní Amerika. Ale je pravda, že se těším i do Severní Ameriky. Tam jsem sice párkrát byl, ale nikdy jsem neměl opravdu čas se tomu místu skutečně pořádně věnovat. Například ty jejich nádherné národní parky.

Když se ale zamyslím, vyloženě mě láká jižní Afrika, Jižní Amerika a Austrálie. Asi je to tím, že já jsem horský a pouštní, nikoliv pralesní. Představa, že se musím pořád dívat pod nohy, jestli nešlápnu na hada nebo pavouka, to není nic pro mě. 

A zapomenout nesmím na Balkán. Rumunsko, Řecko, Makedonie, Bosna, Slovinsko, Karpaty. Nádhera.

Díky za vaše odpovědi!