Jenže snad všechny dostupné letecké společnosti se ve stejný moment rozhodly, že na Madeiru poletíte buď celý den, nebo za cenu ledviny. Tak jsem pověřila kamarádku nalezením levných letenek a ono to padlo dost náhodně zrovna na Albánii.

Se zemí jsme se začaly seznamovat prostřednictvím článků na internetu a vlogů na sociálních sítích. Vypadalo to dost idylicky – průzračně modrá voda, malebná města, a hlavně: ty hory! Ani jedna nejsme bůhvíjak trekingově trénovaná, ale i tak nás to při pohledu na Albánské Alpy, které vypadají přesně jako středoevropské Alpy, táhlo přímo do hor, kam pak náš krátký výlet také směřoval.

Albánské stigma

Když jsme oznámily rodinám, kam že to vlastně letíme, setkaly jsme se obě s čirým zděšením. „Do Albánie? To jste se snad úplně zbláznily! A ještě k tomu samy dvě? To je nebezpečné!“ Představy našich blízkých o barbarských Albáncích, kteří kradou plavovlasé Středoevropanky, aby je pak rozprodali na orgány, jsme nerozptýlily. Co naplat, Albánie má od konce 90. let, kdy se v ní beze stopy ztratili tři Češi a dodnes se nenašli, v naší domovině špatnou pověst.

7 nejkrásnějších míst v Albánii, která tu stojí za návštěvu

Věděla jsem, že s rodinou nehnu, svěřila jsem se proto příteli, který na rozdíl od ní v Albánii byl, a to v roce 2008. Jeho příběhy o vesnicích, kde se zastavil čas, o dobrodružstvích provázených toulavými psy, o pohostinných obyvatelích a dechberoucích přírodních scenériích byly protknuté spíš podporou našeho záměru, i když varování si neodpustil: „Z našeho pohledu by se určitě dalo říct, že Albánie byla méně ‚civilizovaná‘, ať už kvůli vesnicím, kde se prý stále praktikovala krevní msta, nebo kvůli ‚vymoženostem‘, které u nás už byly normální, ale k nim ještě nedorazily. Ale to bylo před 16 lety, teď už to určitě bude lepší. A kam konkrétně to chcete jet?“

„Do Albánských Alp.“

„…ne.“

„Jak jako ne?“ Pobavil mě, ale jeho výraz byl velice nepobavený.

„Tam se ztratili ti tři Češi.“ Malinko mi zatrnulo. „Víš, jaký je alternativní název toho pohoří? Prokletije.“ Zatrnulo mi víc. „Nejsi do hor trénovaná. Albánie má mnoho krásných míst, jeďte jinam.“

Ale nám se jinam nechtělo. Asi je to mladická neuváženost, ale i tak jsme na začátku května s téměř nulovou podporou našeho okolí odletěly do Albánie, směr Prokletije. (Spoiler: přežily jsme. A bylo to super.)

První seznámení s tváří Albánie

Přiletěly jsme na jediné albánské letiště, které je v Tiraně. Při výstupu z letadla jsem jako první viděla všude okolo sebe hory. Nepatří ani k těm nejvyšším v zemi, a i tak jsem se cítila malinká a pokořená přírodou; ale takovým uspokojivým způsobem. Jelikož jsme se potřebovaly dostat k našemu ubytování ve městě Škodra (Shkodër), které je skoro 100 km severně od Tirany, chytly jsme si taxík – s dopravou je to totiž v Albánii poněkud na štíru, ale o tom později.

Dvouhodinová cesta ubíhala díky nasávání albánské krajiny za oknem rychle. Pod všudypřítomnými horami se rozprostírají zelené pláně poseté domky nesourodých architektonických stylů. Některé jsou klasické venkovské domečky, jiné připomínají české podnikatelské baroko. Hodně z nich je rozestavěných – jak to glosovala kamarádka, Albánci jsou lidé vizí, ovšem stádium vizí je někdy zřejmě nejdál, kam se dostanou. Zároveň jsou ale asi i lidé praktičtí, protože na drtivé většině zahrad nenajdete žádné okrasné květiny, spíš stromy (ovocné i olivovníky), záhony se zeleninou a hodně vinné révy.

Albánská krajina s nesourodou architekturou.

Zdroj:

Kristina Koudelková, použito s jejím svolením

Jedna z věcí, která mě cestou zarazila, byl „kult meziměstí a náhody“ či jak to nazvat. Zkrátka: jedete po silnici mezi městy, okolo pláně s domky, ke kterým se nedá sjet, nikde žádná zastávka MHD, a najednou se vám podél silnice vynoří nejrůznější podniky. Benzinky, samozřejmě, myčky a autoopravny, může být, ale nad náhradními díly svatební salon? Vedle hračkářství? Kavárna? Erošop?? Jeden vedle druhého. Kdo do těch podniků chodí? To je snad drtivá většina albánské populace šťastnými majiteli automobilů? Nejvtipnější byl asi lounge bar mezi domky a rozestavěnými vizemi cca 3 kilometry od hlavní silnice, průměrný věk obyvatel v okolí tak 70. Kdo – tam – CHODÍ?

