Náš seriál rozhovorů s vlivnými lidmi z oblasti cestovního ruchu jsme se rozhodli obohatit o zajímavé postřehy ředitelky školy Tyrkys (zaměření na kulturu podnikání v cestovním ruchu) – paní PhDr. Jolany Kopřiva Myslivcové, která vedle své lektorské a publikační činnosti také působí jako předsedkyně sekce Památek a významných turistických cílů ACK ČR.

Pamatujete si na svůj první den v kůži průvodce?

Bylo mi 17 let a ty lidi bych ještě i dnes poznala (směje se). To víte, bála jsem se, ale nakonec vše dopadlo výborně. Do průvodcovství jsem vlastně skočila „rovnýma nohama rovnou po hlavě“, a to je vždy asi ten nejlepší start - prováděla jsem tehdy po Pražském hradu. Pomohla mi k tomu akce studenti Pražskému hradu.

Co se od té doby změnilo? Sledujete v oboru nějaký vývoj?

Ano, vývoj se posunul mílovými skoky. V minulosti šlo jen o znalosti dané země a jejích atraktivních míst. Popravdě, lidé 20. století také nic moc jiného neznali a od průvodce nevyžadovali. Jenže s novým miléniem se situace mění. Vše se propojuje, klade se větší důraz na prezentační schopnosti a spektrum potřebných znalostí se rozšiřuje. Průvodce už musí důkladně znátekonomickou a politickou stránku věci. Do popředí více vystupují o lidské dovednosti, napíklad etiketa, dress code a umět se těm lidem vlastně opravdu prodat. V kostce je podle mě dnes osoba průvodce speaker, manažer a organizátor v jednom těle.

Jak tedy vypadá špičkový průvodce, skutečný profesionál par excellence?

Já vždy říkám, že průvodce je v podstatě odborný kulturní poradce. Měl by totiž umět pomoci například s výběrem správné divadelní hry na večer či doporučit vhodnou restauraci. Průvodce má být partner a rozhodně by se neměl chovat k lidem jako k malým dětem. To znamená žádné přežvykování letopočtů s tvrdým kantorským podtónem. Empatie je pro něj klíčová vlastnost. Průvodce by měl vycítit, kdy klient radu potřebuje a kdy naopak ne. A druhá klíčová vlastnost (na první pohled hůře viditelná) je umět smysluplně reagovat na aktuální podněty – to je potom si potom lidé vzpomenou, že se na daném místě cítili dobře, což je strašně důležité. Dobrý průvodce může celou akci povznést, ten špatně připravený ji srazí.

Jako lektorka a ředitelka školy Tyrkys rozhodujete o metodě a náplni výuky budoucích průvodců. Jaký máte názor na samotný proces výuky?

Jsem moc ráda, že se ptáte zrovna na toto téma. Letopočty nově nevymyslíte, ale metodu výuky ano. Hodně mě baví si s tím hrát a poskládat výuku co nejpestřeji, aby nám studenti neusnuli na kurzech (směje se). Snažíme se hodně začleňovat nové technologie, být interaktivní a pružní. I sami studenti jsou dosti inspirativní a my pak lehčeji sbíráme zpětnou vazbu k metodě výuky, když víte, jak jim správně naslouchat. Já si sama dobře pamatuji, že když nám na vysoké četli jen skripta, všechny nás to nebavilo. Stádové přednášení s 300 lidí v posluchárně? Touto cestou skutečně jít nechceme. Když za vámi někdo po letech přijde a řekne, že jsme mu změnili život, to je vždy moc milé a dojemné, toho si hodně vážím (usmívá se). Ten člověk by to asi stěží řekl, kdybychom ho unudili k smrti.

A jak u vás v Tyrkysu probíhá výuka?

Nabídka výuky je poměrně široká – máme intenzivní kurzy týdenní, 2měsíční či 3 měsíční. Záleží totiž na přesném zaměření. Máme třeba tak specifické kurzy jako například Praha secesní, kubistická, nebo dokonce jen téma
pražské pomníky.

Máte nějakou radu pro lidí, kteří se chtějí stát průvodcem, ale netuší, co by pro to měli udělat?

Přijďte k nám do Tyrkysu (směje se). Existuje hodně cest, kupříkladu si každý může na internetu najít a zaplatit webinář. Podle mě to ale člověku nedá tu jedinečnou osobní zkušenost jako v prezenčním kurzu. Vnímám to tak, že když se člověk něco učí sám, daleko rychleji ztrácí motivaci, kdežto ve skupince je to už o naprosto něčem jiném. Lidé se tam poznají a najdou si třeba i kamarády. Potom se už jde snáze na lekci, když víte, že tam budou fajn lidi z masa a kostí. Jako další přednosti kurzu vnímám to, že člověku je už trochu ušetřená práce. Na kurzu je lektor a ten studentům předá ten správný informační extrakt. Student se tak snáze vyvaruje přístupu metodou pokus – omyl. Ttopit se sám v informacích bez dozoru, to dle mě není ta nejlepší a nejschůdnější cesta. 

Máte ještě dnes čas provádět lidi?

Příležitostí na provádění mám velmi málo, a tak je pro mě svátek, když mohu s klienty vyrazit na prohlídku. Většinu času řeším záležitosti školy a naší incomingové kanceláře Jomys. Specializujeme se v ní hlavně na Prahu a památky – např. provázíme lidi po dílech umělce Davida Černého. Chceme ukázat Prahu netradiční, moderní optikou. Nesnažíme se totiž být masová cestovka. Vybíráme si jen to, co se nám líbí.

A jak se při vší své vytíženosti ještě stíháte věnovat práci s památkami?

Historie je moje celoživotní hobby. Něco, co mě opravdu naplňuje. A v čem spočívá práce s památkami? Hlavně řeším to, aby ta daná konkrétní památka byla co možná nejlépe využitá a zároveň k ní přišel ten správný typ návštěvníka.

Znát a dobře pracovat s památkami, to musí člověk hodně cestovat. Mohu se zeptat, co Vás samotnou nejvíce baví na cestování?

To asi nebudete čekat (směje se), ale baví mě hodně cestovat za památkami. Zbožňuji mimo jiné Florencii, Salcburk nebo Vídeň. Ale nedá se jasně říct, která města jsou nejkrásnější. Ono každé město má svůj osobitý náboj. Pokud se vám ho podaří objevit, máte vyhráno. Takhle mě třeba stále nepřestává fascinovat Praha. Dokážu se už v 6 hodin ráno toulat po Karlově mostu, to je pro mě vskutku nádherný zážitek. Na cestování mě baví ten zážitek, emoce, poznání a i možnost sednout si v nějaké kavárničce a utřídit si myšlenky, prostě prožívat ty jedinečné okamžiky poznávání nových míst.

Na závěr položím naši tradiční otázku – s kým z oblasti cestovního ruchu byste si ráda přečetla rozhovor?

V cestovním ruchu je mnoho skvělých lidí, o kterých bych si ráda přečetla. Držím Vám palce a těším se na zajímavé rozhovory na tomto webu.