Diyarbakir měla problémy už od samotného začátku. Byla postavena v roce 1980 na popud tureckého ministerstva spravedlnosti. Po tureckém státním převratu v září stejného roku se stala vojenskou věznicí, která měla pomocí mučení zajistit nucenou asimilaci Kurdů.

Psychické i fyzické týrání

Během takzvaného období barbarství v první polovině 80. let systematické mučení jen pokračovalo. Mezi popisovanými lety 1981 a 1984 ve vězení zemřelo 34 vězňů.

Stovky svědectví od bývalých vězňů vypovídají o desítce různých způsobů násilí. Dozorci vězně týrali psychicky i fyzicky. Vězni zažívali potravinovou a spánkovou deprivaci, elektrošoky na genitáliích nebo znásilnění. Mezi další mučící techniky patřilo „palestinské věšení“ (věšení za ruce) a „falaka“, jinak řečeno bití chodidel a vytrhávání nehtů nebo zdravých zubů. 

Bití, trhání nehtů a drcení končetin

Dozorci vězně mučili i natahováním, mačkáním nebo drcením končetin nebo pálením cigaretami. Někteří vypověděli, že je dozorci nutili, aby se navzájem bili a účastnili se znásilnění nebo na sebe močili. Někdy se dokonce museli koupat ve vězeňských kanálech.

Dozorci vězně taky hrubě a systematicky bili, tahali za vlasy, vyhrožovali jim smrtí. Traduje se dokonce, že kapitán stráže měl německého ovčáka Jo, který byl vycvičen na kousání do genitálií vězňů. O většině horších věcí, které se ve vězení děly, se navíc údajně nemluví. 

Ve vězení trpěly i ženy. „Bylo nás 75 žen v oddělení pro 25 vězňů. Jako ženy si nejsme rovny s muži, ale v Diyarbakir jsme si rovni byli, co se týče mučení, izolace, vojenského cvičení. Dělaly jsme ve vězení to, co dělají vojáci ve svých kasárnách,“ vypověděla jedna z nich, Nuran Çamlı Maraşlı.

Sebevraždy desítek vězňů

Na následky otřesných hygienických podmínek a násilného mučení zemřelo v Diyarbakir 299 lidí. Byli mezi nimi i vězni ubití k smrti, 14 lidí, kteří zemřeli na hladovku, a 43 osob, které spáchaly sebevraždu. V květnu 1982 se například čtyři vězni zabalili do novin, postříkali barvou, chytili se za ruce a na protest se upálili zaživa. Strana kurdských pracujících (neboli PKK) je teď bere jako mučedníky. 

Pověst věznice byla poznamenaná ještě jednou událostí. V září roku 1996 vtrhlo do Diyarbakir několik četníků, členů zvláštního týmu a dozorců, kteří zabili 10 vězňů, přičemž dalších 46 zranili. Dodnes se neví, co se skutečně stalo. Někteří říkají, že se jednalo o potlačené povstání, jiní si myslí, že to byla předem domluvená akce, do které byly zapletené i některé orgány ve vládě. Tvrzení o útoku vězňů zpochybnil i Evropský soud pro lidská práva.  

Z obávané věznice muzeum

Dnes je Diyarbakir překvapivě stále fungující věznicí. Podle svědků v ní přetrvává porušování lidských práv vězňů. Vězení ale podle dosavadních zpráv nebude stát napořád. V roce 2021 se turecký prezident Recep Tayyip Erdogan rozhodl, že vězení přemění na kulturní centrum.

Nápad ale kritizovali kurdští aktivisté, kteří místo chtěli převést spíš na muzeum porušování lidských práv. Nakonec se vláda s aktivisty nijak nedohodla a věznice stojí dál. 

Použité zdroje: zdroj 1, zdroj 2