(A propos, svatební salony jsou podle mého názoru nejčastějším typem podniku v Albánii, pokud nepočítám gastro. Výlohy honosných blyštivých šatů působí absurdně obzvlášť v kontextu zchátralých ulic.)

Albánie je in! Nabízí nádherné hory i krásné pláže

Kulturní šok v horách

První noc jsme strávily v úchvatném hostelu The Wanderer's ve Škodře, ale o tom až později. Druhý den brzy ráno nás vyzvedl minibus zajištěný od hostelu, který nás odvezl do Albánských Alp, konkrétně do vesničky Theth (Thethi).

Cesta byla velice serpentýnovitá a bez Kinedrylu ji vřele nedoporučuji. S přibývající nadmořskou výškou přibývalo i mraků plazících se okolo nás, což vytvářelo melancholickou, přesto kouzelnou podívanou. Na vršku jsme si udělali zastávku „na čůrání“, jak nám vysvětlil řidič, načež nás vyslal do světa. Opuštění minibusu bylo brutální. S kamarádkou jsme byly obě navlečené do dlouhých kalhot, svetru a bundy, ale na ledový vichr na vršku hory jsme očividně nebyly připravené. Pohlédly jsme na sebe s větrnými slzami v očích.

„Já teplejší oblečení než tohle nemám.“

„Já taky ne. Umřeme."

Na vrcholku Albánských Alp.

Zdroj:

Kristina Koudelková, použito s jejím svolením

(Spoiler: neumřely. V Thethu se oteplilo asi o 10 stupňů.)

S popotahováním jsme se plácaly mezi přítomnými domky, klepaly kosu a hledaly záchod. Nenašly jsme. Zato jsme našly kulturní šok: v jednom domku s prosklenou stěnou sedělo u otevřeného grilu asi šest chlapíků a opékalo prase. Koukala jsem na ně a záviděla jim to teplo, když vtom kamarádka tiše říká: „Kámo. Oni opékají psa.“ Nelhala, opékali psa. Zalezly jsme zpátky do minibusu a už o tom nemluvily. Zbytek našeho albánského výletu byl vegetariánský.

Theth: perla horského údolí

Příjezd do Thethu byl dechberoucí, protože se před námi rozestoupily bělohlavé hory a z jejich zelených útrob vykouklo dlouhé údolí s malebnou roztáhlou vesničkou, kterou protéká divoká říčka s vodou tak modrou, až to bolí do očí.

Theth sedí na dně hor dost osamoceně, široko daleko nic, jen čistá příroda, pár restaurací, ale žádný obchod s potravinami, takže místní buď musí mít automobil a jezdit pravidelně nakupovat do větších měst, která jsou vzdálená třeba hodinu cesty, nebo jsou odkázáni na řidiče minibusů, kteří sem vozí turisty a s nimi i zásoby jídla.

Právě díky tomuhle odtržení od civilizace je Theth oblíbenou turistickou destinací, takže strachy z „barbarských horských Albánců“ tu skutečně nejsou na místě. Místní jsou laskaví a snaživí dorozumět se za každou cenu, i když s angličtinou je to sázka do loterie. I v Thethu je spousta rozestavěných vizí, zejména hotelů a hostelů, kterých je tu už tak spousta.

Náš hostel Dreni byl téměř na konci vesnice. Vzhledem nápadně připomíná rakouské horské hotýlky a pro pohodlné pokoje a nejmilejší obsluhu ho mohu vřele doporučit. Snídaně formou bufetu i tříchodová večeře jsou v ceně levného ubytování, navíc je v přízemí restaurace, kde můžete zahnat polední hlad a u otevřeného krbu i večerní chlad. A to ani nemluvím o příjemném posezení před hostelem, kde panuje až kýčovitá horská idyla.

Chorvatsko už je „tak trochu“ nuda. Turisty opomíjená Albánie láká na přírodní rarity i investiční příležitosti

Výlet na „Modré oko Thethu“

Hned po ubytování jsme se rozhodly absolvovat výlet k horskému jezeru, tzv. Modrému oku Thethu (Syri i Kaltër), které patří na sociálních sítích k těm populárním. Zabalily jsme si občerstvení, pláštěnky, do mobilu si stáhly mapu a vyrazily jsme. Bylo kolem půl jedné, deadline byla večeře v sedm. Mapy sice ukazovaly, že k oku dorazíme asi za tři hodiny, ale taky ukazovaly, že je to osm kilometrů. Co bychom šly na osmi kilometrech tři hodiny?

Cesta byla divoká a romantická, pomalu jak ze Společenstva prstenu. Ze skalních masivů se do údolí drolily kusy vápence, které poskytovaly solidní masáž plosek nohou, z bílého prachu vystupovaly sytě zelené stromy obalené nafouklými pavoučími kokony, zprava upovídaně klokotala modrá řeka a zleva sem tam tiše uhranul dlouhý vodopád.

