Abychom se mohli se symbolem českých cestovatelů vydat na jeho dobrodružné toulky africkými končinami, musíme zaplout do 2. poloviny 19. století. Právě v tomhle čase se objevné cesty houževnatého světoběžníka odehrávaly. Dr. Emil Holub navzdory drsně těžkým podmínkám, které jeho cestování pekelně ztěžovaly, uměl jít naproti poznatkům, kterých si do dnešních dní váží celý svět. 

Na skok do Holic

Mrně jménem Emilian Karl Johann Holub se v Holicích narodilo 7. října 1847 do rodiny městského lékaře Františka Holuba. O pozornost rodičů se nemusel handrkovat s žádnými sourozenci, i proto byl pravděpodobně skvělým žákem základní školy ve Starých Holicích. 

Není náhodou, že zrovna v Holicích najdete i Africké Muzeum Dr. Emila Holuba. Expozice muzea s interaktivními prvky určitě stojí za návštěvu. Blíž se seznámíte se životem, expedicemi i prací cestovatelského velikána a jeho ženy. 

Klíčová studia

V roce 1857 se Holubovi stěhují do Pátku nad Ohří. Desetiletý Emil v té době louská Livingstonovy cestovatelské deníky z Afriky a ty jej nenechávají chladným. V podstatě je rozhodnuto a malý Emil se rozhodne být cestovatelem. 

Později se se svým snem, kterým není nic jiného než objevování krás černého kontinentu, svěří svému otci. Ten mladého studenta gymnázia v Žatci, který si už tehdy začal vytvářet svou vlastní sbírku a nasbíral přes 300 archeologických předmětů, vybaví moudrou radou. Do Afriky nejlépe jako lékař! 

Emil Holub, který už zvládl navštívit přes 80 archeologických lokalit a získal 2 500 kusů zkamenělin, plus 3 000 kusů hmyzu navrch, neváhá a v roce 1866 si to štráduje do útrob Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Během studií na vysoké škole se pak setkává se svou krevní skupinou Vojtou Náprstkem. Ten svého celoživotního přítele uhranul povídáním o jiných kulturách. Emil Holub hltal každé slovo o tom, co taková cestovatelská dokumentace obnáší. Aniž by to tak tehdy tušil, byl skvěle připravený na pozdější etnografická pozorování. 

Nakonec okamžitě po promoci do Afriky Emil Holub opravdu odjíždí. Nutno podotknout, že pěkně nalehko. V kapse pár lékařských receptů, nulová znalost angličtiny a fotoaparát si taky nemohl dovolit. Na co ale kliku měl, to byla finanční podpora Vojty Náprstka. 

Afrika poprvé

Teplý 18. květen, rok 1872, parník směr Kapské město a na jeho palubě i Emil Holub. Tomu, než mladý doktor 1. července stoupnul na jihoafrickou půdu, předcházela hromada měsíců na lodi. 

Vysoké celní poplatky vyprázdnily Emilu Holubovi kapsy vcukuletu. Štěstím v neštěstí tak pro lékaře byla právě probíhající horečka na diamantových polích. V mrňavém stanu, předěleném nuznou plachtou, se nezdráhal začít provozovat svou první improvizovanou ordinaci. Díky úspěšnému vyléčení movitého hledače diamantů měl pracující lékař o skvělou reklamu postaráno a otevření opravdové ordinace v Kimberley tak na sebe nenechalo dlouho čekat. 

Kimberley pak bylo městem, ze kterého Emil Holub začal po známých trasách podnikat první výpravy a do kterého se z nich vracel. Mimo jiné bylo Kimberley i místem, do kterého putovaly trofeje z Holubových cest. Emil Holub byl skvělým lovcem a při obstarání potravy tak sem tam právě do Kimberley fičela povozem i nejedna vyvržená antilopa. Po nasolení a naložení měly trofeje jet k Vojtovi Náprstkovi. 

Samotného byste mladého doktora na svých prvních cestách nepotkali. Vydával se na ně s přáteli, které už si během pobytu na jihu Afriky našel, nebo s domorodými nosiči, které si najal. Objevné túry s puncem neznámého zasvětil spíše poznávání, objevování a pilování správného zapisování. Když finance dovolily, pořizoval si spoustu etnografického materiálu a s neutuchající vášní sbíral ozdoby do vlasů, hrnce, luky, nádoby, šípy a další kousky. Nikdo nepopsal každodenní život domorodců tak jako on. 

Než exponáty dorazily do Prahy, vystavoval je Emil Holub taky přímo v Africe. Cílovou skupinou byla honosnější společnost a díky jeho postavení lékaře byly přednášky až překvapivě hodně navštěvované. Finance na nákladný koníček se mu tak aspoň z části vracely. 

Velkolepý návrat

Roku 1879 se Emil Holub za velké slávy vrací zpátky do Prahy. Kromě všech svých zkušeností, etnografických a přírodovědných sbírek i prvního podrobného zmapování Viktoriiných vodopádů si z tohohle sedmiletého pobytu Emil Holub do Prahy přivezl i malé botswanské děvčátko, které pak s Holubovými nějaký čas sdílelo domácnost. 

