O rok později ho tajemství Orientu zavedly do nejvyšších pohoří světa znovu, aby tam v prázdnotě lesů a skal ve státě Himachal Pradesh nasbíral inspiraci pro dopsaní románu. O další dva roky později se rozhodl vyrazit na půl roku studovat Kriya & Hatha jógu do Jižní Indie. Sebastianovu cestu však poznamenala začínající pandemie koronaviru, kvůli níž strávil čtyři měsíce v indické karanténě, která byla označována za nejpřísnější na světě. Jak tuto situaci prožíval a co si z ní odnesl?

Sebastiane, přestože máš vystudovanou biologii a informatiku, už pár let jsi cestovatel, spisovatel, pořádáš cestovatelské přednášky, hudební vystoupení a lekce jógy. Jaká zkušenost tě přivedla k této životní změně? 

Někdy zkrátka musí člověk nejdříve prožít to, co mu není blízké, aby došel k tomu, co mu blízké je. A tak jsem to měl i já. Svou zkušenost s matfyzem tedy vnímám velmi pozitivně. Zajímavá je však samotná příčina, proč jsem se vydal cestou, která nebyla blízká mému nitru. Vyrůstal jsem v systému, který je založen na penězích, a celé mládí jsem byl přesvědčen o tom, že abych byl šťastný, musím vydělat obrovské jmění. Až tehdy dosáhnu svobody. Proto jsem si vybral studium perspektivního oboru bioinformatika na Karlově univerzitě.

Mým tehdejším záměrem bylo v nejlepším případě skončit v Silicon Valley a pracovat několik let jako programátor pro velké korporace. Během studia jsem ale přišel na to, že mi tato cesta vůbec nepřináší štěstí. Nechtělo se mi deset let pracovat jen pro peníze, abych mohl být šťastný až potom, když mohu být šťastný právě teď. A tak jsem se stal umělcem... Stal jsem se šťastným a svobodným právě teď. Přivedla mě k tomu i první cesta do Indie.

Zdroj:

Sebastian Prax

Právě v indické Himálaji jsi místo původních dvou týdnů zůstal dva měsíce. Co tě na místním životě tak fascinovalo? 

Fascinovala mě jednoduchost a kultura života v horách. Příroda a harmonie… Prostě není kam spěchat. Indická kultura se totiž nikam nežene, většinou plyne se svým okolím. Na druhou stranu dnes většina Indů neplyne v tomto souznění. Spíš naopak, moderní Indové se inspirují západním světem, což jim nepochybně mnohé přináší, ne vždy to však vytváří harmonii (například plastové odpadky v řekách nebo přehnaný materialismus). 

Na první cestě ses setkal i s Dalajlámou a strávil jsi tři dny na jeho přednáškách. Jak bys ho popsal jako osobnost a jakou hlavní myšlenku sis z jeho přednášek odnesl? 

Dalajláma je nesmírně laskavý člověk. Tibetský (mahájánový) buddhismus, jehož představitelem je právě čtrnáctý Dalajláma, se na rozdíl od původního Buddhova učení, soustředěného pouze na dobro jedince, zaměřuje též na dobro společnosti. Proto vzniká koncept Bódhisattvů, kteří neusilují pouze o dosažení vlastního osvícení, ale pomáhají k němu také ostatním. O tom také Dalajláma na své každoroční přednášce v Choglamsaru vypráví. Cesta Bódhisattvy (jímž může být každý z nás) se skládá především ze šesti dokonalostí, které žáci rozvíjejí: Dokonalost dávání druhým, dokonalost mravnosti, zvládání hněvu, vytrvalosti, koncentrace a moudrosti.

• Máme tu i rozhovor s cestovatelkou Hanou Machalovou. "Nebojte se objevovat svět," vzkazuje.

Hodně času jsi strávil s tibetskými uprchlíky. Měl jsi možnost s nimi diskutovat o momentální situaci v Tibetu, případně o jejich zkušenostech nebo současném životě v exilu? 

Ano. Setkal jsem se s několika Tibeťany, kteří emigrovali do severní Indie. Především si vzpomínám na rozhovor s Tibeťanem v armádní uniformě, který se mě ptal, proč jsem do indické provincie Ladakh zavítal. Odvětil jsem mu, že proto, abych pochopil, o čem je buddhismus. On se usmál a odpověděl mi: „Tak to jsi na tom nejlepším místě!“ Tím chtěl nejspíš naznačit, že tibetská kultura v Tibetu zaniká v důsledku čínských vlivů. Kromě toho jsem se dozvěděl o množství pohřešovaných lidí, šesti tisících vypálených klášterů a milionu mrtvých lidí (původně šestina populace Tibetu), kteří v důsledku čínské nadvlády zahynuli. 

Zdroj:

Sebastian Prax

Do Indie ses rozhodl letos v únoru vrátit. Co tě k tomu vedlo a jaké jsi měl na tuto cestu plány? 