Občas jsme šly do kopce, občas s kopce, občas jsme se snažily neuklouznout na ostrých kamenech, občas jsme prolézaly mohutnými vyschlými koryty dávných řek, občas jsme přešly přes chatrný most, kterému chyběla třetina planěk, a občas jsme potkaly skupinky i jednotlivce, kteří si to štrádovali naproti nám. Ale téměř nikdy nešli naším směrem. Udržet se na úlomcích vápence bylo fyzicky i psychicky unavující, proto přišlo asi po hodině totální vyčerpání. Kamarádka, která převzala po celou dobu pobytu roli lidské GPS, mě povzbuzovala: „Za chvilku dojdeme do téhle vesnice a pak už to budou jen dva kilometry!“

Vesnice se jmenovala Ndërlysaj a sestávala z jedné restaurace, pár domků a takřka až nepálského výjevu zelené hory nad řekou. Pustily jsme se do kopce podél tzv. kamenných van (Vaskat e Gurit), kamenných řečišť na jednom z přítoků řeky Shaly, s nově nabytou silou z uvědomění, že naše cesta bude za chvíli u konce. Dva kilometry přece zvládneme za půl hodiny.

Nutno podotknout, že jsme nepočítaly s brutálním převýšením, které mělo v kombinaci s dusnem za následek přehřátí, vyčerpání a demotivaci. Nepomáhal ani fakt, že minula čtvrtá hodina odpolední, my ještě nebyly v cíli, na návrat zbývaly jen tři hodiny, potkávaly jsme samé navrátivší se osoby a po půl hodině, která trvala věčnost, se ukázalo, že jsme ušly sotva kilometr. Takže přišla krize.

Seděly jsme v nejabsurdněji umístěné náhodné chatrči uprostřed horské cesty, ve které stoletý stařík prodával chlazené nápoje (už jsme ani neměly sílu přemýšlet, JAK se tam dostal, když jediná cesta byla ta, po které jsme přišly my), koukaly na vodopád pod svahem a stěží dýchaly, zatímco kolem procházeli veselí výletníci.

„Už jenom něco málo přes kilometr…“

„Kašleme na to. To nestíháme.“

„No to ne. Vzpomeň si, co všechno jsme už ušly.“

„Já nechci zůstat ve tmě někde v horách.“

„To dáme!!“

A daly. Ale demotivované.

Otrávená optika samozřejmě poznamenala samotný příchod k oku. Jde nepochybně o nádherný přírodní útvar: ve vzduchu je cítit chladná vlhkost, po kamenných stěnách se plazí vegetace a vysoké stromy vytváří intimní atmosféru. Asi 15 metrů pod vašima nohama je horské jezírko s divokým vodopádem a sytě tyrkysovou vodou, která svádí k vykoupání (a že tu koupání možné je). Na druhou stranu, tahle tyrkysová voda je v horách všude a jezírko je ve finále jen jezírko.

Modré oko Thethu.

Zdroj:

Kristina Koudelková, použito s jejím svolením

Po pěti minutách jsme vyrazily na cestu zpátky, a i když už jsme neměly z čeho brát energii, poháněla nás strašidelná představa tmy v horách natolik, že nejen, že jsme dorazily zpátky na hostel před večeří, dorazily jsme dokonce hodinu před večeří. Zatímco k jezírku jsme se tedy plahočily tři a půl hodiny, zpátky jsme to zvládly za necelé dvě. Nemůžu přitom říct, že by cesta zpátky byla víc z kopce, možná spíš naopak; ale pravda je, že jsme spolu za ty necelé dvě hodiny prohodily asi tři slova, protože víc nám vyčerpání nedovolilo.

Abych to uzavřela: na horské oko klidně vyrazte, ale jestli máte možnost se nablížit, nabližte se. Jestli ne, ujistěte se alespoň, že máte dostatek času. A jestli se rozhodnete oko vynechat, asi ve výsledku o nic nepřijdete.

Albánský Berat: Ve městě tisíce oken vznikla první růžová ikona

Trasspassing a chill

Druhý den ráno jsme snídaly před hostelem na vysluněných lavičkách arabské pečivo plněné sýrem a špenátem, ze všech stran krásné hory, kousek od nás se pásla kráva, nebe vymetené, v klíně místní kočka, prostě horská idyla. Vzhledem ke stále citelnému vyčerpání jsme se jednohlasně shodly, že dneska maximálně procházka po vesnici, ale hlavně odpočinek.

Předešlý večer jsme se seznámily s několika mladými lidmi – batůžkáři – z různých koutů světa. Tohle mě na Albánii zprvu dost překvapilo – to množství mladých lidí, kteří se sem vypravili. Ve finále to ale asi není zas tak zvláštní, koneckonců je to země krásná a levná.

Po snídani jsme společně s některými našimi novými známými vyrazili k blízkému františkánskému kostelu, který stojí v thethském údolí od konce 19. století a je jakýmsi symbolem vesnice. Dovnitř jsme se bohužel nedostali, kamennou, čistou architekturu ale stačilo obdivovat zvenčí.

Naši noví známí se brzy odpojili a my rychle vymýšlely další plán. „Můžeme dojít na konec vesnice tady podhůřím a pak zpátky na hostel.“ Kamarádčin nápad zněl rozumně, proto jsme se pustily po zalesněné cestě hned za kostelem k úpatí hory.

