Svět šminek, mimořádně široká plejáda vymazlených kostýmů, potlesk, jehlové podpatky i kmitající dlouhé nohy, které vystupujícím mužským umělcům stoprocentně závidí nejedna žena. Zároveň taky ale přísný dril, disciplína a mega cit pro balanc, kdy ne úplně tradiční dění na českých jevištích nesmí působit lacině. Se scénaristou Lukášem Čepelákem jsme si povídali nejen o kořenech téhle show, ale prostor dostal i jeho zcestovalý duch, který zdaleka nemá splněno. 

Lukáši, vaše parta Techtle mechtle revue a Kočky, ve které taky účinkujete, má za sebou už řádku let a taky fanoušky po celé republice. Nejde si nevšimnout, že vás lidé milují. Jaký je to pocit?

Našich diváků si moc vážíme a je samozřejmě skvělý pocit, že nás mají rádi stejně jako my je. Zatímco klasická činoherní divadla v době covidu rušila svá představení často, my jsme v řadě měst měli stále vyprodáno. Obvykle na nás chodí stále stejní diváci – tedy hlavně divačky. 

Do měst, kam jezdíme, se obvykle vracíme 2x do roka a vždy poznáváme v divadlech a kulturních domech stejné známé tváře. Když někam přijedeme poprvé, dorazí na naše představení obvykle jen zvědavci a odvážlivci, protože nevědí, co od něj mají čekat. Když přijedeme za půl roku s dalším pořadem, už si diváci mezi sebou řeknou, že se jim představení líbilo a návštěvnost bývá větší.

Funguje to u nás trochu jinak než u klasických činoherních pražských divadel. Tam obvykle diváci přijdou na známý obličej herců z televizních seriálů, který u nás ale nenajdou. Publikum jsme si ve všech městech museli postupně vybudovat.

Odkud tahle šmrncovní podívaná přišla? Kde má travesti kořeny?

V Čechách se objevilo travesti show někdy po revoluci a původně začínalo v hospůdkách, barech a menších kabaretech. Postupem času se ale dostalo i do divadel a kulturních domů. Bohužel i dnes se občas setkáme s tím, že ve městě, kde jsme ještě nikdy nehráli, sedí na vedení kultury ředitel či ředitelka, kteří si myslí, že tento žánr nepatří do divadla.

Důvodem je obvykle právě to, že historicky viděli někde v hospodě nějakou přisprostlou travesti show, a díky tomu si ji tak zaškatulkovali. To ale není náš případ. My připravujeme pořady opravdu výhradně pro divadla a kulturní domy, máme za sebou výpravnou jevištní scénu, na každé představení máme více než 70 na zakázku šitých kostýmů, desítky paruk a bot. 

Dnešní doba si žádá víc než období po revoluci, kdy na sebe stačilo vzít dámské šaty a úspěch byl zaručen. Naše představení už nejsou klasickou travesti show, ale kombinací muzikálu, činohry, travesti show a zábavného pořadu. To je důvod, proč na nás diváci chodí.

Kdy jste se s travesti seznámil vy? Jak jste začínal?

V roce 2008, když jsem po škole pracoval v restauraci Lávka v centru Prahy, mě sestřenice po dlouhém přemlouvání vytáhla do klubu Tingl Tangl. Byl to travesti kabaret, kde pravidelně každou středu, pátek a sobotu byla travesti show. Samozřejmě ne v takovém měřítku, jako je dnes u nás. V divadle a v kabaretu se střídala řada účinkujících. Postupně jsme tam chodili častěji a častěji, byla tam prima zábava. Divadlem a cirkusem jsem byl fascinovaný už odmala, a tak se jednou stalo, že i já jsem začal vystupovat v kabaretu Tingl Tangl. Tedy vystupování se věnuji od roku 2008.

Dá se v souvislosti s travesti pomrkávat do zahraničí a inspirovat se i tam? Ve kterých zemích to opravdu umí?

Určitě ano. Zajímavé je, že všude ve světě funguje travesti show trochu jinak. Zatím co třeba v USA obvykle účinkující neparodují zpěvačky, ale jsou sami za sebe jako osobnost, v Česku je často tradice přiblížit podobu i pohyby dané zpěvačce. V některých zemích zase během vystoupení nepoužívají účinkující pro svá čísla hudební podkres na playback, ale zpívají naživo. Každá země má v tomto ohledu svá specifika. 

My jsme samozřejmě museli přizpůsobit naše představení pro českého diváka. Ten se chce hlavně pobavit a zasmát. Několikrát jsme se už přesvědčili o tom, že největší naše deviza je to, že se diváci pobaví a zapomenou na své starosti.

