Představte si naprosto boží poznávací zájezd s cestovkou v exotických krajinách. Všechno během 14 dnů naplánované skoro na minuty, všechno zařízené, absolutně nic nemusíte řešit. Těšíte se na nová dobrodružství. 

Atmosféru zájezdu ale bohužel dotváří lidi, kteří s vámi cestují ve skupině. Najdou se mezi nimi zlatíčka, se kterými rádi prohodíte pár slov, i když se vidíte poprvé (a nejspíš naposledy) v životě. Je s nimi legrace, dá se s nimi ledacos, co právě zažíváte, probrat. 

Pak je tu zlatý střed, který vás „neurazí ani nenadchne“. To je v pohodě, s troškou snahy prohodíte pár zdvořilostních frází a nijak si nevadíte. Ale nakonec se tady může objevit i pár kazisvětů, kterých máte po prvních několika dnech tak strašně moc plné zuby, že doufáte, že už se vaše cesty v žádném případě nikdy nestřetnou, a máte se občas co držet, abyste jim od plic neřekli, že se chovají jako… Prostě nevhodně.

Odsud turisty ještě nevyhání. Zamiřte do království arabských pohádek nebo ochutnat suaasat

U teorie nezůstaneme, s chutí k prototypům takových jedinců, kteří by měli na každý pád cestovat sami a za případné služby jiných lidí řádně připlácet, aby to těm nebožákům vůbec stálo za to.

Tyhle osoby skutečně žijí, jen některé okolnosti jejich chování pro jistotu změníme, stejně jako v jednom případě jméno a další náležitosti…

• „Vzácná návštěva“ z ciziny
• Pan Velkopodnikatel
• Pančelka, která se nezapře
• Paní Trapná

„Vzácná návštěva“ z ciziny

Už na letišti se nechala slyšet, že je sice Češka, ale spoustu let žije ve Švédsku, kde má rodinu a taky stádo krav. Třeba si popovídáme, Švédsko mě vždycky dost přitahovalo a při učení na státnice před lety jsem si říkala, že je snad udělám a pak si pojedu mentálně odpočinout někam na pastviny, kde budu hlídat ovce. To by mohlo být fajn… 

Nemohlo. Po dvou dnech nám lezla na nervy snad všem. Jednak jsme si ze zájezdu z Asie odvezli tolik poznatků o tom, jak co funguje ve Švédsku, kolik jsme ani nechtěli (včetně toho, jak často má schůzi příslušné hospodářské družstvo), jednak byla tahle (zhruba pětapadesátiletá) dáma tak neskutečně hlučná, že o ní nešlo nevědět, i když jste se sebevíc snažili a rvali si – ve vhodných chvílích – do uší špunty nebo sluchátka s hudbou.

Itinerář na prodloužený víkend v Budapešti: je libo architekturu a ještě další architekturu?

Její hlučnost samozřejmě začala brzy vytáčet opravdu asi všechny. K tomu jsme pochopili, že tahle žena má setsakramentsky ostré lokty, které se nebojí použít. Byla proto všude první, hlavně tedy na společných obědech a večeřích, kde byla jediná z téměř 20 lidí, která absolutně nepochopila princip našeho tamního stolování.

Jak takové nepochopení vypadalo? Měli jsme stoly, na které obsluha naservírovala plus mínus 10 druhů jídel, aby každý mohl ochutnat od všeho trochu a nemusel vsázet jen na jeden pokrm, který by mu třeba ve finále nechutnal.

Každý hned první den pochopil (a průvodce neváhal nám to i vysvětlit), že je třeba nandat si dvě tři sousta od každého, aby na všechny zbylo minimálně na ochutnání. Samozřejmě že když byli všichni najedení (protože jídla bylo vždycky dost), dojídalo se podle chuti. Nebo se stalo, že 9 lidem z 10 něco nechutnalo, ale zalahodilo to jednomu – po domluvě toho sbaštil, co jeho hrdlo ráčilo. A všechno bylo v pořádku. Protože to bylo po domluvě.