Šlapaly jsme hlavně do kopce, ale protože nebyl žádný spěch, nezdála se procházka tak drastická jako výlet k Modrému oku. Dokonce jsme i na chvilku usedly na květinovou deku na skryté loučce a kochaly se okolními horami. První vzrůšo přišlo v okamžiku, kdy nám cestu přeřízl menší vodopád – jinudy než přes něj to nešlo.

Voda byla ledová a divoká a kdyby nám podtrhla nohy, reálně hrozilo, že se praštíme o ostré kameny a voda nás strhne ze srázu dolů; přece jen ale byla naštěstí mělká, takže jsme se bez větších obtíží přebrodily. I tak jsem se ohlédla s obavou, protože dispozice břehu ve směru, ze kterého jsme přišly, byla nemožná. Jinými slovy: návrat přes vodopád nepřicházel v úvahu.

Druhé vzrůšo přišlo po pár desítkách metrů: došly jsme k plotu a jinudy cesta nevedla. Albánské ploty jsou líně stavěné, sbité ze starých klacků, na první pohled chatrné a nízké. Často jsou u nich buď přímo schůdky (opět sbité ze starých klacků), nebo přistrčené kameny či dřevěné špalky na každé straně, abyste mohli plot přelézt. Na druhou stranu, plot často signalizuje ohraničení pozemku, který nevyhnutelně někomu patří.

Kamarádka koukala do mapy celá zkoprnělá, načež mi věcně oznámila, že tu podle mapy žádný plot není.

„Podle mapy možná ne, ale reálně jo. Kudy vede ta cesta, kterou máme jít?“

„Rovně.“

„Tam je plot.“

„Podle mapy ne.“

Rozhovor se přiblížil absurdnímu dramatu.

Vzhledem k nedostatku jiných možností jsme přelezly plot a pokračovaly v cestě. Zprvu jsem se nervózně rozhlížela, ale cesta vypadala pořád stejně: veřejně a neučesaně, tak jsem to nechala být. To jsem ale nečekala, že pod kopcem na nás čeká třetí vzrůšo.

Když jsme se prodraly keřovým sadem, ocitly jsme se na travnatém plácku. Viděly jsme to hned: vlevo plot, před námi plot, vpravo plot a za zády kopec, který nevyhnutelně vede k vodopádu, přes který nepřelezeme. Za dvěma ze tří plotů navíc byly domy a teprve kdesi pod nimi vytoužená silnice, kterou jsme sice viděly zřetelně, ale cestu k ní ne. Když kamarádka vytáhla mapu, už jsem trochu tušila, co přijde.

„Podle mapy tady žádný plot není. Ani baráky.“

„Bez komentáře. Kudy vede ta cesta, kterou máme jít?“

„Tady dolů.“

„Tam je barák.“

„Podle mapy ne.“

Albánci, národ vizí, očividně staví rychleji, než aktualizují mapy. A zoufalství stoupalo.

Návrat jsme vyloučily hned, takže pak už to bylo rozhodování mezi třemi ploty. Vybraly jsme si ten vpravo, za kterým žádný dům nebyl, nebyly u něj ale ani schůdky, takže jsme vzkřísily své tělocvičné dovednosti, místy se nabodly na klacky a pak konečně stanuly na zarostlé cestě, která nás pomalu vedla k silnici. Mé nervózní rozhlížení rychle přineslo ovoce: po pár desítkách metrů na nás vyskočil barák. Cesta vedla přímo pod jeho okny. Šly jsme hodně rychle, ale naštěstí nikde nikdo. Obě jsme konstatovaly, že kdybychom byly v Americe, už nás někdo čtyřikrát zastřelil.

Naše dobrodružství sice mělo úspěšný konec nalezením silnice i odměnu v podobě výjevu takřka divokých koní u řeky a ovčího stáda hnaného po silnici naproti nám; i tak doporučuji na cizí pozemky nelézt. Albánci jsou sice lidé přívětiví, ale jejich psi ne, a my měly zkrátka jen štěstí v neštěstí.

Nejkrásnější pláže Albánie, které vám vyrazí dech

Dominanty Škodry

Následující den jsme nasedly do minibusu a vrátily se z Thethu do Škodry (Shkodër), kde jsme přespávaly už první noc. Škodra (nebo možná česky známěji Skadar) je největší severoalbánské město, kousek od hranic s Černou Horou. Kvůli historickým vlivům je dnes považována za katolické centrum země, i když mezi jejími obyvateli stále převažují muslimové. Najdete tu nicméně jak mešity, tak kostely. Výraznými prvky města jsou (alespoň dle mého názoru) Skadarské jezero (Liqeni i Shkodrës), které ohraničuje Škodru na západě; a středověká pevnost Rozafa (Kalaja e Rozafës) na jihu.

