Honza Rendl má za sebou obdivuhodné výkony. V nohách tisíce kilometrů, zkušeností tolik, že se ani do jeho dvou cestopisů nevešly, úspěšný výstup na Mont Blanc i projetí Evropy stopem. Když pak takového velikána prošlapaných bot pokorně oslovíte, odzbrojí vás svou laskavostí, milým přístupem, sdílností, otevřeností a vlídně vás poučí o tom, že vykání není nic pro něj. Dnes byste v něm toho kluka, který pil první ligu a skončil na ulici, hledali jen marně…

V raném věku ses potýkal s problémy, které si spousta z nás neumí ani představit. Pokud ti není nepříjemné o tom mluvit, můžeš trochu povyprávět? 

Dneska už vím, že z velké míry za mým vznikem závislosti na alkoholu už někdy v patnácti letech stály psychické problémy, se kterými jsem nebyl schopný se vypořádat jinak. Tenkrát jsem si prostě jen připadal „jiný“ a řešil jsem to pitím. Rychle se z toho stala regulérní závislost, která mě po několika letech dovedla až na ulici. Tam pak přišla vrcholná beznaděj, kdy jsem se, naštěstí neúspěšně, pokusil o sebevraždu. A věci se začaly otáčet.

Jak se v životě člověka stane, že se svépomocí vymaní z vlivu alkoholu a drog, splatí obrovské dluhy a ve finále se i dostane z ulice? Musíš mít ale mega obdivuhodnou životní sílu, vůli… Nebo co to je? Jak tohle člověk dokáže?

Onen neúspěšný pokus o sebevraždu jsem si tenkrát vyložil jako šanci na nový začátek a začal se sebou něco dělat. Byla to dlouhá cesta přes azylový dům, návrat do práce a taky splácení dluhů. V práci jsem kvůli nim trávil i osmnáct hodin denně, jezdil z jednoho zaměstnání do druhého. Až po zhruba pěti letech jsem mohl za minulým životem udělat tlustou čáru, když jsem splatil poslední dluh.

Kde mají tvé první cestovatelské kilometry počátek?

Kvůli dluhům a exekucím jsem se naučil žít z absolutního minima. Když najednou dluhy zmizely, měl jsem nezvyklé množství peněz a začal jsem přemýšlet, co s nimi. Vždycky mě spíš lákaly zážitky než materialistický způsob života, a tak jsem se rozhodl, že bych mohl vidět něco ze světa. Začínalo to pomalu, jednodenními a víkendovými cestami těsně za hranice.

Úplně první cesta byla do Rumunska? Proč?

Ano, úplně první delší cesta, na kterou jsem se vydal sám, byla do Rumunska. Stalo se to úplnou náhodou – přečetl jsem si na internetu článek o přechodu pohoří Rodna a viděl nějaké fotky. A řekl jsem si: „Tam chci.“

Co ti Rumunsko dalo? Čím tě tak uhranulo, že jsi pak už s cestováním nepřestal?

Nebylo to jenom Rumunsko, začalo to už v Maďarsku, kde tehdy probíhala obrovská migrační krize. Ať už stanový tábor na nádraží v Budapešti, nebo když jsem byl následně zatčen před hranicí s Rumunskem, protože mě právě za ilegálního migranta pokládali. I dál to byla totální pohroma. Tehdy jsem ani neměl žádný smartphone s internetem, takže jsem si musel se vším poradit sám. Nebyl jsem ale vůbec připravený. 

Kvůli neznalosti časového posunu mi ujel hned první vlak v Rumunsku a musel jsem tehdy přespat někde ve stanu vedle nějaké fabriky. I dál jsem musel improvizovat, protože můj lísteček s vypsanými spoji už mi byl k ničemu. Začalo mě to bavit, pořád se něco dělo a moje nešikovnost a neznalost prostředí tomu jenom přidávala. Ještě než jsem se vůbec dostal do hor, už jsem měl jasno, že jsem nevyrazil sám s batohem naposled.

Sníh, déšť, sucho? Správný cestovatel je připraven.

Zdroj:

Jan Rendl, použito s jeho svolením

Stopem jsi následně projel celou Evropu. Jak se stane, že tě tohle napadne? 

