Pokud se poprvé chystáte do Indonésie, na Vašem hledáčku by neměl chybět tzv. “ostrov bohů” - Bali. Procházky rýžovými políčky, stovky hindu sošek a obětinek, pestrobarevná nabídka street-food za pár korun...to vše můžete zažít, když se rozhodnete nakouknout pod pokličku krás čím dál oblíbenější hinduistické perly jihovýchodní Asie.
První dny na Bali, které jsme strávili na pláží v hlavním městě Denpasaru, pro nás byly doslova ve znamení “honu na evropskou zvěř a jejich peněženek”. Po příletu se na nás vrhla stovka místních překupníků, snažíc se ulovit nás právě na jejich výhodnou jízdu taxi. Doslova jsme před nimi museli utéct (jeden z nich nás dokonce pronásledoval 15 minut!). Statečně jsme odolali a zkusili objednat Uber, který nás ale nenašel, takže jsme kousek od letiště ulovili levnějšího taxi, které nás vysadilo přímo u hotelu.
Jízda na Bali v autě je zážitek sám o sobě. Nejlépe to vystihne asi “kdo troubí ten jede”. Nejen, že se řídí vlevo, je tu asi 5x víc motorek než celkové populace (3,9 mil.), které vaše taxi předjíždí z obou stran, ale navrch je silnice dimenzována na šířku max. 1,5 auta (občas i méně).
Ideální je pro krátké výlety využívat zmíněný Uber, který je asi o 1/2 levnější než běžné taxi. Ale pozor! Jakmile vás odveze mimo město (jako nás ze Seminyaku k nádhernému vodnímu chrámu Pura Tanah lot – cesta cca 40 min), může se Vám stát, že zpět se mu po vaší návštěvě už chtít nebude a raději chytne nějaký lepší “kšeft” ve městě. Vy tak budete muset zaplatit taxi jako běžný turista (stejně je to ale oproti ČR dobrá cena).
Pokud to z výše uvedeného ještě není jasné, na jedno se připravte - Balijci s vámi budou smlouvat a to vždy a všude. A jak! Kdyby mohli, myslím že by vám byli schopni prodat i svou babičku! Protože jsme byli první dny zvědaví, nechali jsme se přemluvit k prohlídce nového hotelového resortu (výhra “zaručena”! Tedy ehm...). Místní nás odvezli na podivnou recepci, kde nám bylo řečeno, že nic takového jako výhra není, prodejci vše nafoukli, ale protože nemají místo na prohlídku, dostali jsme za odměnu dvě trička a voucher na konzumaci v hodnotě 300 000 IDR = 600 Kč v restauraci blízko našeho ubytování a a obratem jsme byli na cestě zpět. Večeře zdarma byla výborná, ale tento zážitek opakovat nemusím.
Vaše další kroky pravděvděpodobně povedou do slavného Ubudu. Ubud je pro mne přesným opak Denpasaru, hlavního města, které je plné klubů a žije 24/7. Ubud je městečko skvělých (často raw, vegan, organic...) gastropodniků, kde si milovníci zdravého životního stylu přijdou na své, masážních salónů, kurzů jógy, vaření, tesání kamene či balijského rituálního tance.
Nejlepší na vašem pobytu v Ubudu bude fakt, že zpomalíte. Je jedno, jestli se z bodu A do bodu B dostanete za 1 nebo 3 hodiny. A pokud Vám i tak nejde zvolnit a vše byste chtěli evropským tempem, místní vám svou rozvážností tempo sami určí.
V Ubudu se nachází Monkey forrest, malá džungle plná opiček, které tu spokojeně obírají nadšené turisty o banány i batáty. Ty můžete u vchodu koupit a když jim nemáte co dát, aspoň vám ze zálohy skočí na záda a zkusí vám ukrást brýle (jako mě) :). Není ale třeba se jich bát – když se jim nesnažíte vzít ukradenou kořist, jsou mírumilovné.
Bali je rájem pro milovníky exotického ovoce. 99% z nabídky je čerstvé a chutná skvěle. Všechno má své “ale” – v tomto případě je tímto 1% durian. Durian – přezdívaný jako “Král ovoce” – má v nabídce místního jídla kapitolu samu pro sebe. Je to s ním asi jako s olivami – buď ho milujete nebo ho nemůžete ani cítit – doslova. Tuto vlastnost si totiž nevysloužil svojí chutí nebo strukturou. Dá se sníst jen, pokud si dáte kolíček na nos. Na webu pro jeho specifický zápach koluje mnoho přezdívek, pro mě nejpřesnější je asi prošlý olomoucký syreček zabalený do týden nošených ponožek. To jsme samozřejmě zjistili až po nadšeném nájezdu na sekci tropického ovoce v místním marketu. Jeho zápach je tak silný, že je přísně zakázáno ho jíst v letadlech nebo lepších hotelech. Pro místní je to údajně pochoutka, my jsme ho ale zabalili do 3 igelitek a nechali na pospas místní havěti.
