Sopka Kawah Ijen je činná sopka, ze které se unikátním způsobem těží síra. Kráter sopky leží ve výšce 2 148 metrů na východě Jávy, hned vedle ostrova Bali. Je to jedno ze dvou míst na celém světě, kde můžete vidět tzv. modrý oheň, což je také důvod, proč se stala nejvíce turistickou sopkou v celé Indonésii. Největší davy sem proudí zejména během hlavní sezóny od června do září.
Výchozím místem pro výstup na Ijen je malé městečko Banyuwangi ve východní Jávě. Cesta trajektem na Jávu z Bali trvá asi půl hodiny. Většina turistů zde přespí a brzy ráno se vydávají nahoru za modrým ohněm. Máte v podstatě dvě možnosti, jak se dostat do "základního tábora“ Paltuding. Buď si můžete pronajmout motorku za asi 70.000 rupií na den. Je to nejlevnější alternativa, ale pozor cesta nahoru je dost strmá a zpátky budete unavení po výstupu. Druhou možností je pronajmout si auto i s řidičem. Ten vás doveze nahoru, počká na vás a zase vás odveze zpět do Banyuwangi. Je to o něco dražší, ale zase pohodlnější. Auto i s řidičem vám zajistí v homestayi, kde budete přespávat. Cena za auto se pohybuje kolem 500.000 rupií včetně půjčení masky.
Pokud chcete vidět modrý oheň spolu s východem slunce, doporučuji vyrazit okolo jedné, druhé hodiny ráno. To znamená, že z Banyuwangi byste měli vyjíždět kolem půlnoci. Většina turistů chodí nahoru ve stejnou dobu, takže se připravte, že s vámi půjdou davy lidí, zejména o víkendu. Na druhou stranu ale můžete jít bez průvodce, prostě jděte s davem. Kdo se ale necítí na to jít sám, průvodce si jednoduše domluvíte dole před výstupem. Pokud úplně nemusíte davy lidí, můžete jít nahoru kolem osmé večer. Sice neuvidíte východ slunce, ale aspoň nebudete muset čekat ve frontě na silnici. Výstup na sopku trvá asi hodinu a půl až po okraj kráteru a dalších 40 minut ke kráteru. Vstupné pro cizince je 100.000 rupií ve všední dny, 150.000 rupií o víkendu.
Při cestě nahoru jsme se bavili s naším průvodcem Eganem, aby nám ten trek rychleji utekl a zjistili, že si vůbec nemáme na co stěžovat a čím se trápit. Egan totiž kdysi taky těžil síru, aby uživil rodinu a vydělal aspoň nějaké peníze. A sopku vyšel dvakrát za den a při cestě dolů ještě nesl na ramenou síru. Je tedy v dobré kondici a my moc jeho tempo nezvládáme a musíme se zastavovat a to hlavně kvůli smradu linoucímu se všude kolem nás. Posledních pár let už pracuje jako průvodce. Rozhodl se naučit se anglicky a jako průvodce si vydělá více peněz a nemusí se tak dřít jako předtím.
Ano, většina nosičů je schopna vylézt na sopku dvakrát denně, aby si alespoň něco vydělali. A pokud si myslíte, že máte tu nejhorší práci na světě a za ty peníze to nestojí, zkuste si představit jejich práci. Nyní už mají kárky, což jim práci docela zjednodušilo, ale do kráteru musí stejně bez ní. Síru nosí v proutěných koších, které spojuje bambusová tyč. Někteří nemají ani masku, jsou na zápach z hořící síry zvyklí. V koších vytáhnou přibližně 80 kg síry zpět na vrchol. Náklad přeskládají do kárky a tu stáhnou dolů ze sopky. Odměna je opravdu směšná, vychází v přepočtu na 2 Kč za 1 kg síry. Tedy za celodenní dřinu dostanou asi 300 Kč. Většina chlapů, které na sopce potkáte je věkově kolem 20 až 30 let. Rozhodně na to ale nevypadají, dřina se na nich podepsala. Většinou tuto práci vydrží dělat deset let, což je podle mě hodně obdivuhodné. Moderní doba si žádá zlepšení, a tak se ve stejných vozících vozí i turisté. Představte si malou kárku, ve které sedí napasovaný turista. Ke kárce jsou připevněny lana a dva místní pomocí těch lan táhnout kárku i s turistou do prudkého kopce. Pomáhá jim ještě třetí, který kárku tlačí. Místním to ale vůbec nevadí, vydělají si za to mnohem více, kolem 700.000 rupií za jednu cestu.
Jakmile začneme sestupovat dolů ke kráteru, výpary síry nás úplně pohltí. Je nutné mít masku a nezapomeňte si s sebou vzít teplé oblečení. Nahoře pak dost fouká a je chladno, obzvlášť až budete čekat na východ slunce. Cesta dolů je velmi úzká, musíme jít v řadě a ještě se vyhýbat nosičům, co jdou nahoru. Dolů nám to trvá asi 40 minut, a pak už konečně můžeme sledovat modrý oheň. Tento úkaz vzniká díky hořící síře, která vytváří modrý plamen. Viditelnost závisí hodně na větru, my jsme modrý oheň viděli jen chvilku. Pokud se budete snažit dostat příliš blízko a vítr se náhle změní, výpary se stanou tak ohromující, že nebudete moci dýchat (dokonce i s maskou) a ucítíte ostrou bolest v plicích. Jezero dole patří mezi nejkyselejší jezera na světě a už se tam pár lidí utopilo. Dole se moc nezdržujeme a za chvíli se vydáváme nahoru počkat si na východ slunce. Při světle je to úplně jiná podívaná. Jezero mění barvy a krajina kolem vypadá jak na Měsíci. Sopka Kawah Ijen byla opravdu nezapomenutelný zážitek a člověk si uvědomí, že si opravdu nemáme na co stěžovat.