Sám říká, že bez slušnosti se zkrátka žít nedá. Na falešnou skromnost nehraje, ale tu skutečnou nezapře. O tom, že jeho dezerty ochutnávala i královská rodina, vypráví stejně klidným tónem, jako když popisuje krásy francouzského venkova. Josef Maršálek má šikovné ruce a také úžasný dar slova. A to velepříjemného. Není tak divu, že jeho kurzy i knížky miluje ohromná spousta lidí. 

Jeho bohaté životní zkušenosti nejen ze zahraničí, kde dlouhá léta pracoval, se promítají do všeho, co dělá. Půvabnou češtinou poutavě mluví o své práci, s láskou o dobrém jídle, o přátelích, o partnerovi, o kompromisech, o cestování i o tom, že život je příliš krátký na to, abychom dělali, co nechceme…

Josefe, povězte prosím na úvod, cestujete vlastně rád? Baví vás cestování?

Cestování mám rád. Čím více cestujete, tím více poznáváte. A čím více poznáváte, tím více rostete. Myslím, že cestování je nedílnou součástí lidského bytí a takhle to bylo vždycky. 

Patří cestování i k vaší práci?

To hodně souvisí. Abych mohl svoji práci dělat tak, jak ji dělám, cestovat musím. Patří to k tomu. Bez poznávání nových lidí a kultur nebo bez ochutnávání nových jídel by to nešlo. Pokud tu práci chce člověk dělat pořádně, musí otevřít dveře a vyjít do světa, to se nedá svítit. 

Jaké země jste už poznal?

Těch zemí je spousta. Jde prakticky o celou Evropu, v Africe je to pak například Keňa nebo Tanzanie. Dále Indie, Thajsko, Amerika. 

Existuje i místo, kam už byste se nechtěl podívat znovu?

Všude kde jsem byl, jsem byl strašně rád. Takže já jsem z cest vůbec neměl zážitek takový, kvůli kterému bych se už někam nechtěl vracet. Ale jsou i místa, kam už nemám potřebu jít znovu. Například Amsterdam nebo Stockholm. Všechno tam bylo hezké, fajn, ale už mě to neláká.

Pak jsou ale místa, kde jsem pobýval léta a kde to miluju. Třeba taková Indie, Paříž, francouzský venkov nebo Barcelona. Tam všude se vracím s oblibou. Například Barcelonu mám prochozenou celou a znám tam každé zákoutí. Je to město, kde se cítím jako doma. 

K domovu mě vlastně napadá, jestli si i dnes dokážete představit, že byste žil jinde...

Já jsem žil jinde, ale nepočítal jsem s tím, že se usadím. Než jsem se nastěhoval do jižních Čech k partnerovi, tak jsem celé jeho rodině a jemu oznámil, že je to naposledy, kdy se stěhuju, a že příště se stěhuje on. 

Navštívil jsem spoustu krásných míst na světě a poznal jsem mnoho zajímavých lidí. Cestovat budu pořád, protože to zkrátka patří k tomu, co dělám a trávím tak i hodně volného času, ale stěhovat se do zahraničí? To nevím, co by se muselo stát. Pokud svět bude fungovat tak, jak si myslím, že by mohl fungovat, tak se už do zahraničí stěhovat nechci. 

Díky zkušenostem máte možnost srovnání. Co takové cestování po naší zemi?

Cestování po Česku je komplikované, protože infrastruktura u nás je fakt šílená. Máme sice jednu z nejhustších železničních sítí na světě, ale vlaky jsou hrůza. Máme snad asi dvě trasy, na kterých se jezdí dobře, ale jinak jsou to pořád nějaké výluky, opravy, a tak dále. A to se týká i silnic. 

Takže my když tady sedneme do auta a jedeme do italských Benátek, tak jsme tam rychleji, než kdybychom jeli po českých silnicích do Ostravy. A to je tragické.

Jenomže já mám celou rodinu na severní Moravě. V jižních Čechách jsem úplně sám. Takže ať chci, nebo nechci, tak po Česku cestovat musím. A Česko jako takové je nádherné. Máme tady nejkrásnější místa na planetě, hrady a zámky, parky a spoustu dalšího, ale cestování po naší zemi je složité. A je to škoda.

Měl jsem tady dvanáct přátel z Francie, Anglie a Itálie. Jeden z nás byl na vozíčku. A nezbylo mi nic jiného než si pronajmout mikrobus, protože po naší zemi bych je vlakem prostě nikdy komfortně nepovozil. 