Po Rumunsku následovaly dvě kratší cesty stopem, zhruba třítýdenní. Nejprve do Anglie, kde jsem stopoval především kvůli financím. Zjistil jsem ale, že je to super způsob, jak poznat zajímavé lidi. Pár měsíců na to jsem se vydal stopem na Balkán, tentokrát už spíš za zážitky. Tři týdny však bylo hrozně málo a pomalu se mi v mysli rodil plán.

Začal jsem šetřit, abych mohl dát výpověď v práci a vydat se na pořádnou cestu. To se podařilo v roce 2017, kdy jsem za dva měsíce prostopoval Evropu z Estonska do Řecka a po návratu do Česka jsem stále neměl dost, tak jsem to vzal ještě do Lisabonu a zpět. Takže jsem se k téhle cestě dostával postupně.

Jak takové projetí Evropy stopem vypadá? Co všechno musíš během cesty řešit?

To je právě to – nemusíš řešit prakticky nic kromě toho, kde budeš spát a co budeš jíst. Krom toho už jen stačí stát u cesty a mít trochu trpělivosti. V tom je právě ta svoboda, oprostit se od nesmyslných problémů běžného života a užívat si volnosti.

Je potřeba se na takovou cestu připravit? 

Já se cíleně nepřipravuji, a to především proto, že se nechci do žádné země vydávat s nějakými předsudky, které bych si vsugeroval na základě něčeho, co napsal někdo jiný. Samozřejmě si zjistím základní faktické informace, ale žádná podrobná rešerše. Každá země u mě začíná „s čistým štítem“.

Které země v Evropě se ti líbí nejvíc?

To je jednoduchá otázka, já jsem velký vlastenec – takže Česká republika.

A pak přišla Jižní Amerika. Proč?

Pomyslnou tečkou mých cest po Evropě byl úspěšný výstup na nejvyšší horu Evropy, Mont Blanc. V tu chvíli jsem si řekl, že je na čase posunout se cestovatelsky někam dál, že už na to mám dostatek zkušeností. Jižní Amerika byla první volba, zcela bez přemýšlení a bez důvodu. Asi proto, že jsem jako dítě vždycky ve fotbale fandil Brazílii. Paradoxně do té jediné jsem se z velkých jihoamerických států nepodíval. 

Když jsem po prvotním nápadu začal zjišťovat víc, utvrdilo mě v mém rozhodnutí, že to nebude žádná byrokracie – státy Jižní Ameriky jsou pro nás bezvízové. Kvůli cestě jsem se tenkrát rozhádal a taky rozešel se svou tehdejší přítelkyní a z původně plánovaných tří měsíců bylo nakonec jedenáct, a ještě navíc pěšky. Tak moc mě ten rozchod naštval a rozhodil, že jsem se z něj chtěl „vychodit“ a zmizet na pěkně dlouho.

Správný cestovatel si umí poradit s nastalými situacemi, ať už jde o cokoli.

Zdroj:

Jan Rendl, použito s jeho svolením

Ve své knize poukazuješ na syrovost některých míst. Jaká místa máš na mysli a co si můžeme pod tou syrovostí představit?

Především se jedná o místa, do kterých se zpravidla ani cestovatelé příliš nevydávají – slumy, vyloučené lokality nebo třeba nelegální zlaté doly. Zkrátka místa, která jsou i v rámci Jižní Ameriky odsunutá a stranou.

Turistická centra měst jsou totiž často „připravená“ pro turisty, ale reálný obraz neukazují. Představ si pod tím třeba čtvrť, kde jsou ulice poseté odpadky, které nikdo neodváží, kvůli vedru je vzduch nasáklý zápachem hnijících potravin a v těch ulicích pobíhají malé, zašpiněné a hladové děti. To je taková základní představa, byť jsem toho názoru, že tohle se musí vidět, aby si to člověk vůbec pořádně uvědomil.

Obrázky chudých dětí na ulici, odpadky, prostitutky, bída, možná bolest. Taková jsou některá místa v Jižní Americe. Ty, jako člověk, který si ulici prožil… Soucítil jsi hodně? Měl jsi potřebu pomáhat?

Je to úplně jiné, protože já jsem si za to z velké míry mohl sám. Tady jsem viděl děti, které se do bídy a ulice narodily, neměly na výběr a prakticky pro ně neexistovala cesta z tohoto kruhu ven. V takové chvíli snad nejde nesoucítit. Pomáhat je těžké, můžeš na chvíli vykouzlit dětem úsměv nějakou sladkostí, ale jejich situaci stejně nevyřešíš. To je na tom to nejhorší – to zoufalství, že s tím nemůžeš nic udělat.