Jak jsem psala v zážitcích z hlavního města, infrastruktura na Bali je stále v plenkách. Záměr jako “pojďme, sedneme na příměstský autobus, omrkneme krásný hinduistický chrám a pofrčíme zpět” tady neexistuje. Jako správní baťůžkáři jsme chtěli přijít na lepší způsob dopravy, než se nechat vozit taxi a zkusili jsme proto najít místní fenomén “bemo”.
Bemo je pro turistu nepochopitelná síť oprýskaných minibusů, které místní spolu s jejich zavazadly a nákladem (bambus, slepice…) dopravuje mezi většími městečky v Indonésii. Můžete si ho stopnout kdekoliv na ulici, ovšem nikdy nemáte jistotu, jestli se A) vejdete nebo B) pojedete směrem, kterým opravdu chcete. Proto jsme byli nadšení, když na první pokus zastavila modrá dodávka, která měla uvnitř pár sedadel a usmíval se na nás starší Balijec a kýval, že k chrámu, který chceme vidět, určitě jede. Jistě... Místo ostatních spolucestovatelů s námi ale jela dodávka potravin do místního obchůdku a ve chvíli, kdy náš řidič objel další zakázku, už bylo jasné, že toto bemo nebude. K chrámu jsme se ale i tak dostali a soukromníkovi zaplatili holt o pár korun víc než za jízdu pravým bemem.
V průběhu dne jsme zkusili ještě jednu možnost dopravy a to přemluvit místní, aby nás svezli do další destinace (sloního sirotčince) vzadu na motorce. Stačilo ukázat na mapu a už nám vlály vlasy, zatímco jsme se zuby nehty drželi na místě spolujezdce.
Sloni se na Bali v přírodě volně nevyskytují. Je tu jen pár míst, které fungují napůl jako safari park pro turisty, napůl jako sirotčinec pro slony, kteří byly v jiných částech Indonésie využíváni k tvrdé práci.
V sirotčinci kousek od Ubudu má každý slon svého mentora, který ho cvičí, stará se o něj a má za úkol poznat, když slonovi něco je. Mají celkem cca 30 slonů a lenošivou atmosféru – pokud je slon dost velký, jeho mentor si na něm tu ustele, tu mu dá něco k snědku a občas ho potrénuje. Starší sloni občas vozí turisty na hřbetu, my jsme si na jízdu nechali zajít chuť a za to jsme si s nimi hráli a krmili je.
Další den už jsme místní dopravu vyzkoušeli po svém. Jelikož půjčení motorky na den stojí v přepočtu cca 90 Kč a to nás jako správné dobrodruhy lákalo, půjčili jsme si místní skútr. Já jsem celou jízdu pozorovala ostražitě ze zadního místa, přitisknutá jak klíště na mého řidiče. Trošku se divím, že neměl zlomená žebra, při prudší zatáčce nebo kopci se stoupáním mezi 13-15% jsem ho občas zmáčkla trošku víc. Ve zdraví jsme si všechno užili, ale s klidnou duší mohu říci, že na Bali se na motorce učit nebudu :).
Zbytek pobytu v Ubudu jsme strávili lenošením v místních kavárničkách, návštěvou balijského tance a procházkami mezi rýžovými poli.
Pokud budete potřebovat odpočinek od civilizace, další dny doporučuji strávit např. v horské vesnici Munduk na severu Bali, která je proslulá nesčetným počtem vodopádů či na jednom z mini-ostrovů Gili, které patří pod sousední ostrov Lombok a jsou domovem mořských želv Kareta kareta. Pár slov na závěr aneb pod rouškou turismu
Bali je kulturní, přírodní i cenový ráj, kde si baťůžkáři i milovníci luxusu přijdou na své. I mimo hlavní sezónu je krásných 30 stupňů a v Indickém oceánu se tak můžete koupat i v noci. Posvátnou atmosféru dokreslují chrámy všech velikostí, nekonečná rýžová pole, surfaři, masáže, skvělé jídlo i pití a usměvaví Balijci. I když se však celé Bali a především Ubud, jako jádro turismu, místy tváří, že je “za vodou”, opak je pravdou. Stačí vyjít na zmíněná políčka, kde místní celý den sklízí rýži nebo sejít 100 metrů ze značené trasy dále do džungle, kde v nedostavěném hotelovém resortu nelegálně bydlí balijská rodinka, která děti koupe v blízké strouze. Všichni se na vás ale smějí a vypadají šťastně.