Určitě si nechci stěžovat, ale myslím si, že tam je obrovský prostor pro zlepšení. Teď jsem četl, že v Indii udělali světový rekord. Za den postavili 75 km dálnice, což je u nás práce snad na tři roky. Tak bychom se tím třeba mohli inspirovat. 

Indii zmiňujete velmi často. Okouzlila vás hodně?

Indii miluju. Tam bych klidně mohl žít. Indie totiž velmi dobře nastavuje zrcadlo dnešnímu člověku. Když se podíváte po Indii, tak tam jsou lidé, kteří toho reálně mají hrozně málo. Někdy dokonce nemají vůbec nic, ale jsou šťastní. To je určitě prostředek k zamyšlení, že štěstí nesouvisí s tím, co máte. 

A jak jde vlastně Indie dohromady s dortíky?

Jde to dohromady v tom smyslu, že se tam odstěhoval kamarád, se kterým jsme spolu pracovali dva roky v Londýně. Je to rodilý Ind a vrátil se domů. Otevřel si tam s manželkou malou cukrářskou dílnu. Teď oslavili krásných deset let, má 450 zaměstnanců a firma mu exponenciálně roste, protože ten trh je tam nekonečný.

Hodně to souvisí i s lifestylem. Mnoho Indů cestuje nebo studuje po světě. Samozřejmě také globalizace, hollywoodské filmy, známé řetězce a podobně. Takového trendu se chtějí zúčastňovat, což znamená, že stoupá edukovanost a hlad po novém segmentu.  

Historicky v Indii nějaké sweet shopy byly. Většina indických specialit se buď vařila, smažila nebo se připravovala jinou tepelnou úpravou, ale nepeklo se, protože nebylo v čem. Ale díky tomu, jak se svět posunul a rozvinul, tak i Indové mají potřebu po americké nebo evropské cukrařině. A je to dobře, protože to je hezká cukrařina. Navíc mají obrovskou výhodu v tom, že si prakticky všechno vypěstují sami. Indie je tak rozlehlá, že se dá vypěstovat všechno od vanilky přes kakaové boby až po červené víno. Nic nemusí dovážet, takže pro cukráře je to země zaslíbená.

Odskočme na chvíli do Anglie. Viděl jste se někdy s královnou?

Tak s královnou jsme se opravdu nikdy neviděli. S princem Charlesem a princeznou Annou, její dcerou, několikrát ano. Například v Londýně. Ale nefunguje to tak, že pracujete pro královnu a ona s vámi dělá přijímací pohovor. 

Svazuje člověka nervozita, když pracuje pro královnu? 

Mě osobně ne. Myslím, že ať jste švec, nebo navrhujete šaty, mělo by vám být jedno, kdo je váš zákazník. Tu práci by člověk vždycky měl dělat pořádně a správně, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Jiná věc je, když vám to nejde. Pak je možná lepší ty dorty pro královnu nedělat a nechat to na někom, komu to půjde, protože tam se s vámi moc nemazlí. A je to tak v pořádku. Jednak pracujete pro monarchu, ale ještě navíc je to žijící legenda. Takže tam vůbec není místo pro nějaké errory. 

Ale! To by se nemělo stávat, ani když pracujete pro běžného smrtelníka. V momentě, kdy si lidé něco zaplatí, tak by to měli dostat špičkovou kvalitu. Jinak je lepší jim to nedat. 

Pojďme zase kapku srovnávat. V Anglii jste žil dlouho. Co tam je a u nás není?

Podívejte, všude je chleba o dvou kůrkách. V každé zemi na světě jsou věci, které fungují lépe a které fungují hůře. My Češi třeba nejsme moc dobří v otázce služeb. Máme zlaté české ručičky, co Čech, to muzikant a jsme někdy trošku takoví Honzové. Ale když už opravdu dojde na poskytnutí služby zákazníkovi, tak to velmi často máme nastaveno obráceně, než je tomu v Anglii.

V Anglii jednoznačně platí, že náš zákazník je náš pán. A u nás mám někdy pocit, že by měl člověk děkovat za to, že tu službu dostává. A takhle by to být nemělo. Sloužit lidem je obrovské privilegium, protože vy můžete zlepšit den nebo narozeninovou oslavu, vytvořit zážitek na celý život a tak dále. U nás však, a nevím proč, se to někdy bere jako méněcenné.