Co to znamená projít za 11 měsíců pěšky Jižní Ameriku? Jak těch 10 000 km vypadá v praxi?

V praxi se nesmíš upínat k deseti tisícům nebo k nějakému konečnému bodu, protože ujít takovou vzdálenost pěšky je něco velmi těžce představitelného, neuchopitelného. Takže jsem si dával dílčí cíle. Klidně i několikrát za den – nejbližší vesnici, významnou památku, kopec, zkrátka cokoliv. Přes tyto desítky, možná i stovky malých bodů jsem nakonec dolezl až na kótu deseti tisíc. Vlastně jsem pak ale zjistil, že z toho ani nemám radost – samotným cílem byla cesta a všechny malé radosti i starosti s tím spojené.

Jak se na takové cestě prakticky řeší třeba jídlo, voda, domlouvání se s lidmi, nocleh, hygiena, samota a další věci?

To záleží na situaci, na konkrétní oblasti, ve které jsem se pohyboval. V poušti jsem si musel nabrat obrovské zásoby předem, naproti tomu když jsem šel po silnici mezi vesnicemi, nemusel jsem mít prakticky nic. V období dešťů zase neřešíš vodu, protože k ní pokaždé někde přijdeš, naproti tomu se musíš víc starat o suchý nocleh. V období sucha zase naopak. Jiné starosti máš na pobřeží a jiné na ledovci. V tom je krása Jižní Ameriky – má od každého něco. 

Domlouvání s lidmi bylo ze začátku rukama nohama. Španělština ale není zase tak těžká, rychle jsem ji naposlouchal, snažil se mluvit, používat slovníček, když jsem něco neuměl říct. Za pár týdnů jsem se naučil základy a zbytek se pak už nabalí. Nocleh jsem měl vyřešený stanem, občas mě někdo pozval k sobě domů, sem tam nějaký hotel. 

Hygiena na to navazovala – venku to šlo jen v řece a jednou za týden, za deset dní jsem většinou měl možnost se vydrhnout pořádně někde uvnitř. Zkrátka šlo o to, využít dobře konkrétní situace nebo se s nimi naopak zvládnout poprat.

Umíte si představit, že ujdete 10 000 kilometrů neuvěřitelně rozmanitou krajinou?

Zdroj:

Jan Rendl, použito s jeho svolením

Co tě na Jižní Americe okouzlilo nejvíc?

Ta neuvěřitelná rozmanitost. Nejen přírodní, ale i kulturní a historická. A to zemi od země i provincii od provincie.

Když jsem tě oslovila, mluvil jsi aktuálně o Íránu. Proč právě tahle země?

Vydali jsme se s bráchou na takový malý půlroční výlet asi třicet let starým autem, přišlo nám to, že by to mohla být sranda. Plán cesty se několikrát změnil, jednou kvůli covidu, podruhé kvůli válce na Ukrajině nebo občanské válce někde jinde. Nakonec nám z toho všeho vyšla jediná možná souvislá cesta – a to do Pákistánu, případně Indie a Nepálu, pokud otevřou své hranice. 

Írán byl prostě po cestě a nakonec jsme tam strávili opravdu úžasný a neskutečný měsíc. Mimo úžasných měst, která kdysi ležela na Hedvábné stezce, jsou Íránci především neskutečně přátelský a pohostinný národ. Vlastně nejpohostinnější ze všech, které jsem měl tu čest poznat. Dokonce do té míry, že jsme na konci už museli některá pozvání odmítat, protože bychom se už nedostali nikam dál.

Honzo, prosím, pověz závěrem, jak vypadá dovolená člověka, který je takový dobrodruh? Umíš si lehnout třeba k bazénu a neexistovat?

Já už se o dovolenou vlastně ani nepokouším, protože mi to evidentně nesedí. Naposledy jsem se pokusil relaxovat na Mallorce. Dopadlo to tak, že namísto válení u moře, jsem celý ostrov obešel kolem dokola. Já se vydržím válet pár hodin, pak mě chytne nějaký pitomý nápad a je po relaxu.

Díky za tvoje odpovědi!