Bude vám parťákem při cestách po Izraeli, Palestině, Jordánsku i dalších lokalitách s duší, stejně jako vás provede po pražských židovských památkách nebo Mikulově. Je někým, s kým byste se bez obav vydali na druhý konec světa. Proto pro vás máme rozhovor právě s ním – s Mgr. Karlem Hrdličkou, průvodcem (nejen) po Blízkém východě.

Karle, řekněte nám – jak to vlastně začalo? Člověk se určitě jednoho dne nevzbudí a neřekne si: „Tak! A stanu se průvodcem po Blízkém východě.“ Kdy a odkud vzešel ten první impuls?

V době, kdy jsem učil na univerzitě, mě s tím oslovil jeden můj student, který byl starší než já a už sám jako průvodce jezdil. Zeptal se mě, zda bych také nechtěl zkusit průvodcovat jeden zájezd po Izraeli. Vše se podařilo, mě to velmi bavilo a nakonec se z jednoho zájezdu stalo zájezdů mnoho a k Izraeli se přidávaly i další destinace.

Postupem času jsem začal také vytvářet nové programy po Izraeli a dalších místech a nakonec jsem se rozhodl, že se té činnosti budu věnovat naplno a s vlastní vizí, a založili jsme proto cestovní kancelář.

Jak dlouho to od rozhodnutí trvalo k prvnímu zájezdu, který jste si vzal na starost? A co všechno obnášela příprava na ty průvodcovské začátky?

Myslím, že to byly tak dva měsíce intenzivnější přípravy. Ty začátky byly samozřejmě náročné – člověk totiž velkou část věcí, které jsou součástí téhle práce, pozná až v terénu.

Vzpomínám si třeba, že jsem měl z počátku tendenci vyplnit maximum času dne poznáváním jednotlivých historických lokalit, až za mnou pár dam přišlo s větou: „Pane Karle, je to naprostá fantazie, ale myslíte, že najdeme i pár minutek na nákup nějakého dárečku?“ Tak se časem naučíte to vyvažovat, vidět tu cestu s ohledem na různost účastníků tak, aby se na cestě každý cítil hezky. Jako ve všem v životě, i na cestě je důležitá harmonie.

Srdcovkou Karla Hrdličky je Izrael i hebrejština, kterou vyučuje.

Zdroj:

CK Hrdlička, použito se svolením Karla Hrdličky

Studoval jste přímo související obor? Z něj to vyplynulo?

Ano, studoval jsem obor Kulturní antropologie Předního východu. Řekl bych ale, že ten hlavní impulz k zájmu o judaismus a potažmo o celý Blízký východ vzešel z toho, že mě můj kamarád jednou přivedl na přednášky o židovské mystice profesora Vladimíra Sadka – on o tomto předmětu přednášel nejen z pozice vynikajícího akademika, ale rovněž jako člověk, který tyto hluboké duchovní principy a pravdy osobně žil a vyzařoval.

Ačkoliv už několik let není mezi námi, dodnes mě jeho lidský přístup a volání po skutečné duchovnosti, která je nadnáboženská a přístupná každé lidské bytosti, zásadním způsobem ovlivňuje. 

Co jste dělal, než jste se začal věnovat právě průvodcovství?

Po skončení studií jsem na katedře blízkovýchodních studií na Fakultě filozofické Západočeské univerzity několik let učil moderní hebrejštinu a některé další předměty, které se týkají judaismu. Učení mě vždy bavilo, a tak jsem soukromě učil hebrejštinu i poté, co jsem se začal věnovat cestovnímu ruchu naplno. Učím ji pořád a čas od času také přednáším o různých tématech, která se týkají judaismu, Izraele a Blízkého východu. Učení a průvodcování má k sobě velmi blízko.

Teoretické zázemí jste tedy měl hodně pevné. A teď do praxe. Která země z Blízkého východu vás zaujala nejvíc a proč? 

Dnes už je těch „srdcovek“ rozhodně více, ale zemí, která mě provází od počátku až dodnes, je určitě Izrael. Souvisí to jednak s hebrejštinou, kterou už dlouho učím a mám ji ze srdce rád, a s mým zájmem o judaismus a židovskou mystiku, což jsou záležitosti, které jsou s tímhle místem bytostně spjaté. No a potom mě určitě fascinovali a hluboce ovlivnili místní lidé – nesmírně energičtí, houževnatí, a přitom jako společnost velmi rozmanití.

