První den jsme vyrazili do tanzánského Národního parku Tarangire, druhý den nás čekal park Lake Manyara. „Čím je zajímavý krom toho, co jsme viděli?“ ptám se poté našeho místního průvodce. „Lvi tu přes den lenoší na stromech,“ říká Mešak. Vybavím si piknik pod rozložitým stromem s hustou korunou. Doteď se mi dělalo špatně jen z párku, který si náš druhý průvodce Walter namáčel do ovocného jogurtu, protože „takhle to je nejlepší“.

Teď mi navíc na hrudi seděl nepříjemný pocit, že o téhle zemi vlastně nic nevím a že ti, co ví víc, to moc neřeší. Ale taková už je Afrika. Děje se tu spousta zlého, ale místní všechno přijímají tak, jak to přichází.

Vzdušné víry nesoucí kila prachu jsou v těchto místech každodenním úkazem.

Zdroj: Petra Kejklíčková

Rudé Natronové jezero: Elegantní zabiják usmrcuje vše poblíž Hory bohů

Za vstupné na studia

Mešak při cestě na Lake Manyara odbočí s naším starým zeleným Land Roverem Defenderem na prašnou cestu, ze které za nedlouho vyjede na pole s horkem ztvrdlou rozpraskanou zemí. To, co z dálky vypadalo jako mrtvý les či vysoké suché křoví, se teď ukázalo jako masajská vesnice.

„Vjezd za jedno auto je 50 dolarů. Místní vám navíc budou prodávat své výrobky. Je slušné si něco koupit. Ty peníze pak celá vesnice využije tak, že zaplatí jednomu chlapci studium ve městě,“ vysvětluje nám Mešak, který je původem také Masaj. Vypadá však jako správce parku. Na rozdíl od svých soukmenovců není ani vysoký, ani štíhlý, netřímá v ruce pasteveckou hůl a není zahalený do zářivě červené či fialové deky, která v zimě hřeje a v teple chrání před horkem.

Masajské tradiční tance a zpěvy působí jako hypnotika

To, co děti v Čechách už nechtějí, protože je to staré, si malí Masajové rádi vezmou.

Zdroj: Petra Kejklíčková

Předáme Mešakovi peníze a vjíždíme k bráně vesnice, která je sice otevřená turistům, stojí ale mimo obvyklé trasy, takže není tak bohatá. Vesnice kolem Ngoro Ngoro či Serengeti jsou turisty mnohem navštěvovanější vzhledem k tomu, že tyto parky jsou mezi ostatními superstars. Jsme sice kousek od úpatí Ngoro Ngoro, ale vzhledem k našemu rozpočtu jsme si vybrali jiné, levnější varianty.

Luxusní stany nebo 1,5 milionu pakoňů, to je národní park Serengeti

Máme měkké krosny

Do Afriky jsme všichni tři z naší výpravy letěli s batohem a velkými krosnami. Dvě z nich však mají překvapivý obsah – vezeme dětem plyšové hračky, propisky a vůbec všechno, co by jim mohlo udělat radost. „Něco takového tyhle děti jen tak nedostanou. Pro nás je to samozřejmost, tady naprosto nečekaná věc,“ říká nám v autě Milena, která se do Afriky zamilovala natolik, že je tu už po šesté. Nikdy nezapomene před cestou nashromáždit cokoli, co by mohla dětem i dospělým, které potká, darovat.

Tahle radost stála za vynaložené úsilí, námahu i peníze.

Zdroj: Petra Kejklíčková

Vyskočíme z auta a kolem nás se během pár minut vyrojí dav dětí. Jejich stud odpadá ve stejné chvíli, kdy vytáhneme prvního plyšáka a podáme ho nejblíž stojícímu dítěti. To nejdřív nevěřícně zírá, pak vykulí oči a nátáhne se po hračce.

Děti nás okamžitě zasypou a natahují ručičky. Z hliněných domků vychází jejich mámy a smějou se. Odnáším si z téhle zkušenosti dva poznatky: dětská radost je úžasná na jakémkoli místě na světě a také to, že děti jsou stejné v Evropě i v Africe.

Malí Masajové rychle pochopí, že hraček máme dost. Když dostanou hračku, schovají ji za záda, stoupnou si na konec fronty a natahují se pro druhou. Jejich mámy je ale bedlivě sledují a napomínají. Malí nezbedníci proto rychle vymýšlejí jiný plán. Natáhnou ručičku pro hračku, a když ji ukořistí, běží domů do chatrče, kde ji hodí za dveře a utíkají se hlásit o další.  

Masajské děti v typické dece, kterou tento národ nosí.

Zdroj: Petra Kejklíčková

 Tváře umouněné od popela, ale kominík to není

Všechny jsou umouněné, některým teče z nosu a nejspíš tu nikdy neviděli kapesník. Mají na sobě potrhaná špinavá trička, pár dětí tu má jenom špinavý čtvercový hadr zavázaný na uzel na jednom rameni. Hrají si na honěnou, mají v celé vesnici jedno staré kolo a dva kluci tu honí kruhový drát pomocí klacíku.

Během pár chvil ale si ale hrají s plyšovými medvídky, tahají se dinosaura a směňují svoje měkké hebké úlovky. Netrvá to ani deset minut a většina hraček získává šedivější barvu. Ve vzduchu víří oblaka prachu a hračky každou chvíli některému dítěti upadnou na zem. Každý z nás má najednou minimálně jednoho malého a úplně špinavého nohsleda, který nás každou chvíli bere za ruku a široce se usmívá. Za tuhle jeho malou radost to stálo!

Slon africký: 7 zajímavých věcí, které jste o něm nevěděli

Zdroj: autorčiny zkušenosti