Jenže jsme brzy pochopili, že jakmile „na scénu nastoupí“ paní Věra, je potřeba nabírat si rychle a hbitě a rozhodně ji nenechávat manipulovat s jídly. Pak totiž bylo brzy prázdno, jeden den dokonce tak, že se jedna účastnice zájezdu vážně nenajedla, protože na ni zbylo jen něco, co nechutnalo vůbec nikomu (zato paní Věra měla od všeho dost). 

Naštěstí jsme si brzy uvědomili sílu svého soupeře, a tak jsme se paní Věře vyhýbali – vyhrál ten, kdo dokázal zabrat místo u druhého ze dvou stolů, které pro nás vždycky byly připravené.

K dispozici jsme kromě jídla měli v ceně taky zhruba litr soft drinku a nějaké to pivo. Paní Věra byla schopná přijít ke stolu, uzmout litr soft drinku, fofrem do sebe kopnout dvě skleničky po dvou deckách a pak teprve flašku pustit mezi ostatní. Nikdo z nás nedokázal pochopit tolik sobectví a bezohlednosti v jednom člověku…

Poslední den jsme se dozvěděli, že paní Věra vlastně vůbec netušila, že se bude muset (na organizovaném zájezdu!) tolik přizpůsobovat. Komu není shůry dáno... (jak nám s oblibou říkala paní učitelka v 5. třídě)

Chorvatsko na vlastní kůži: k dětem a seniorům přívětivý Novigrad je skrytý poklad na Jadranu

Pan Velkopodnikatel

Tenhle člověk byl vážně týpeček. Když jsem s ním hovořila poprvé, říkala jsem si, že mluví tak plynule sarkasticky, že si spolu budeme notovat. Později jsem pochopila, že to není ani sarkasmus, ani obhroublý humor, nýbrž naprosté hulvátství a netaktnost v celém rozsahu těchhle pojmů.

Kdykoli průvodce požádal, abychom na sebe někde počkali, tenhle člověk (s manželkou) byl vždycky k nalezení někde jinde. Na letišti ne za kontrolou, ale u gatu. U turistické atrakce ne u sochy, ale na druhé straně obřího prostranství u schodů. Jenže ostatních skoro 20 lidí na něj stále někde čekalo, protože průvodce si netroufnul nechat ho někde napospas specifické destinaci.

Když průvodce řekl „sejdeme se v sedm tady v hale a vydáme se společně na večeři, ukážu vám, kde ji máme následující dva dny zařízenou“ a borec se ani pět minut po sedmé nedostavil, odešli jsme bez něj. Jakmile jsme začali večeřet, borec nějakým záhadným způsobem vyhmátl tu správnou restauraci a nadával, že jsme mohli počkat, protože přece „bylo úplně jasný“, že on půjde taky. Tak určitě, kámo, pro tebe dohodnutá pravidla neplatí, že jo...

Svět ovládl nebezpečný trend! Mladí se snaží na palubě letadel „unudit k smrti“

Nikomu nezávidím peníze a bohatství. Radši jsem zdravá a svobodná. Ale poslouchat 14 dní čecháčkovské „rozhazování milióny“ (a zároveň se dozvědět, že „tenhle výlet je úplně k ničemu, a ještě byl ukrutně předražený“ – fakultativní výlet v řádu pár tisícovek) jednomu fakt může vadit.

Když se k tomu dozvíte, že dotyčný je „od devadesátek v invalidním důchodu“, ale během posledního roku procestoval půlku světa a v Praze má barák, trošku vás jímá hrůza, s kým to svou dovolenou vlastně absolvujete. 

Dozvíte se to třeba při nákupu velice dobře vyvedeného padělaného zboží. Ono se totiž prý „vyplatí koupit pár fejkových kabelek a prodat je u nás jako pravé za desítky tisíc, takže peníze vydané za dovolenou jsou hned zpátky“. Že se ten člověk možná uchyluje k těmhle praktikám (nebo se k nim neuchyluje, jen čekal chválu za to, jaký je borec), to už vás ani nepřekvapuje, protože vám nápadně připomíná klasického předrevolučního veksláka. Ale že to hrdě pronáší tak nahlas, aby to slyšel každý (kdo rozumí)… To už vám hlava nebere. 

