Ve vesnici nejsou žádní dospělí muži ani dospívající kluci. Ti totiž dnes skládají jednu ze zkoušek, která je převede do dospělosti. S naším příjezdem nikdo nepočítal. Proběhne kolem nás chlapec, naskočí na kolo a ujíždí do buše pro zbytek vesnice. Naše protesty ho nezastaví.

Masajské ženy zpívají své tradiční písně.

Zdroj: Petra Kejklíčková

Mezitím nastoupí do půlkruhu ženy oblečené do tradičních dek a širokých náhrdelníků z malých barevných korálků. Začnou zpívat, tleskat, kývat se a skákat do rytmu. Stojíme naproti nim trochu zaskočení programem, o kterém jsme netušili, že následuje. Nedívají se na nás, dívají se skrz. Připadám si nepatřičně. Jako bychom před chvílí zaplatili za lidskou zoo. Je mi trapně. Ale jenom chvíli.

Luxusní stany nebo 1,5 miliónu pakoňů. To je národní park Serengeti

Má to smysl?

Nejsme tu totiž jenom v tomhle podivném divadle. Naše peníze někomu pomůžou. A právě tady na tomhle místě můžu vidět, které vesnici pomůžou konkrétně. Není to anonymní charitativní sbírka s neurčitým účelem a neprůhlednými finančními cestami. Tihle lidé se na nás nedívají z plakátů velkýma smutnýma očima, něco pro lepší budoucnost dělají. Někdo zkrátka prodává v obchodě, někdo zpívá a tančí pro turisty. A dělá to fakt dobře!

Masajové jsou především pastevci. V suché horké krajině ale není žádný med najít pro krávy či kozy dobrou pastvu.

Zdroj: Petra Kejklíčková

Než se stačím probrat tímhle labyrintem smíšených pocitů, uvědomím si, jak úžasné tohle představení vlastně je. Exotický zpěv a melodie jsou velmi podmanivé. Mám chuť se k nim přidat, a než se nadechnu, dívka na kraji mě zatáhne dovnitř. Jistěže je tohle součástí divadla pro turisty, ale vůbec mi to nevadí.

Jedno kolo na vesnici a špinavý hadr místo oblečení: jak se žije masajským dětem

Starší žena uprostřed kruhu vystoupí, na krk mi položí svůj náhrdelník a pokyne mi, abych si to zkusila s nimi. Usmívám se od ucha k uchu a snažím se aspoň tleskat do rytmu, když už mi pohyby moc nevychází. Přes veškerou mou topornost si na konci vzájemně zatleskáme a ženy se na mě usmívají a ukazují mi, že jsem nebyla zas takové dřevo. Ale já vím své.

Do krámu, do krámu!

Zdroj: Petra Kejklíčková

Nástup do sámošky

Než se stihneme otočit, ženy vbíhají do hliněných domků a vynášejí ven hrsti korálků, náhrdelníků a vůbec různých cetek na stoly postavené z desek z kravského hnoje vysušeného na kámen a stojících na dřevěných pahýlech. Stoly kopírují ústřední oplocený kruh ve vesnici, ve kterém sídlí pár kusů skotu.

Každá z žen se protáhne za prodejní pult a ukazuje nám věci, které vyrobila. Odnášíme si spoustu krásných šperků i úplných nesmyslů. Všechny za hubičku. Mezi námi se děti perou o plyšáky, které jsme jim přivezli.

O dost odlišné od valčíku, ale neuvěřitelně strhující.

Zdroj: Petra Kejklíčková

Kdo se má vlastně líp?

„Jestli jim tady není líp než nám v tom každodenním stresu kvůli nesmyslům,“ povzdychne si naše spolucestovatelka. Na první pohled se to tu skutečně zdá romantické a čisté, nezatížené byrokracií, stereotypem nebo stresem. Stačí se ale trochu rozhlédnout kolem, aby člověk rychle pochopil, že tahle romantika je jenom první dojem turistů.

Jedno z dětí hodně šilhá, na oko nejspíš vůbec nevidí. Jiné má zdeformované chodidlo a kulhá. Několik žen je znatelně podvyživených. Starší nemají zuby. A kolik je vlastně těm, které se mi zdají starší? Pětatřicet? Problémy, které dokáže české zdravotnictví vyřešit v řádu desítek minut s minimální finanční zátěží pro příjemce, se tu stávají zásadním životním údělem. Na cestě sem jsme zastavili dětem, které pásly krávy. Nejmladší z nich měl Downův syndrom. Jaký je asi jeho život uprostřed vyprahlé Tanzanie?

Rudé Natronové jezero: Elegantní zabiják usmrcuje vše poblíž Hory bohů

A teď se předveďte vy, muži!

Za chvíli přicházejí muži. Zahalují se do dek a do rukou si berou vysoké pastevecké hole. Jejich vystoupení je snad ještě úchvatnější. Vydávají rytmické hrdelní zvuky, do kterých zpívají. Jeden po druhém pak vystoupí z řady a vyskočí vysoko do vzduchu. Ukazují na mého muže, aby si to šel taky vyzkoušet.

Vůbec se nedivím, že se o těchhle tancích říká, že mají hypnotický účinek. Ani si nevšimnu, když mě za ruku chytne jedno z místních malých dětí. Když se na něj pak otočím, vesele se na mě zubí a stiskne mě ještě pevněji. Tohohle si budu muset vzít domů.

Nejkrásnější africké národní parky: horské gorily v Bwindi a Noemova archa

Autorský text založený na vlastních zkušenostech