Obrovská výstava, kterou uspořádal na Střeleckém ostrově v Praze, se těšila ohromnému zájmu. Stejný ohlas měla i výstava ve Vídni. Pilně pracoval, takže sepsání a vydání cestopisu Sedm let v Jižní Africe nebyl pro zapáleného cestovatele problém. Během pobytu v domovině se dobrodruh pochopitelně chystal na další velkou cestu, která už měla být regulérní expedicí. 

Afrika podruhé

Emil Holub se v případě své druhé cesty držel toho, že kdo je připraven, nebývá zaskočen. Jeho výprava v roce 1883 tak ve finále čítala šest mužů, jednu novomanželku Růženu, 164 beden cestovního materiálu a důležitá rakousko-uherská razítka pro kapskou vládu. I tak ale kapská správa do poslední věcičky překontrolovala všechny bedny a clo se vyšplhalo do závratných výšin. I tyhle procedurální trable ale houževnatý cestovatel zvládnul.

Emil Holub toužil projít celou Afriku od Kapského města až po Káhiru. Cíl to nebyl zrovna malý a problémů přibývalo. Například se výrazně proměnily tamní společenské a politické podmínky. Náčelníci místních kmenů a vesnic, za kterými si chtěla výprava rozložit tábor, si už diktovali úplně jiné podmínky než poprvé. Tam, kde předtím stačilo směnit korálky, se nyní platilo i zbraněmi. 

Další prekérkou byla malárie, kterou blízko řeky Zambezi onemocněli téměř všichni jeho souputníci, přičemž dva zemřeli. Výpravě nehrálo do karet ani extrémní podnebí, podlomené zdraví, neustálé krádeže nebo nosiči, kteří to s vidinou zisku hráli na všechny strany. Mladý lékař se ale ani náhodou nevzdává a s vervou zakresluje, popisuje, mapuje, hromadí exponáty a rozšiřuje sbírky, píše podrobné deníky jako divý a z finančních důvodů sem tam dál i léčí. Při tom všem mu hrdinně asistuje jeho žena, která mu při táboření u vesnice Gallulongy zanedlouho zachrání i holý život. 

Mašukulumbové 

Nejzazší bod, do kterého na území dnešní Zambie Emil Holub v roce 1886 došel, se mu stal skoro osudným. Mašukulumbové, dnešní kmen Ila Ila Tonga, žijící podél řeky Kafue, napadli a převrátili stanoviště už tak zdecimované a značně prořídlé výpravy vzhůru nohama. Všechny zásoby byly zlikvidovány, věci zničeny, nosiči se rozutekli, další z průvodců umírá a Emilovy deníky končí poloroztrhané. Cestovatel se s tím odmítá smířit a své materiály hodlá bránit vlastním tělem. 

Duchapřítomnost a kuráž paní Holubové, která se nerozpakovala po domorodcích s kopím rovnou pálit zbraní, prokazatelně cestovateli zachránila muži život. Růžena Holubová si za své hrdinství nakonec u místních vysloužila nevídaný respekt, což manželům pomohlo i při cestě zpět. 

Na spřáteleném území, kde už se Emil Holub cítil bezpečně, pak detailně jako první zakreslil účesy Mašukulumbů a popsal veškeré prvky napadení. Jde tak o jediný etnografický zdroj pro popis prapředků obyvatelstva v Zambii. 

Závěr života v dluzích 

Roku 1891 se manželé z výpravy vrací. Byť byla nedokončená, rozhodně ji nemůžeme považovat za neúspěšnou. Cestovatel píše svou druhou knihu, přednáší, píše odborné články a sběrného materiálu bylo tolik, že vydal na dvě monstrózní výstavy. 

První výstavě se mohli obdivovat obyvatelé Vídně a na druhé si smlsli Pražané. I když byly výstavy rekordně navštěvované, uvrhly Emila Holuba do dluhů, ze kterých se do konce života neměl šanci vyhrabat. A to ani přesto, že během výstav plných jedinečné atmosféry přednášel například ve Francii, Anglii i Americe. 

Obrovsky nákladné kopie afrických vesnic nebo sochy náčelníků bohužel Emil Holub nedokázal nabídnout celistvě, což považoval za velké zklamání. Protože však odmítl sbírku jako celek prodat do zahraničí, dodnes jsou její kusy součástí vzdělávacích institucí, škol nebo velkých expozic například v Paříži či Londýně. 

Fyzickou schránku nezapomenutelného a významného českého objevovatele, cestovatele, badatele, lékaře a etnografa hodně poznamenaly nemoci prodělané v Africe. Na jejich následky tak naplno prožitý život Emila Holuba končí 21. února 1902 ve Vídni, kde je pohřben na čestném místě hlavního hřbitova. 

Použité zdroje: zdroj 1, zdroj 2, zdroj 3, zdroj 4, zdroj 5