První polovina února se u nás nenesla jenom v duchu nízkých teplot a vydatného sněžení. Nečekaně jsme byli svědky taky něčeho docela zvláštního.
Česko, stejně jako řadu jiných zemí, totiž zasypal barevný sníh. Sníh neobvyklé barvy byl hlášen například z Krušných hor nebo Krkonoš. Ani Morava ale nebyla výjimkou.
Na facebookovém profilu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) i dalších sociálních sítích lidé sdíleli fotografie narůžovělého, žlutého nebo oranžového sněhu z různých částí republiky. Co tenhle netradiční jev způsobilo?
Hned v úvodu vás musíme zklamat a uklidnit. Nejde totiž o pozdrav mytického jednorožce ani boží varování, kterému netradičně zbarvený sníh přisuzovali v minulosti. Jeho původ je bohužel o něco málo prozaičtější.
Za všechno prý může písek z africké Sahary. Ten se na počátku února letošního roku dostal přes Středozemní moře nad střední Evropu a na řadě míst včetně Česka obarvil čerstvě napadaný sníh do oranžového a žlutého odstínu.
Písek ze Sahary není v našich podmínkách žádnou novinkou. Už několikrát se tady objevil a zabarvil třeba déšť nebo se projevil červenožlutým popraškem na cestách, parapetech a autech.
Oranžový sníh podle některých zahraničních serverů o počasí na začátku roku objevil taky v Alpách, v dalších státech střední Evropy i na severním Balkáně.
Zmínky o barevném sněhu rozhodně nejsou záležitostí několika posledních let. Netradičně zbarvený sníh (i když tak trochu jiného původu) totiž zmiňuje už Aristoteles ve své knize Historie zvířat:“… v dlouho ležícím sněhu žijí červi a sníh proto dostane načervenalou barvu.“
Původně se opravdu věřilo, že za podivné barvy čerstvě napadaného sněhu můžou ledoví červi. Během let ale vědci zjistili, že barevný sníh má na svědomí přemnožená jednobuněčná řasa Chlamydomonas nivalis, která je potravou výše zmíněného červa.
Typickým místem výskytu tohoto bičíkovce jsou vysoké hory, kde se objevuje v časném předjaří nebo během léta na sněhových polích. V alpínských oblastech Evropy se tyhle jednobuněčné řasy vyskytují v nadmořské výšce nad 1 800 metrů. Jejich hojný výskyt je znám na mořském pobřeží Antarktidy či Arktidě, nejčastěji poblíž ptačích kolonií. V letním období jsou čela ledovců zbarvena do zelena či červena.
Zimu milující řasy mají růstové optimum při teplotách nižších než 100 stupňů Celsia. Neobvyklé zabarvení sněhu je projevem jejich adaptace na extrémní životní podmínky. Obývají horní vrstvu sněhu, kde žijí v kapalné vodě nebo mezi sněhovými krystaly. Pokud musí čelit nepříznivým podmínkám, vytvoří odolné nepohyblivé buňky s tlustou buněčnou stěnou (hypnoblasty). Při jarním tání se hypnoblasty zase mění na pohyblivé bičíkaté buňky.
Málokdo taky tuší, že tihle malí, ale šikovní bičíkovci byli objeveni taky u nás. Stalo se tak v Krkonoších v roce 1976, kdy do hor zavítala skupina botaniků, která správně předpokládala, že Krkonoše splňují všechny podmínky pro růst těchto sněžných řas.
Během expedice nejprve opravdu objevili červený sníh a zanedlouho i sníh zbarvený do zelena. Na rozdíl od rozsáhlých červeně zbarvených sněhových polí vysokohoří či v polárních oblastech, se v Krkonoších nalézají jen velmi malé plochy.
Navíc barevné skvrny objevující se koncem zimy rychle mizí. Přesto byla přítomnost sněžné řasy na našem území opravdu. A kdo ví, třeba se časem dočkáme i zimy, kde hory, domy a silnice zasype sníh těch nejjasnějších barev duhy.