Zatímco někde musí lidé z kmene pít krev přímo z rány zvířete, jinde je zavírají na samotu, kde hladoví a popíjejí tělní tekutiny starších.

Ani Madagaskaru se některé – mírně řečeno „podivné“ – rituály nevyhýbají. Pokud zavítáte do vesnice Malgašů, asi se budete divit, jak tady místní pohřbívají blízké.

Jejich kulturu ovlivňuje i ta arabská

Pokud jste o Malgaších dosud nikdy neslyšeli, pak prozradíme, že jde o etnickou skupinu obyvatel, která má podle dosavadních genetických výzkumů předky jak z afrických, tak i asijských populací.

Podle všeho to vypadá, že původní obyvatelé se zřejmě mísili s přistěhovalci z Indonésie, především z Bornea, kteří začali na ostrov přijíždět již kolem 3. století před naším letopočtem.

Kultura tohoto etnika byla do jisté míry ovlivněna kulturou arabskou a především východoafrickými Bantuy. Většina Malgašů dosud praktikuje tradiční náboženství, která se prolínají s křesťanstvím a islámem. O to zajímavější je způsob pohřbívání jejich blízkých.

Nebožtíka tady z hrobu vykopávají tak dlouho, dokud se jim nerozpadne v rukou.

Zdroj:

Shutterstock

Posmrtné tanečky

Pokud někdo v tradiční vesnici Malgašů zemře, místní budou samozřejmě několik dnů truchlit. Smrt ale berou jako přirozený vývoj života a jeho nezbytnou součást. Protože ke svým předkům vzhlížejí i po smrti a drží je v náležité úctě, asi nikoho nepřekvapí, že pohřbem do země tady rozhodně jejich cesta nekončí.

Místní věří, že tělo, ale především duše nebožtíka nikdy nedojde věčného pokoje, dokud se jim nerozpadne mezi prsty. A to doslova. Pravidelně tak nebožtíky z hrobu vykopávají, převlékají je do čistého oblečení a provádějí s nimi poměrně bizarní tanečky.

Kolem hrobu zesnulého se také v pravidelných intervalech srocují nejlepší hudebníci z vesnice, kteří mají jediný úkol – zahrát rodině a hlavně zesnulému jeho oblíbené písně.

Během nich pozůstalí s tělem tančí, aby ho mohli po několika hodinách morbidního veselí opět uložit (chtělo by se říct „k věčnému“) spánku. Takto se posmrtný rituál opakuje až do doby, kdy některému členovi zůstane v ruce noha nebo jiná část těla zesnulého.

V této chvíli s ním tančí naposledy a poté ho (snad už navěky) ukládají zpátky do hrobu. Místní totiž tvrdí, že až v tuhle chvíli je člověk připravený vstoupit do posmrtného života.

Použité zdroje: zdroj 1, zdroj 2, zdroj 3