Třeba pokladní v supermarketu. V Anglii je běžné, že se na vás pokladní usměje a popřeje vám hezký den. Než dojdete k pokladně, ptají se vás, jak se máte. Byť je to třeba jen řečnická otázka, patří to k té službě. 

U nás naopak velice často musí zákazník pozdravit dřív než obsluha, musí se pořád něčeho dožadovat a to je špatně. Samozřejmě neříkám, že je to tak všude. Určitě i v zahraničí najdete spoustu míst, kde je to s prominutím na facku, ale hlavní rozdíl v tomto vnímám. Ne v tom, že by snad někde měli něco lepšího, to nemají. Ale jde o přístup.

Jen pro příklad. Já bydlím na vesnici v jižních Čechách. A tady se pořád ještě lidé zdraví. I cizí i děti, všichni. To se vám jinde v České republice nemůže stát, a přitom toto je úplný základ. To není sci-fi, to je zkrátka základ slušnosti a lidství. Obyčejný úsměv nebo pozdrav, to jsou v životě důležité věci. 

Proč myslíte, že je to u nás právě takhle?

Historie. Každých 20 let nás někdo okupoval. Kvůli tomu, že nás pořád někdo obsazoval a vyčerpával naše zdroje, máme tak trochu potřebu hrabat na horší časy. Takto to vnímám. Ale abyste přišla na to, že u nás se vlastně máme výborně, musíte právě vycestovat. Dokud nevycestujete, tak si to neuvědomíte.

Když jsme zase u cestování… Jste s partnerem naladění na stejnou cestovatelskou notu?

Máme to nastaveno stejně. Za poslední dva roky jsme několikrát byli v Africe. Partner na univerzitě vyučuje zoologii a to je jeho svět. Já se tomu světu nebráním, ale alfa omega mého vesmíru to není, takže hledáme kompromisy. Ostatně jako v každém vztahu. Všude musíte hledat kompromisy. Tak by to mělo být a tak je to v pořádku. 

Ono se celkově všechno jednak odvíjí od životních zkušeností a pak také záleží, co od vztahu očekáváte. Když očekáváte klid a pohodu od života a chcete mít vyrovnaný vztah, tak je potřeba si uvědomit, že není možné mít pořád pravdu a aby pořád bylo po vašem.

Aby to dlouhodobě fungovalo, je potřeba naučit se ustupovat včas. Poznat ten moment, kdy už je to přes čáru a k tomu momentu se nedostat. Komunikovat to, že když jednou uděláte ten krok zpátky vy, přirozeně se očekává, že příště ten krok zpátky udělá někdo jiný. Dlouhodobé vztahy jsou určitě založeny na kompromisu a dobrém jídle.

Dobrém jídle?

Ano, ano, ano. Babička byla s dědou 61 let, než jí zemřel, a tam se vždycky dobře vařilo. A že to na vesnici neměla jednoduché. To se dá koneckonců vztáhnout i na cestování. Pokud můžu doporučit, zkoušejte venkov. Když chcete poznat jakoukoliv zemi, vždycky ji nejlépe pochopíte a poznáte právě na vesnici. 

A co dovolená? Chystáte se v nejbližší době někam?

Na přelomu ledna a února jsme byli na tři týdny u přátel v Tanzanii. V létě pak chceme být jenom doma, protože doma je nám opravdu dobře. Máme krásný dům se zahradou, takže já si tady budu pěstovat zeleninu a ovoce a někam se vydáme až v září. V listopadu bych pak chtěl na pár týdnů zase zpátky do Indie. Na podzim už tam není horko a je tam moc hezky. 

To zní jako nabitý program energického člověka. Řekněte nám prosím závěrem, jste akční typ?

Spíše už nemám potřebu všechno stíhat. Před mnoha lety jsem se rozhodl, že už budu dělat jenom to, co mě baví. Život je totiž strašně krátký na to, abyste dělali věci, které nikam nevedou. Nemusíte dělat ani to, co po vás chtějí ostatní. Je v pořádku slušně říct „ne“. 

V téhle době máme život totálně ve svých rukou a máme na výběr. Určitě je lepší trávit život tak, jak se vám líbí, být s těmi, kteří obohacují vás a vy obohacujete je, než to nedělat a být pak do konce života naštvaný. 

Díky za vaše odpovědi!