Ano, přesně to jsem udělal. Do Indie jsem se zamiloval – a především do orientální kultury, kterou v současnosti studuji na Filozofické fakultě UK v Praze. Měl jsem v plánu absolvovat kurz lektora jógy a zároveň se vydat na cestu stopem z Indie do Mongolska, a odtud po Transsibiřské magistrále do Evropy. Ani jedno se však nepovedlo. Namísto toho jsem uvíznul na čtyři měsíce pod posvátnou horou Arunachala, kde jsem každý den praktikoval dvě až tři hodiny spirituálního a jogínského cvičení. Stalo se to nečekaně v okamžiku, kdy Indie v důsledku koronavirové epidemie uzavřela všechny způsoby transportu uvnitř i vně země bez výjimky. 

Ambasáda tehdy zřizovala evakuační lety domů, ale já se rozhodl zůstat, neboť jsem tam nebyl sám. V únoru jsem totiž našel na ulici štěně a začal se o něho starat. Speciální lety však neberou zvířata, takže jsem celou dobu čekal, až se Indie otevře, což se nakonec nestalo. Celé jsem to bral jako výzvu setrvat v hluboké meditaci a zbavit se všech „“programů mysli“,“ všech tužeb, které mi bránily stát se svobodným a nezávislým člověkem. 

Zdroj:

Sebastian Prax

Zmínil jsi svého psa Shamba, kterého sis bohužel nakonec nemohl odvézt domů. Jak to s ním dopadlo a uvidíte se ještě? 

Shambo letěl s mým kamarádem z Ruska repatriačním letem na Sibiř, a potom dalším letem na ostrov Krym, což byla v tu chvíli jediná možnost. Shambo je s Viktorem už tři měsíce. V současné chvíli se snažím vybavit vízum do Ruska, abych pro něho mohl zajet, ale jak jistě tušíš, není to jednoduchá situace.

V Indii jsi nakonec strávil pět měsíců. Jaký je podle tebe hlavní rozdíl v indické a západní kultuře? 

To záleží, jak se to vezme. Původní indická kultura má jistě ušlechtilé cíle i návyky. Mezi ně spadá například důraz na soudržnost rodiny, život svatých mužů v askezi, hluboké meditace, časté ceremonie bohům i přesvědčení, že každý poutník je vážený jako bůh a my bychom k němu měli projevovat svou laskavost i pohostinnost. 

Na moderních Indech je vidět, že v těchto zvycích setrvávají, ačkoli v moderní době se jejich priority odlišují. Střední třída Indů je bohatší než dříve, a to se projevuje i na tom, že zájem o klasická náboženství klesá. Každý přece prahne po tom, co nemá… To je zákon světa. Vždyť Indie si náboženských zvyků užila dost v minulosti... Laskavost i radost však v indické kultuře navzdory tomu zůstává.

Zdroj:

Sebastian Prax

Přespával jsi i u místních a zkoušel jsi stopovat. Jaké to bylo? Máš nějakou zajímavou historku? 

To byla opravdu šílená jízda! V jednadvaceti letech jsem nastopoval tisíc kilometrů v Himálaji… Bylo to nepředstavitelný. Stopoval jsem v jednom kuse z Lehu do Dharamsaly a trvalo mi to tři dny. Spal jsem u místních, kteří mi nabídli ubytování.

V reakci na to jsem se hluboce otevřel světu a překonal své strachy, prolomil jsem tzv. nejistotu bytí. Díky podobným zážitkům jsem si od té doby opravdu jistý vším, co dělám. Má mysl je koncentrovanější.

Nejlepší byl zážitek osmnáctihodinové jízdy v nákladním autě přes čtyřtisícové průsmyky. Bez sedačky spolujezdce (ležel jsem na zemi a občas se přitom uhodil do hlavy) s Kašmírcem, který vůbec nemluvil anglicky a domlouval se jenom gestikulací.

Jaké další dopravní prostředky jsi v Indii vyzkoušel? Jaké bylo cestování indickými vlaky? 

Vyzkoušel jsem letadlo, auto, vlaky, autobusy, tuk tuky, kolo, motorky, skútr, náklaďák, a dokonce i koňské spřežení. Myslím, že člověk by měl v životě zažít opravdu všechno. Každá zkušenost tě posune dál v poznání světa. To je krásné i užitečné. Cestování indickými vlaky je divočejší… Mnohdy bývají za jízdy otevřené dveře. A třeba studenti ve vlacích jsou plní radosti, když vidí cizince. Indie je opravdu svobodná země.

Neměl jsi někdy problém s bezpečností? Jaké zásady by měl člověk dodržovat, pokud se rozhodne do této země vycestovat? 

Rozhodně by si měl hlídat své věci. Díky tomu, že jsem si neustále dával pozor, mě v Indii nikdo nikdy neokradl. Daleko častější případ byl, že jsem si koupil něco za třikrát větší cenu, než je cena běžná, protože mi to přišlo „normální“, a zjistil jsem to až později. Proto je dobré zjistit si ceny všeho hned na začátku cesty a případně začít smlouvat.

Některé části Indie jsou velmi nebezpečné pro ženy, především velká města. Avšak o Himálaji to rozhodně neplatí – nepočítám-li provincii Kašmír, kde to může být v současné situaci nebezpečné pro každého.