Nevadí, víme, že když náhodou zatoužíme po něčem značkovém, nemáme to kupovat od soukromých osob. Jedeme dál, protože to ještě nebylo to nejhorší. 

Předposlední den posloucháme jen a jen nadávky, průvodce je ve třetí osobě (ne tedy napřímo) titulován širokou paletou ostrých výrazů a několikrát padá i to, že „to nejde, aby na zájezdu bylo ve skupině 20 lidí a všechno fungovalo“ (jde to, vážně – stačí, když každý pochopí, že je třeba dělat kompromisy a chovat se zodpovědně; pak to může fungovat i ve skupině 50 lidí, jak jsem před dvěma roky zjistila jinde). 

A nakonec se dozvídáme, že je prakticky všechno špatně od jídla přes dopravu až po hotel. Tak jo, ty bys to určitě zařídil líp, to jen všichni kolem jsou blbci.

„To jste se snad úplně zbláznily!“ aneb Na skok do čarokrásné Albánie

Pančelka, která se nezapře

Uznávám, že oproti paní Věře ze Švédska a Panu Velkopodnikateli s dolárky v očích byla pančelka poměrně slabý kalibr, vytočit ale dokázala taky. S úctou ke všem učitelům, když se neoprostíte od svého direktivního tónu a své povýšenosti (protože je v pořádku, že ve škole funguje nějaká hierarchie, ale jakmile opustíte školu, jsme si my dospělí tak nějak rovni, ehm), je to s vámi celkem peklo.

Stává se pak, že se s někým bavíte, načež vám do řeči vpadne taková uvědomělá pančelka, aby vás nekompromisně fakticky usměrnila nebo vám vnutila svůj názor. Když se to stane poněkolikáté (a ani se to nemusí týkat přímo vás, stačí to slyšet opodál), začíná to fakt cuchat nervy. Zvlášť když k tomu za uši tahá ostravština se svou intonací a přízvukem tam, kde v žádném případě být nemá. 

Pět tváří... Mnichova, nejpříznivějšího města pro život a pivního ráje

Paní Trapná

Taky máte tendenci si neustále na něco stěžovat? Třeba na svého spolucestujícího, ideálně úplně cizím lidem? Nebo prostě jen tak k někomu přijít, říct mu pár slov ve smyslu „hm, čekala jsem to tady zajímavější“ a zase vzdálit bez nabídnutí prostoru k reakci? Prosím, neobtěžujte s tím ostatní, spolkněte to, odreagujte se nějak večer na hotelovém pokoji nebo prostě cokoli.

Je nám šumák, jak to uděláte, ale prostě za námi nechoďte. Je extrémně vyčerpávající (pro introverty obzvlášť), když musíte zbystřit, vyslechnout si nějaké to postesknutí, promyslet vhodnou a přijatelnou odpověď (a neutrousit místo ní „neotravuj a vyfič“) a zjistit, že veškeré tohle úsilí bylo vlastně k ničemu (ale ze slušnosti se muselo odehrát). 

Cestovky by měly mít blacklisty

Každý jsme nějaký, o tom není sporu. Nikdo z nás není sympatický všem, ale každý z nás by se taky mohl dokázat ovládat, aby projevy své osobnosti neobtěžoval ostatní.

Prosím vás, jestli jste takoví, cestujte radši sami nebo si nechte zpracovat individuální zájezd a zaplaťte si průvodce extra. My ostatní, kteří se nepotřebujeme okázale předvádět, bychom si rádi v pohodě užili možná nejdražší dovolenou svého života. Jsem zkrátka pro to, aby cestovky měly svoje černé listiny. Sdílené s ostatními cestovkami. A se zájemci o konkrétní zájezdy v konkrétních termínech. 

Autorský text