Rozafa je výrazně panoramatická, tyčí se nad Škodrou jak anděl strážný, v dálce za zády jí vykukuje Prokletije a pod nohama se rozlévá Skadarské jezero. Podívat jsme se k ní nešly, ale zaujala mě s ní související legenda, kterou (prý) zná každé malé Albánče. Pevnost se údajně jmenuje po dívce Rozafě, která se nechala dobrovolně zazdít do hradeb, aby se stavitelům přestaly bortit. Předtím ale poprosila, aby jí ze zdi mohly zůstat trčet paže a prs, kterými by mohla kojit a konejšit svého syna.

K jezeru žádnou legendu neznám, ale aspoň jsme u něj byly. Je to nádherná přírodní oáza, největší jezero Balkánu. Ve městě jsem žádnou pořádnou náplavku nezahlédla a ani bych nedoporučila se tu k jezeru pouštět – v houští podél se válí odpadky a voda zapáchá. Pro mnohem lepší zážitek dechberoucí jezerní krajiny musíte nasednout na kolo a dojet do nedaleké vesničky Shiroka (Shirokë), která je proslulá rybími restauracemi. Voda je tu tak čistá, že vidíte na dno, a koupání povoleno, i když udělá radost spíš otužilcům.

Skadarské jezero, nábřeží ve Škodře.

Zdroj:

Kristina Koudelková, použito s jejím svolením

Průzkumný cyklovýlet městem

Protože byl náš čas ve Škodře omezený, půjčily jsme si kola, abychom viděly z města co nejvíc. Byla to trochu sebevražedná mise vzhledem k tomu, že je albánská doprava divoká jak na silnicích, tak na chodnících. Chodníky jsou rajón „cyklistů“ – záměrně dávám do uvozovek, protože v Albánii má zdánlivě kolo každý.

Všichni jezdí bez helmy na více či méně starém bicyklu, v jakýchkoli šatech a jakékoli obuvi (zahlédla jsem i dámu ve večerní róbě a lodičkách). Silnice jsou driftující auta, mezi kterými nekontrolovaně pobíhají psi a na punk projíždějí tety na kolech. Na větších silnicích jsou naštěstí cyklopruhy pro strašpytly, jako jsem já, ale bohužel je v nich poněkud plno a nemůžete se vždycky plně spolehnout na jejich přítomnost. I tak jsme cyklojízdu ve zdraví zvládly.

Tvář Škodry je jako tvář měsíce: zářivá i odvrácená. V centru jsou dvě hlavní pěší ulice, které se takřka skví čistotou a hemží nejrůznějšími podniky od restaurací a zmrzlináren až po suvenýr-shopy. Je tu nádherná mešita a nablýskaná socha patrně nejznámější Albánky vůbec, Matky Terezy. Také se tu pravidelně pořádají městské trhy s jídlem i rukodělnými výrobky.

Na straně druhé najdete oprýskané ulice (a že je jich většina) s rozpadlými chodníky a pofidérními domy s drolivou omítkou – bydlí v nich ale normální lidé, žádná pochybná individua jsme ani v těchto „temných“ částech nepotkaly. Vrcholem byl slum u hlavní silnice – projížděly jsme na kolech těsně kolem něj. Pach odpadků a nemytých lidí byl horkem znásobený, před rozpadlými přístřešky si hrály zanedbané děti a mezi sutinami a vraky aut se proháněla drůbež. Tohle byl největší doklad chudoby, jaký jsem v Albánii za celou dobu viděla.

Odvrácená tvář města.

Zdroj:

Kristina Koudelková, použito s jejím svolením

Cyklovýlet jsme zakončily na místním bleším trhu, protože jsme obě příznivkyněmi secondhandů. Šlo o několik stovek metrů čtverečných rozlehlé bludiště s provizorními stříškami, pod kterými byly tuny oblečení, některé úhledně vyskládané, jiné naházené na hromadách. Dílčí „krámky“ na sebe naléhaly tak těsně, že nebylo jasné, kde jeden končí a druhý začíná.

Cenovky nikde, ale zpoza rohu se v ten nejnečekanější okamžik vždy vyloupl někdo z prodávajících s konkrétní cenou na prstech. I když je všechno velmi levné, vyjednávání o ceně je zde běžnou praktikou – a poněkud vtipnou, jelikož angličtina mezi prodejci o průměrném věku 60 let moc nefrčí. Odcházely jsme asi po hodině, spokojené a obtěžkané novými kousky do skříně.

Draky v Drači nenajdete, je to albánské Bibione

The Wanderer’s

Jak už jsem zmínila na začátku, ve Škodře jsme byly ubytované v hostelu jménem The Wanderer’s kousíček od pěších zón v centru. Nezapomenu, když jsme tam přišly poprvé, protože to bylo jako vstoupit do úplně jiného světa. Na place se stříškami po obvodu a obřím stromem uprostřed se to hemžilo mladými cestovateli ze všech koutů světa, někteří polehávali na některém z mnoha gaučů, jiní hráli ping pong a další seděli u vizuálně plážového baru.