Zdroj:

Sebastian Prax

Jaký byl obecně nejbláznivější zážitek z tvých cest? 

Všechny moje zážitky jsou svým způsobem bláznivé. Nejlepší asi bylo, když jsem řídil motorku 1 500 kilometrů v sandálech, bez řidičáku na motorku a bez předchozí zkušenosti. Prostě jsem si chtěl udělat výlet (ještě k tomu do Kašmíru)…

Čtyři měsíce svého pobytu v Indii v roce 2020 jsi strávil v karanténě. Jak jsi vnímal situaci kolem pandemie v nejlidnatější zemi světa? 

Podle médií to byla nejpřísnější karanténa na světě… A upřímně, nedovedu si představit přísnější opatření. Žil jsem tehdy v Tiruvannamalai – na okraji města se 400 tisíci obyvateli – a první týdny to vypadalo, jako kdyby začínala válka. Všechny obchody byly zavřené, na ulicích zůstali jen policisté. Pravidla se dodržovala velmi přísně – policisté k tomu používali i fyzické násilí (obušky apod.). Problémem v Indii však nebyl samotný koronavirus. Daleko více Indů během karantény zemřelo hladem. Ale pokud by Indie nezakročila tak radikálně, celá situace by mohla mít daleko hrozivější dopad. 

Jak jsi trávil čas v karanténě? A jak se ti nakonec povedlo dostat domů? 

Velmi jednoduše. Většinu času jsem se věnoval józe, meditaci, rozjímání, hraní na kytaru, studiu hindštiny i védské kultury, psaní básní a dopisování románu Hledání střední cesty, na kterém pracuji tři roky. Nakonec jsem letěl speciálním repatriačním letem z indického Bengaluru do německého Frankfurtu 17. července 2020. 

Zmínil jsi tvůj nový román „Hledání střední cesty.“. Kdy jej plánuješ vydat a o čem bude? 

Kniha bude o zmiňované proměně vědomí a myšlení mladého muže, který se snaží objevovat vlastní bytí na dně oceánu domněnek, prochází různými zkušenostmi (v Maroku, ve Španělsku, v Indii, v Praze…) a s životem na cestě potkává velmi zajímavé lidi. Plánuji ji vydat příští rok. Zatím nemám nakladatele, ale věřím, že příležitost se objeví ve správný čas.

Co ti celkově tvá indická cesta přinesla a jaké máš plány do budoucna? 

Dala mi zkušenost, že určitý stav vědomí, o kterém vyprávějí nejrůznější mystici a duševní učitelé, je skutečně možný. Tento stav bych popsal jako stav „bez tíže a bez myšlenek“, který se aktuálně snažím zpracovat i do běžného života.

Stále si připomínám, že „k cestě „do nirvány“ se jistě jednou vrátím“. Do blízké budoucnosti se snažím především finančně zajistit (vzal jsem práci v Národním muzeu) a plánuji několik poetických vystoupení i cestovatelských přednášek na podzim, pokud tomu situace dovolí. Do konce příštího roku se chci podílet na iniciaci projektu ovčí farmy (a možná i celoroční ekokomunity na principech hnutí Rainbow Family), dopsat knížku, a kromě toho ve volném čase studuji dějiny a kulturu Indie na FF UK. 

Jaké je tvé životní motto? Co bys vzkázal čtenářům, kteří mají ze zásadní změny ve svém životě obavy, ať už se týkají cestování, nebo čehokoliv jiného? 

„Nikdy se nestyď za svou přirozenost.“ Otázka přirozenosti je pro mne klíčová... Chci být tak přirozený, jak je to jen možné. Dříve jsem se bál projevit to, co se skrývalo hluboko ve mně, protože se to nijak neslučovalo s tím, co společnosti přijde „normální“. Například méně pracovat a více žít. Zároveň jsem měl strach, že mě umění a přednášení neuživí. Ale otázkou je, k čemu jsou peníze, pokud jsi šťastný z činnosti, kterou děláš? Naučíš-li se uživit svou duši, nebudeš muset tolik živit své tělo (čili materiální povahu bytí).

Společnost nás od malička vede k tomu, abychom se chovali určitým způsobem, ale opravdu to má smysl, pokud nám to není příjemné? Přirozenost je svoboda a svoboda je štěstí a to mi přijde vskutku důležité. Pamatuj, že „všechno je možné“ a zároveň „o nic nejde“. 

O SEBASTIANOVI

Sebastian Prax je nomád i potulný hudebník, vypravěč příběhů, sváteční spisovatel a redaktor časopisu Sedmá generace, zapálený distributor samolepek, organizátor duhových setkání, příležitostný básník a vystudovaný přírodovědec, matematik, aktuálně ponořený do indické filosofie.

Chystá se vydat sbírku básní, román Hledání střední cesty a 186 druhů samolepek, co potěší srdce i mysl!

Více o samolepkách zde: zapiskycestovatele.com/samolepky.

Více o přednáškách, čtení poezie i lekcích jógy na: facebook.com/zapiskycestovatele/events a instagram.com/zapiskycestovatele