Na prvním místě tedy pro naše diváky nejsou většinou výpravné kostýmy, které jsou součástí show, ale hlavně vtip. Popravdě asi neznám zemi, kde by někdo dělal travesti show podobně jako my – představení protkané činoherními scénkami a dějovou linkou. Obvykle se jedná o show, kde každý účinkující má svůj výstup bez další návaznosti. Nám se podařilo z travesti show udělat tak trochu muzikálovou show na playback, s jednoduchým dějem a vtipnými scénkami. 

Scénáře všech našich pořadů připravuji já, stejně tak podklady pro mluvené slovo. Ostatní věci jsou společnou prací celého týmu. Co se týče počtu kostýmů, paruk, bot a naší jevištní scény, jsme jedno z nejvýpravnějších zájezdových představení v České republice. Na každou show nám věci přivezou tři osobní auta a dorazí i jedna dodávka s technikou.

Když jsme u zahraničí… Představte si, že tam vystupujete. Kde by to mělo být? 

Když jsem byl na podobné show v Miami, atmosféra tam byla neskutečná. Účinkující tam pro diváky byli jako celebrity, zatímco v Česku se i dnes občas setkáme v některých městech s názory, že je naše práce vlastně divná a nepatří do divadla. Češi jsou hodně konzervativní národ a spousta lidí (hlavně ti, kteří na nás nikdy nebyli a naše představení neviděli) si myslí, že naše představení je i náš životní styl.

To ale není vůbec pravda. Je to práce v divadle jako každá jiná a v divadle pro nás taky po představení končí. Jsme zvyklí na naše české publikum a nechtěli bychom měnit. Diváci tady už vědí, co od nás mohou očekávat, a my zase naopak víme, na co budou jak reagovat. 

Jste fakt velký cestovatel. Kde všude jste už byl?

Cestuji moc rád a obvykle mám vždy rok dopředu naplánováno, kam se chci podívat. Vzhledem k tomu, že hrajeme zhruba 4 představení týdně, mi pro cestování zbývá období divadelních prázdnin. Což je v první polovině ledna a pak během července a srpna.

Byl jsem v USA, Mexiku, na Maledivách, v Thajsku, na Bali, v Dominikánské republice, na Zanzibaru a pak samozřejmě v Řecku, Itálii, Francii, Nizozemsku a v dalších evropských zemích. Když máme volný víkend, strašně rád si zaletím někam poblíž České republiky poznat sousední státy a jejich hlavní města. Letenky si dají často sehnat za pár kaček.

Kde se Vám líbilo úplně nejvíc? 

Při cestě na Maledivy jsem očekával, že se budu třetí den na malém ostrůvku nudit a těšit se zpátky do práce. Nakonec to ale byla asi jedna z nejhezčích dovolených. To ticho a klid, výhled do oceánu. To všechno mi pomohlo si krásně odpočinout. 

Miluji i hektický New York. Zatím jsem tam byl dvakrát a doufám, že se tam ještě vrátím. Má pro mě strašně zvláštní atmosféru. Hodně rád mám také Asii. Bangkok byl obrovský zážitek. K tomu všemu miluji i asijskou kuchyni.

Jaký typ cestovatele vlastně jste? Dobrodruh, objevovatel nebo trochu lenoch u vody?

Dříve jsem měl raději aktivní dovolenou a poznávání. Ale poslední dobou mám rád i dovolenou, kde se prostě jen vyplácnu k moři nebo k bazénu. Užívat si teplo, sluníčko a klid. Na Maledivách jsem ani nečekal, že si je ve finále tak moc užiji. Asi stárnu…

Ideální je pro mě koupat se v bazénu a dívat se u toho na moře. Asi jsem divný, ale koupání v moři jako takovém moc neocením. Děsí mě představa, že mi něco ukousne nohu.

Kam byste se rád podíval? Která země vás přitahuje a láká?

Určitě by mě lákala Srí Lanka, kam už jsem jednou měl jet, ale covid-19 to překazil. Líbil by se mi hotel někde s výhledem do hor, dál od moře. Velmi rád bych se podíval do Japonska, do Číny a Indie. Indická kuchyně je moje ze všech nejoblíbenější.

Těšíváte se z vašich osobních cest domů? Jaké místo v našich českých končinách byste nám na závěr doporučil navštívit?

Vždycky se těším domů – na rodinu, na kočku, na přátele. Ale vždy, když se vrátím zpět do reality, potřebuji zase dovolenou. 
V Česku moc často za odpočinkem necestuji. Jelikož hrajeme zhruba 4 představení týdně, mám sježděnou křížem a krážem celou Českou republiku. Byl jsem asi ve většině měst u nás. Oblíbenou mám ale jižní Moravu. Tam je krásně.

Díky za vaše odpovědi!