Z placu se šlo k recepci, kde se zároveň každé ráno podávala snídaně v ceně ubytování, za ní byla kuchyň k volnému užívání a ještě za ní prádelna, kde to vonělo čistým prádlem. Nechyběl ani „sklad“ pro odložení zaclánějících zavazadel a úplně vzadu dvorek, kde byla ustájena stará kola k pronájmu. Pokoje byly distribuovány různě – některé přímo v této „ústředně“, jiné v domě naproti a další (včetně našeho) asi čtyři minuty chůze v příjemné zástavbě rodinných vilek.

Celé kouzlo hostelu vidím především v aktivitách, které organizuje pro své hosty, a v atmosféře. Každý den byla možnost zúčastnit se bezplatné komentované prohlídky města, první večer pro nás bylo připraveno karaoke (neumím zpívat, ale všeobecné nadšení mě strhlo, takže jsem vyšvihla Shakiru; kamarádka se zviklat nenechala), druhý večer albánská večeře s tradičními pokrmy ve formě otevřeného bufetu.

Pochutnávaly jsme si např. na fergesë (zapečená rajčata, paprika, cibule, vejce a sýr – nápadně připomíná lečo), petanik me pulë (listové těsto se sýrovou náplní) nebo spece me gjize (pečené papriky plněné rýží a sýrem). Dezerty mě moc nenadchly, protože byly příšerně sladké a vlhké (z prolití cukrovým sirupem). Samozřejmostí byla tradiční jihovýchodněevropská rakije rozlévaná v neomezeném množství zdarma každý den. První večer jsme ze slušnosti ochutnaly, pak už se nám navalovalo pokaždé, jen co někdo prošel s rakijí kolem. Jestli se ale vyžíváte v pálenkách, doporučuji.

Co se atmosféry týče, bylo to podobné jako v Thethu. Internacionální rozměr všechny podvědomě nabádá k milému a vstřícnému vystupování, každý se s vámi baví, sdílí své životní osudy a zkušenosti a vy si uvědomíte, že svět sahá dál než jen ke špičce vašeho nosu. Že existují různé kultury a různé pohledy na život a že ten, který aktuálně žijete, může mít i jinou podobu – když budete chtít.

Možná to některým z vás vyznívá normálně nebo až tristně; pro mě to byl ale zcela jedinečný zážitek, tak strašně moc vzdálený mému každodennímu životu. Vždycky budu kamarádce vděčná, že díky Instagramu vybrala zrovna tenhle hostel a že jsme měly možnost poznat Sofii ze Švédska, Ruebena z Austrálie, Davida z Izraele, Germana z Argentiny nebo Odette z Albánie.

Tirana: kolotoč balkánského zmatku a klidné přírody

Poslední podvečer a noc jsme strávily v hlavním městě. Tirana je – podobně jako zbytek země – rozestavěná. Její historie coby hlavního města je totiž krátká, a to od roku 1920, kdy byla maloměstem. Roste sice rapidní rychlostí, ale myslím, že to Albáncům nestačí, proto ty všudypřítomné jeřáby.

Náš první dojem z Tirany byl dost hektický, kvůli rozkopaným silnicím nebylo zcela jasné, jakým směrem se má doprava ubírat, lidé pobíhali mimo chodníky i při hustém provozu, architektura byla nesourodá – rozpadající se domy vedle nablýskaných obchodních center, barevné fasády a historické budovy s viditelnými vlivy buď osmanské honosnosti, nebo komunistického brutalismu. Do toho pouliční prodejci na každém kroku a hlasitý mumraj hlavního města, vyvážený stoicismem modrých hor na obzoru.

Hektická tiranská doprava se staveništěm.

Zdroj:

Kristina Koudelková, použito s jejím svolením

Času bylo málo, proto jsme po ubytování v pohodlném AirBnb doběhly do nejbližšího Intersparu pro večeři a pak došly přes univerzitní náměstí do Velkého parku (Parku i Madh i Tiranës). Působil na mě trochu jako město ve městě – byl rozlehlý (téměř 300 hektarů!), s převýšením i rovinkami, travnatými lány i dlážděnými náměstíčky, kavárnami a bistry, zoologickou zahradou, nejrůznějšími hřišti i krytou posilovnou, plaveckým bazénem, amfiteátrem nebo vojenským hřbitovem. Až zpětně jsme zjistily, že tolik klidu a zeleně jinde v Tiraně není, protože musela ustoupit stavbě. Usadily jsme se na břehu umělého jezera (Liqeni Artificial i Tiranës), po česku vybalily housky se sýrem a pak už jen seděly, odpočívaly a poslouchaly žabí sonáty.

Cestou zpátky na ubytování jsme se zastavily u Pyramidy (Piramida), socialistické stavby z roku 1988, která v minulosti sloužila jako muzeum diktátora Envera Hoxhi, ale v současnosti je v ní technologické centrum. Její architektura je působivá, obepíná ji několik vzájemně propojených schodišť a z vršku je nádherný výhled na panorama města.

A protože bylo nedaleko, zavítaly jsme i na Skanderbegovo náměstí (Sheshi Skënderbej), které je středobodem Tirany. Rozlehlá, prázdná plocha vystavěná v roce 1930 je lemována nejdůležitějšími vládními budovami a kulturními institucemi – pro mě nejvýraznější bylo Národně-historické muzeum (Muzeu Historik Kombëtar) s ohromnou, pompézní mozaikou zobrazující staletí bojů albánského lidu proti utlačovatelům, ústící v komunistickou revoluci. Stěžejní je samozřejmě robustní jezdecká socha albánského národního hrdiny Skanderbega z roku 1968.

