Ilha de Madeira neboli ostrov dřeva

Na „ostrově dřeva“ neboli Ilha de Madeira (hlavní ostrov Madeirského souostroví) lemuje téměř stále mlhou krytý vavřínový prales severní a jižní svahy pevniny, a to až do nadmořské výšky 1 600 m. Vlhký atmosférický prales je součástí Parque Natural da Madeira, který byl založen v roce 1982 a tvoří asi 15 % z rozlohy celého ostrova (to je, jako bychom v celém Středočeském kraji a v Praze měli jen a jen stromy).

Kdysi pokrýval velkou část Evropy. Další vegetativní relikty vzácného subtropického vavřínového lesa se mimo Madeiru nacházejí také v menší míře na blízkých Azorských a Kanárských ostrovech. V africké Tanzanii či asijské Číny se také vyskytují ojedinělé pozůstatky tohoto specifického lesního bohatství, ale mají už daleko odlišnější faunu a flóru než madeirský les (za zmínku stojí bambusový les v Japonsku).

Ať už budete tímto lesem procházet za sluníčka, nebo za mlhy, okouzlí vás!

Zdroj:

Shutterstock

Vegetace plná endemitů

Všudypřítomná vlhkost představuje hlavní důvod, proč se zde nadměrně dobře daří poklidně žít různým endemickým organismům. V přirozeném přírodním prostředí tady pobývá nejméně 70 cévnatých druhů rostlin a přes 500 bezobratlých unikátně žijících druhů, včetně hmyzu, pavouků a měkkýšů.

Co se týče obratlovců, při troše štěstí dá narazit i na dva vzácné netopýří rodové klany nebo holuba dlouhoprstého. Nikde jinde na světě se s těmito druhy nesetkáte.

Tudy se prostě chcete projít, jen o tom možná ještě nevíte.

Zdroj:

Shutterstock

Les má z 90 % stále stejnou strukturu. Už tisíce let

Lesní mlha naštěstí nedominuje ostrovům úplně, Madeira září barvami. Například z bujně rostoucí vegetace vykukují žlutavé květy vavřínu azorského, červené bobule cesmíny kanárské či královsky modře a bíle zbarvené kalokvěty, vyskytující se nejvíce poblíž vodních kanálů, kterým se říká levády – ojedinělé vodní trasy.

Díky spletité síti levád, které svým vodním během protínají hájemství lesa, se voda dostává do vodních elektráren a využívá se ve městech na jihu Madeiry pro účely zavlažování.

Levády slouží i jako pomyslná mapa pralesa a jsou u ní kontrolní stezky, po kterých se můžete volně vydat do pohádkových útrob světa všech těch vavřínů a mahagonů, které tu rostou víc než 500 let a jejich kmenem prorůstá jeden z místních 20 endemických mechů.

Mlha lesu dodává na zvláštní atmosféře...

Zdroj:

Shutterstock

Endemitů tady najdete mnoho. Naštěstí nemusí bojovat s cizokrajnou zavlečenou konkurencí. Díky relativní izolovanosti ostrova má les stejnou strukturu už tisíce let. 

Až 40metrové koruny stromů

Při všem tom putování tímto podivuhodným pralesem vás jistě překvapí jeho stále zelený háv. Stromy neopadají, a tak se šum jejich jehličí ve větru nádherně se nese krajinou. Mimochodem, ty nejvyšší stromy mají špice ve výšce přesahující 40 m.

Turistika nejen podél levád

Vavřínový les má pro turisty a návštěvníky jednu velkou výhodu. Cokoliv, co vyfotíte, bude originální – jedinečná struktura lesa, bezpočet endemických živočichů a rostlin... Pokud vám ovšem naskakuje pocit déjà vu, vězte, že Madeira kvůli panoramatickým výhledům vypadá tak trochu jako vzdálený příbuzný kopců na Britských ostrovech.

Náhorní lesní plošiny totiž opravdu silně připomínají magický kraj Merlinův a Artušův, ale s trochu vyššími teplotami vzduchu. Vždyť se nacházíme uprostřed Atlantického oceánu něco přes 500 km západně od afrického Maroka.

Fanal je jedním z míst na Madeiře, které nesmíte vynechat.

Zdroj:

Shutterstock

Historie skrytého lesa

Jak už padlo na začátku článku, kdysi rozlehlý les se během budování evropské civilizace povážlivě zmenšil. První ránu pralesu zasadilo ochlazování v dobách, kdy naši planetu pokrýval jen sníh a led.

Druhý problém přišel v podobě bezuzdného kácení stromů a následného zpracovávání dřevin z vavřínového lesa. To se dělo po roce 1418 po objevení Madeiry portugalským mořeplavcem João Goncalvesem Zarco Madeirou. Zámořští kolonizátoři potřebovali stále víc a víc lodí, a proto les bez skrupulí káceli a pálili hlava nehlava, kmen nekmen.

Poté nastal konec objevitelských nájezdů, ale les stále „krvácel“, i když už ne tak často jako předtím. A až za dalších 579 let od objevení Madeiry se ozvalo UNESCO (v roce 1999) a les konečně zaštítilo pod svou ochranu. Od té doby tu konečně panuje pro místní faunu a flóru věčný klid a mír. 

Pro nesmírnou důležitost skomírajícího zbytku megalesa platí dokonce na některých místech do vavřínového království zákaz vstupu. Takže pokud nejste například krahujec, rorýs nebo buřňák kapverdský, tak se asi nikdy nedovíte, jaké krásy přírodního světa tam prales před našimi zraky střeží. 

Použité zdroje: zdroj 1, zdroj 2