Vojáci procházejí mezi námi a po jednom si prohlíží sedačky. Nakonec vybídnou všechny muže, aby vystoupili a seřadili se. Ven musí i můj muž. Výlet na jedno z nejtajemnějších zajímavých míst Mexika začíná pěkně nepříjemně.

Prohlídka trvá jenom chvíli, vojáci si projdou doklady, mlčí a pak si s přísnými výrazy měří cestující. Sleduji řadu mužů z okna autobusu se zatajeným dechem. Teotihuacán - zříceniny starého města zhruba 50 kilometrů na severovýchod od Mexico City - je v této oblasti něco jako Karlštejn pro Prahu. Představuji si, že vystupuji z vlaku na malém nástupišti nedaleko Berounky a po cestě mě vítá ozbrojená četa. U nás nepředstavitelné, v Mexiku realita. Když se můj muž vrátí na své místo, vysvětlí nám jeden spolucestující lámanou angličtinou, že se tu dělají razie pravidelně kvůli kontrolám drogových gangů. Místní „opiové války“ zanechávají tuhle zem rozbrázděnou strachem.

Sombréro? Nepotřebuje někdo sombréro?

Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

Cesta mrtvých vede k pyramidě Měsíce

K Teotihuacánu však naštěstí skutečně dorazíme - a to jen o chvíli později. Trosky starého města mají obdivuhodnou minulost. Když sem kolem roku 1300 našeho letopočtu dorazili Aztékové, spatřili už jenom ruiny mnoha pyramid. Teotihuacán považovali za rodiště bohů. Městu, ve kterém podle archeologických důkazů žilo v době rozkvětu až dvě stě tisíc lidí, vévodí široká kamenitá cesta, podél níž jsou menší stavby, a dvě velké pyramidy. Aztékové je nazvali Cesta mrtvých, pyramida Slunce a pyramida Měsíce.

Co do výšky nemá pyramida Slunce (na obrázku) ani pyramida Měsíce co do činění se svými egyptskými sestřičkami. Rozloha základen je však velmi podobná.

Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

Jaký je původ této významné historické stavby Ameriky se neví. Vědci se dlouhá léta domnívali, že město mohla založit kultura Toltéků. Jak se ale časem ukázalo, časová osa by v tomto případě vůbec neseděla. Jedna teorie tvrdí, že město postavili Otomíové, jiná mluví o Totonacích. Faktem zůstává, že Teotihuacán vzniknul v době prvního století před Kristem jako obřadní středisko pro okolní vesnice. 

Období rozkvětu zažívalo místo zhruba mezi 3. a 7. stoletím našeho letopočtu. V této době byl Teotihuacán šestým největším městem na světě. Dnes tuto příčku zaujímá Manila s více jak jednadvaceti miliony obyvateli. Teotihuacán byl velmi mocný, měl svou vlastní armádu a přímo ovládal zemi o rozloze 25 tisíc kilometrů čtverečních, což by se dalo přirovnat například k velikosti Makedonie.

• Kde se psaly krvavé mayské dějiny? V tajemném chrámu obětin a krve Chichén Itzá

V nejzdobnějším Paláci jaguárů se dochovalo mnoho zajímavých fresek dokumentujících život v předaztécké metropoli.

Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

Nabízím byt v Teotihuacánu se sklepem pro přádání lidským obětí. Zn.: Spěchá

Zajímavé je, že v tuto dobu se Teotihuacán blížil městům v dnešním pojetí. Měl rezidenční čtvrti, ve kterých byly byty, vznikaly zde paláce a v ulicích města umění. Po roce 650 se však cosi změnilo, pravděpodobně se obyvatelé začali klanět jiným bohům, s čímž souvisela i rozsáhlá přestavba. O zhruba sto let později město schvátilo velký požár. Vědci se domnívají, že za ním stojí sami obyvatelé Teotihuacánu. Zbytky obyvatelstva zde přežívaly různé nájezdy ještě dalších 200 let, pak už místo zůstalo zcela prázdné.  O několik staletí později ho objevili Aztékové. Široký bulvár, řada pyramid a dvě impozantní stavby vévodící Teotihuacánu je přesvědčili, že se v tomto městě rodili bohové.

Řeč peněz dokáže překlenout rozdíly mezi jazykem indiánů a češtinou.

Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

Paní Toltéková prodává jaguáry

Upřímně, Aztékům se vůbec nedivím. Město i po více jak dvou tisíci letech od svého vzniku působí dechberoucím dojmem. Přestože spolu s námi přijelo mnoho dalších turistických skupin, v jeho ulicích jsme si připadali skoro osaměle. Jediní jeho současní obyvatelé jsou místní prodejci suvenýrů. Sombréra, barevné deky nebo speciální píšťalky ve tvaru jagurára tu stojí pár dolarů. Prodavači sedí uprostřed výhně a bez energie ukazují na svoje zboží. Těch aktivních je pomálu. Většinou býváme vůči tomuto prodeji imunní. Přesto jsme si tentokrát jednu hlavičku jaguára odvezli. Prodala nám ji stařenka, které mohlo být klidně sto let. Nebo také padesát dva, s tímhle ostrým sluncem si nemůže být jistá žádná tvář. Neuměla anglicky, neuměla ale ani španělsky, cenu ukazovala na kostnatých prstech a my měli pocit, že jsme jí udělali poslední tžbu v životě. Při nastavování foťáku opodál jsem zahlédla další a další skupinky lidí, které obloukem obešly ostatní prodejce, nad indiánskou babičkou s bílými vlasy se však ustrnuly. Tahle paní je tu možná už od Toltéků.