Určitě jsem se od nich hodně naučil a stále učím. Izraelská povaha je té české na první pohled velmi vzdálená – i když u dnešní naší mladé generace se tohle naštěstí hodně mění, myslím si, že my máme stále tendenci se podceňovat, zatímco Izraelci jsou vychováváni v tom, aby věřili sami sobě a aby se o sobě nestyděli říci, že něco umí, když tomu tak opravdu je.  

Změnilo se to časem nějak?

Časem určitě přibyly další oblíbené země – Jordánsko, Omán, Arménie – některé mám rád s ohledem na jejich historii, jiné pro krásu jejich krajiny, jinde mě zase primárně fascinují místní lidé či kombinace těchto věcí. Ale TOP je stále Izrael.

Je nějaké místo ve Svaté zemi, které je pro vás absolutní srdcovkou?

Určitě je to Jeruzalém, místo s nebývalou atmosférou a energií, kterou pociťují lidé hlásící se k nějakému náboženství i lidé, kteří oficiálně k žádnému náboženství nepatří. Nestalo se mi, že by mně někdo v Jeruzalémě řekl, že ho to místo nechalo zcela chladným. A chladným rozhodně nenechalo ani mě, a i když tam jezdím velmi často, vždy se tam rád vracím.

Fascinuje mě neobyčejná rozmanitost města, kde je to starodávné a nejmodernější pár kroků od sebe, stejně jako tam máte blízko z ultraortodoxní židovské náboženské čtvrti do čtvrti sekulární. A ta symbolika – z hlediska židovské tradice je to střed světa a zároveň místo, z něhož Bůh začal tvořit svět.

Je to také místo posledního soudu. Tedy klíčové místo z hlediska prostorového i časového – prostě síla. A přitom ten paradox, město nemá ideální geografické podmínky – leží na okraji Judské pouště a nebyl zde celoroční větší zdroj pitné vody – a přesto se právě tohle místo stává městem zásadním pro všechna tři velká monoteistická náboženství.  

Vaše zájezdy jsou hodně o městech a historii – pochopitelně. Přijdou si ale na Blízkém východě na své i milovníci přírody?

Určitě, Blízký východ má v tomhle ohledu obrovský potenciál – ománská poušť Aš-Šarkíja, jordánské pouštní údolí Wádí Rum, rezervace Jehudija na Golanských výšinách či cedrové lesy v Libanonu jsou jen střípky z nesmírně bohatého rezervoáru přírodního bohatství této oblasti. V těchto místech může člověk krásně vypnout myšlenky a zrelaxovat.

Vaše jméno si lidi spojí hlavně s Izraelem, Palestinou a Jordánskem. Vy ale jezdíte i jinam, že?

Určitě – jezdíme také do Ománu – mimořádně krásné a autentické země, která navazuje na své kulturní, náboženské i architektonické kořeny, byť od 70. let 20. století prošla rychlým procesem modernizace.

Dále je to Arménie a Gruzie, kde se snoubí skvělá církevní architektura s nádhernou přírodou a kde člověk může poznat mimořádně zajímavou (i když mnohdy bohužel velmi tragickou) historii a zároveň ochutnat skvělou kuchyni a vynikající víno v místech, kde se s jeho produkcí začalo.

Pak je to Maroko, které je úchvatným průsečíkem Afriky, Evropy a Blízkého východu a vedle toho nabízí mimořádně pestrou škálu krásné přírody od krajiny pouštní přes údolí plná oáz až po horské oblasti porostlé vznešenými cedry atlaskými. 

Ve světě je stále co objevovat. Proto Karel Hrdlička neprovádí už jen po Blízkém východě, ale třeba i po Arménii a Gruzii.

Zdroj:

CK Hrdlička, použito se svolením Karla Hrdličky

Dokázal byste stručně popsat mentalitu lidí na Blízkém východě? V čem jsou jiní a co nás všechny naopak spojuje?