Skanderbegovo náměstí, Národně-historické muzeum s mozaikou.

Zdroj:

Kristina Koudelková, použito s jejím svolením

Utahané zážitky uplynulých dní jsme usnuly rychle a druhý den hned ráno už nás čekala cesta na letiště a následný návrat do vlasti.

Doprava v Albánii

Albánská doprava si podle mě zaslouží samostatnou kapitolu, protože je speciální – náznaky vám možná z předchozích řádků neunikly. Albánská železnice je velmi limitovaná, v podstatě jen na západní pobřeží, všechny lokomotivy jsou vyřazené staré československé mašiny, takže si asi dokážete představit jejich úroveň.

Ani frekvence spojů není nijak uspokojivá, protože se pohybuje kolem dvaceti vlaků za den – a to se bavíme o celé Albánii. Důvody tohoto stavu budou různé, ať už související s minulým totalitním režimem, chybějícími investory nebo nepříznivým geologickým uspořádáním.

Za takových podmínek samozřejmě vzkvétá silniční doprava (protože metro tu nenajdete). Myslím, že kdo může, má auto, a jako turisti si také auto můžete pronajmout. Musíte si ale dávat pozor jednak na dobytek, který může zaběhnout nejen na menší silničky, ale i na dálnice, jednak na albánské řidiče, kteří jsou schopni jezdit jako šílenci, až se místy zdá, že pravidla silničního provozu jsou spíš jen jakási pozapomenutá doporučení.

Pokud stejně jako my neřídíte, jste odkázáni na autobusy nebo taxíky. Taxislužby mají v Albánii pré, taxík najdete prakticky na každém rohu a zpravidla zaplatíte euro za kilometr. Albánští taxikáři jsou pohodáři, ti upovídanější se vám budou snažit lámanou angličtinou ozřejmit, co se míhá za oknem, tišší vám pustí albánské vypalovačky. Určitě ale není důvod ke strachům z nějakých nekalostí.

Co se autobusové dopravy týče, na to, že jde o hlavní způsob přepravy po Albánii, je její organizace přinejmenším zajímavá. Autobusová nádraží bývají na městských periferiích, ne v centru, jak by jeden čekal – takhle jsme tvrdě narazily po příjezdu do Tirany. Naše ubytování bylo v centru, malovaly jsme si to proto tak, že nás autobus vysadí v centru a pak už to bude chůzí kousek.

Chyba. Autobus zastavil, jen co jsme přejeli hranice města, řidič nás za velkého zmatení z naší strany vypakoval a nechal nás napospas v absolutním chaosu tiranského předměstí. Albánské autobusy jezdí hlavně ráno a dopoledne, po poledni frekvence spojů výrazně klesá, protože Albánci neradi cestují večer. Musím ale říct, že konkrétně spoj Škodra–Tirana jezdil pravidelně každou hodinu od 8 do 18 hodin. Jízdní řády na internetu nenajdete, což samozřejmě komplikuje plánování cesty; musíte si zajít přímo na zastávku, nebo se zeptat místních.

Do některých lokalit (např. do Thethu nebo venkovských oblastí obecně) autobusy vůbec nejezdí, musíte proto chytit minibus (furgon) pro cca 15 lidí, který zpravidla vyjíždí, když se naplní kapacita. Intervaly závisí na velikosti dané vesnice, může to být několikrát za den i jednou za týden. Zpravidla platí, že z vesnice vyjíždí minibus kolem 6 ráno a z města se vrací po poledni.

Kvůli tomu, že jsme byly po příjezdu do Tirany ponechány na okraji města, jsme měly tu čest i s tiranským MHD. Na jízdní řád jsme neměly čas koukat, protože na zastávce, kterou jsme náhodou našly, zrovna stál autobus a zřízenec v něm hlasitě vyřvával „Center!“, tak jsme tam prostě naskočily.

Lístek stojí 40 leků a kupuje se přímo v autobuse u „průvodčího“. Ten po každé zastávce prolézá celý vůz, bez ohledu na to, jak moc je narvaný, a buď kontroluje, nebo prodává lístky. Úroveň MHD je srovnatelná s tou v Česku, bohužel autobusy mívají zpoždění, jelikož je výrazně brzdí dopravní situace ve městě komplikovaná jednak hustým provozem, jednak rozkopanými silnicemi.

Peníze a ceny v Albánii

V Albánii se platí albánskou měnou, kterou je lek, Albánci ale používají na téměř stejné úrovni eura. V mnoha obchodech je proto jedno, kterou měnou zaplatíte, ale i tak je lepší mít pro jistotu zásobu leků. Přepočet mezi měnami je velmi snadný, 1 euro odpovídá 100 lekům. V Čechách leky neseženete, my si je proto vybraly na letišti hned po příletu do Tirany.