Z obecného hlediska jsem naprosto přesvědčen, že jsou lidé po celém světě velmi podobní v tom, že chtějí být šťastní a spokojení. Pak také zcela jistě v tom, že v jakékoli skupině lidí potkáte lidi dobré a špatné.

Specifika a různorodosti ale v tomto regionu nalezneme – během svých cest jsem se například naučil, jak důležitou záležitostí je v arabském světě respekt a úcta. Pokud Arabové cítí, že je respektujete a máte k nim úctu, budou si Vás nesmírně vážit a získáte si v nich obrovské přátele. Pokud je naopak někdo zneváží a dá jim najevo svoji nadřazenost, vyvolá to u nich obvykle velmi silnou animozitu.

Člověk se v arabském světě musí přepnout na tohle vnímání, protože v naší kultuře tohle není tak důležité, naopak jsme spíše velmi kreativní v tom, jak sami sebe a druhé nebrat tak vážně.

U nás je dost lidí, kteří si myslí, že cestovat do Izraele a Palestiny je riskantní. To byste je tam ale asi nevodil, že? Jak to je?

Otázku po bezpečnosti si klade asi každý, kdo do oblasti Izraele a Palestiny zamíří poprvé. Je to zcela logické, protože velká část informací, které se ve sdělovacích prostředcích o těchto místech objevují, je nějakým způsobem spojená s izraelsko-palestinským konfliktem.

Když jsem jel do Izraele v roce 2002 poprvé, sám jsem měl samozřejmě podobné obavy. Tato místa jsou – kromě několika lokalit, jako je například Pásmo Gazy – ale ve skutečnosti vzhledem k obrovských bezpečnostním opatřením z turistického hlediska velmi bezpečná a do oblastí, kde nějaké nebezpečí hrozí nebo by mohlo hrozit, vás vůbec nepustí. Osobně se proto naprosto neobávám do této oblasti jezdit a vozit do ní skupiny lidí, kteří se s ní chtějí seznámit.

Často se mi stává, že za mnou po dvou třech dnech lidé ze skupiny přijdou a svěří se mi, že na počátku sice obavy měli, ale že se k jejich překvapení nyní cítí naprosto bezpečně a dobře.

Každodenní život v Betlémě. Pro turistu je tu bezpečno.

Zdroj:

Shutterstock

A dá se tedy nějak jednoduše a krátce vysvětlit, proč je mezi Izraelem a Palestinou napětí? 

Pro zjednodušení je možné říci, že se primárně jedná o teritoriální konflikt dvou národů (židovského a palestinského) na jednom území, na které mají z historického hlediska vlastně nárok obě tyto skupiny.

Pokud se na vývoj tohoto sporu podíváme skutečně objektivně, vidíme, že se nejedná o černobílou záležitost a že je možné ji nahlížet přinejmenším ze dvou velmi odlišných úhlů pohledu, které jsou oba historicky obhajitelné.

Vždy se ale lidem, kteří s námi do Izraele a Palestiny jedou, snažím ukázat, že byť je tento spor tak často zmiňovaný v médiích, zdaleka to není jediný problém těchto území. V rámci Státu Izrael si naopak myslím, že v současné době je pro izraelskou společnost největší hrozbou narůstající spor mezi většinovou sekulární společností a menšinovou, avšak velmi rychle rostoucí náboženskou částí izraelské společnosti (myslím tím primárně ultraortodoxní židovskou komunitu).

Velkou roli zde hraje demografie – kdo chce porozumět současným proměnám izraelské společnosti, musí sledovat právě demografický vývoj, který s sebou přináší další změny ve společnosti.

Je něco, co našinci od Blízkého východu očekávají, ale při návštěvě se jim toho nedostane? Už jste zažil někoho, kdo byl z takové výpravy zklamaný?

Spíše je to tak, že člověk díky své návštěvě vidí tuto oblast mnohem hlouběji, a díky tomu přehodnotí některé své postoje k tomuto regionu. Všímám si například, jak nádherně na lidi působí arabská pohostinnost a jak nakažlivá je pozitivní energie, se kterou se člověk setká u lidí v Izraeli. 

Kdybyste měl někoho z našich čtenářů nalákat na Blízký východ, co byste jim „slíbil“? 

Právě tu ohromnou energii a vitalitu místních lidí, genia loci, nádherou a rozmanitou krajinu od krásných pouští po dechberoucí horské scenérie.