Narazit na bankomat nebo směnárnu není problém vzhledem k tomu, že se v Albánii primárně platí hotově – platby kartou bývají privilegiem větších měst a obchodů. Před odjezdem domů se snažte utratit všechny leky, protože jak už jsem psala, u nás vám je nevymění. My třeba za poslední leky koupily na letišti tradiční albánskou keramiku.

Na naše poměry je Albánie levná země. Abych uvedla konkrétní příklady: za ubytování včetně snídaně s večeří jsme daly 35 eur za osobu, 5 eur za autobus ze Škodry do Tirany, 3 eura za pronájem kola na celý den, v průměru 8 eur za nákup základních potravin a 4 eura za autobus z Tirany na letiště.

Psi všude, data nikde aneb Šoky (nejen) kulturní

Každá cesta do zahraničí s sebou nevyhnutelně nese nějaké kulturní šoky, my jich naštěstí nezažily mnoho. Ten nejhorší, opékání psa, už jsem zmínila, krátce bych proto ráda představila ještě nějaké další.

Zůstanu-li u psů, jednoduše: jsou naprosto všude. A tím nemyslím, že mají Albánci jako národ kolektivně rádi psí mazlíčky, mluvím o toulavých psech. Běhají po silnicích mezi městy i ve městech, doprava se jim podřizuje, leží na chodnících, na straně i natažení od kraje do kraje, takže přes ně musíte skákat, leží uprostřed silnice, leží na kruhovém objezdu, leží a spí.

Zprvu to pro mě byl hodně náročný pohled, protože takový ležící a spící pes na rozpáleném betonu v 30 stupních vypadá dost mrtvě; nemusíte se ale bát, jen odpočívají. A kdyby se vám při jezení ve venkovní restauraci stalo, že k vám pes přiběhne a bude žebrat, odolejte a nic mu nedávejte.

Sice vás napadne, že takový toulavý pes musí mít hlad, ale po bližším zkoumání si uvědomíte, že jsou všichni pěkně vypasení – místní jim totiž nechávají před svými dveřmi jídlo, ať už granule, nebo zbytky. Zakončila bych to tím, že pokud se psů bojíte, bude to pro vás asi nepříjemný zážitek, z mé zkušenosti jsou ale všichni hodní a neútoční.

Toulaví psi jsou všude, ale jsou hodní.

Zdroj:

Kristina Koudelková, použito s jejím svolením

„Vrtěti psem“ po bulharsku: Krutá tradice, která nemá v moderním světě místo

Horší než žebraví psi jsou žebrající děti, a že jich zahlédnete několik. Běhají po ulicích bosé a neučesané. Fakt, že je Albánie levnou zemí, samozřejmě souvisí s tím, že je zároveň jednou z nejchudších zemí Evropy.

Na vině je transformace centrálně plánovaného hospodářství na tržní po pádu totality, při které zkrachoval do té doby veškerý vybudovaný průmysl. V současnosti albánská ekonomika stabilně roste, i tak jsou velké sociální rozdíly v zemi stále patrné. Myslete proto na to a dopředu se emočně obrňte.

Další, před čím se musíte obrnit, jsou albánští řidiči. Už vyplynulo, že jezdí, jak se jim zlíbí; s tím souvisí i zastavování doslova kdekoliv a vybavování se s řidiči protijedoucích vozidel. Může to být náhle uprostřed silnice, v zatáčce horských serpentýn, v křižovatce se sklonem 20 %, je jim to jedno. Vykecávají, jak dlouho se jim zamane, zatímco doprava kolem nich houstne, lidé, které vezou, začínají být otrávení a nervózní, a čas dojezdu se oddaluje. Svým způsobem je to hezké, protože takový smysl pro komunitu, jako v Albánii, jsem viděla málokde; na stranu druhou už při druhé pětiminutové zastávce pěníte a proklínáte řidičův rod až do pátého kolene.

Na konec šok, který asi není tolik kulturním šokem, jako naší nepřipraveností. Pokrytí mobilní sítí je v Albánii vesměs dobré, v horách logicky o něco horší. Co se týče mobilních dat, to je horší výrazně. Ne že by nebyla – jsou, ale pekelně drahá, protože Albánie není členským státem Evropské unie. My jsme proto měly stažené online mapy a co se dalo, to jsme zjišťovaly dopředu, když jsme měly přístup k wifi; jen párkrát se stalo, že jsme internet potřebovaly, ale kvůli roamingovému příplatku si ho odpustily. Řešením je zakoupení turistické datové SIM karty přímo na letišti.

Do Albánie jeďte!

Abych dala svému psaní nějaké zakončení, tak: jeďte do Albánie. Je to čarokrásná země s panensky čistou, monumentální přírodou, trochu chaotickými městy a zajímavou architekturou. Místní mají svůj způsob života, který je nám v některých ohledech cizí, ale i tak jsou vstřícní a ochotní.

Bohatá historie a kultura, geologická rozmanitost, ale i nízké ceny dělají z Albánie opomenutý diamant Evropy, který byste si neměli nechat ujít.

Použité zdroje:

• albanie-cestovani.cz
• autorčiny zkušenosti