K tomu skvělou kuchyni a hlavně – ten region má schopnost člověka stále znovu přitahovat, aby se tam vracel a aby se o něj hlouběji dále zajímal.   

Blízký východ nabízí hluboké zážitky. V Jeruzalémě to platí jakbysmet.

Zdroj:

Shutterstock

Pojďme se vrátit k nám. Kromě zájezdů pořádáte i akce v ČR. Představíte nám je? A jsou pro veřejnost, nebo pro užší skupinu lidí, třeba pro studenty?

Akce po Česku připravujeme se skvělým týmem spolupracovníků a jsou určitým doplňkem našich zahraničních poznávacích zájezdů. Častokrát si nás ale lidé přijdou nejprve prohlédnout právě sem.

Z velké části se jedná o akce zaměřené na místa spojená s židovskou historií – například prohlídky pražských židovských památek, židovské památky Jičína a Turnova, Mikulova, Třebíče, Boskovic či Kolína. Děláme ale také prohlídky po zajímavé architektuře v různých částech Prahy či po počátcích české státnosti.

Mohli jsme si od vás přečíst i nějakou knížku, nebo je to případně v plánu?

Tak zde Vás musím zklamat – bohužel jsem zatím žádnou nevydal. Je to zřejmě tím, že mnohem raději čtu, než píšu, a přiznám se, že forma přednášek či cest s lidmi mi mnohem více vyhovuje než psaní. Při psaní mi chybí ten druhý, s nímž mohu informaci okamžitě sdílet. Miluji dialog a ten při psaní zásadně postrádám.

Možná to ale v budoucnu zlomím a zkusím knihu vydat – třeba humorné vzpomínky ze svých cest – těch mám skutečně obrovské množství. 

Co děláte, když zrovna jakkoli nepracujete? Co je pro vás totální relax? 

Mám rád mystické duchovní přístupy. Je to zejména židovská mystika, ale také mnozí další nežidovští mystikové, jako třeba Šri Ramana Maharši či u nás Eduard a Míla Tomášovi.

Mystikové totiž na základě vlastní zkušenosti ukazují základní principy, které v našem světě fungují – zejména pak skutečnost, že jsme velmi silně vzájemně propojeni a každá energie, kterou vydáváme, tak ovlivňuje všechny kolem nás a v konečném důsledku také nás samotné – tedy s úctou a láskou k okolí a s úctou a láskou k sobě – ono se to totiž nedá oddělit. Tahle má mystická studia mi potom hodně pomáhají v životě a při práci – snažím se je uplatňovat na cestách a úžasně to potom funguje.   

Která místa máte rád u nás? A máte Česko hodně procestované?

Zabývám se hodně židovskými lokalitami, a mám proto rád místa, kde se dochovalo nějaké židovské osídlení, jako je tomu například v Mikulově, Boskovicích, Třebíči či v Kolíně. Kromě toho se mi také líbí, když se setká krásná příroda se zajímavou architekturou, jak to lze vidět třeba u Santiniho staveb ve Žďáru nad Sázavou či v Želivskému klášteře.

Jinak se ale trochu stydím, protože si myslím, že třeba Izrael mám zmapovaný a procestovaný o dost více než Českou republiku, snažím se to ale postupně měnit a doplnit si to, protože je u nás obrovské množství nádherných míst – máme být na co hrdí.

Jaký by podle vás měl být průvodce, aby pak mohli lidi říct, že byl dobrý (nebo výborný)?

Jedná se o hodně komplexní činnost a v žádném případě to není jen o tom předat informace o místě, kde se s lidmi nacházíte. Je to hlavně umění zaujmout a nadchnout, což nejde bez dobré atmosféry, uvolnění a správného naladění. V podstatě je to takový „Gesamtkunstwerk“ (pojem používaný v architektuře pro souborné umělecké dílo složené z mnoha uměleckých složek – pozn. red.).

Průvodce musí být skvělý psycholog, musí vycítit, kdy a v jakém množství je vhodné nějakou informaci předat. Když je únava, jeden malý rychlý vtip dokáže mnohdy úplné divy. Jindy udělá zázrak, když se uprostřed odpoledne udělá neplánovaná pauzička na kávu na hezkém místě.

Naopak když jsou všichni krásně odpočinutí a máte třeba v autobuse dvouhodinový přejezd, je možné probrat v kuse například historii dané lokality v širším kontextu. A hlavně – propojovat věci do souvislostí, protože pak si lidé mnohem více zapamatují – například při tom historickém exkurzu zmiňovat místa, která lidé již během cesty viděli.

Stejně tak musí být dobrý průvodce připraven na okamžitou improvizaci – nečekaně se v plánovaný den uzavřou lokality, kam máte namířeno? Je nutné rychle vybrat, čím program nahradit. A také umět uklidnit – někdy se stane, že lidem přijde nějaká špatná informace z domova, což může člověku mnohdy zkazit celou cestu, tak najít klíč, jak toho člověka přivést na jiné myšlenky a „vtáhnout ho opět do děje“. 

Na zájezdu musíte myslet na spoustu věcí. Je hodně těžké ukočírovat skupinu různých lidí, správně odhadnout časy a vstupy a ještě operativně řešit nahodilé okolnosti (jako třeba plné močové měchýře nebo prázdné žaludky)? A zlepší se v tom managementu člověk časem, nebo to prostě buď dokáže, nebo nedokáže?

Naprosto souhlasím – je to skvělá manažerská škola – tisíc věcí najednou, které si musíte umět správně rozvrhnout tak, aby to pro skupinu bylo příjemné. Chvíli v autobuse mluvíte, proberete nějaká zajímavé téma – třeba život ultraortodoxních Židů v Izraeli a postoje ke Státu Izrael – a poté je někdy pauzička na toaletu a kávu u cesty a Vy máte prostor na telefony, které zařídí plynulý průběh další části Vašeho programu – třeba abyste zarezervovali místa v restauraci a nečekali pak dlouho na oběd.

Určitě se v tom dá praxí zlepšovat a v podstatě to dovézt k dokonalosti, ale chce to skutečně velmi mnoho empatie a schopnosti neustálé improvizace – jak jsem říkal, je tu hodně proměnných a během jediného dne se Vám může milion věcí změnit či pokazit a Vy je musíte být schopen/schopna zvládnout.

Mluvíte hebrejsky a arabsky. Je to pro průvodce na Blízkém východě nutnost, nebo spíš nadstavba a výhoda? Chovají se místní jinak, než když na ně někdo mluví anglicky?

Nutnost to není, ale místní jazyk vám úžasným způsobem otevře dveře. Lidé se k vám potom budou určitě chovat trochu jinak, budete jim blíže a stanete se tak trochu součástí komunity, což vám umožní místní mnohem lépe poznat.

Z tohoto důvodu se také na všech destinacích, kam jezdíme, snažím seznámit s místním jazykem a alespoň několik slovíček a frází naučit své spolucestující v autobuse – a je to úžasný pocit vidět, jak se místní rozzáří, když si třeba někdo v místním jazyce objednává kávu.   

Odnesl jste si nějaké zkušenosti z působení na univerzitě? Pomohla vám kariéra vysokoškolského pedagoga třeba v tom, jak lidem přednášet, aby je to opravdu zaujalo? 

Určitě mi tato zkušenost hodně pomohla. Stejně jako jakýkoli pedagog, i průvodce musí umět pracovat s lidmi – není to jen o správné informaci, ale také o tom, kdy a v jakém množstvím ji předat, aby byla pro posluchače zpracovatelná. Důležité je posluchače vtáhnout do látky, o které se hovoří, proto je v obou případech – při práci učitele i průvodce – obrovsky důležitá empatie. 

Prozradím na vás, že svůj výklad během zájezdu rád kořeníte tematickými vtipy. Podělte se s námi o svůj nejoblíbenější židovský, prosím… 

Tak třeba tenhle: Roubíček s Kohnem se kochají pohledem z Olivetské hory na starou část Jeruzaléma. Najednou do města vjíždí dlouhá kolona luxusních automobilů, které do města přivážejí papeže. Roubíček se ke Kohnovi nakloní a povídá: „Podívejte se na to, Kohn! Tak úspěšnou firmu vybudovali a začínali tady s jedním oslíkem.“ 

Díky za vaše odpovědi!