Říká se, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. A v případě Magdaleniných prádelen coby speciálního „útulku“ pro padlé ženy to platilo dvojnásob!
Mladé irské ženy to v přísně katolickém Irsku nikdy neměly příliš jednoduché. Když se ovšem situace v 19. století vyostřila, pro mnohé z nich začalo pravé a nefalšované peklo na zemi. A to doslova.
Církev v Irsku dlouhá léta vystupovala v roli garanta sociální pomoci pro rizikové a zranitelné skupiny obyvatel. V průběhu let tady proto vznikaly církevní školy i nemocnice a útulky pro staré, nemocné a postižené.
Zástupci církve aktivně rozdávali almužny chudým a materiálně podporovali sirotky a vdovy. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, pokud by touha po moci u mnohých nepřerostla v násilné chování.
Ale nepředbíhejme a vraťme se zpátky do 18. století, kdy v Irsku došlo k rozmachu urbanizace, což zapříčinilo přeliv obyvatel z vesnic do měst. Velká evropská města se musela potýkat s náhlou kumulací negativních sociálních jevů, mezi které patřila mimo jiné i prostituce.
„Nešij sebou a polykej!“ Chlapci z kmene Mardudjara čelí krutému a nechutnému rituálu dospělosti
Na prostituci coby jev zcela nežádoucí zareagovala církev v podstatě okamžitě. Prvotní myšlenka spočívala v cílené a systematické pomoci ženám, které nabízely svoje tělo. K tomuto jednání je v naprosté většině případů donutila všudypřítomná chudoba či silná ruka otce, nebo dokonce vlastního manžela.
Později do skupiny „nečistých“ žen začaly spadat i ženy a dívky s promiskuitním chováním, postižené ženy a svobodné matky, které ve společnosti čelily ostrakizaci. Církev je zanedlouho začala souhrnně označovat jako „padlé“ a snažila se o jejich „nápravu“, kterou měla plně ve svých rukou.
Začaly proto vznikat speciální „útulky“, které se postupně rozšířily i do Švédska, Spojených států a Austrálie. Těmto zařízením se začalo říkat „Magdaléniny prádelny“, což odkazovalo na jméno historicky neslavnější prostitutky, která zanechala svého hříšného života a rozhodla se následovat Krista.
Magdaléniny prádelny zpočátku fungovaly jako jakési spolky, ve kterých bylo ženám na okraji společnosti bezplatně nabízeno nejen ubytování, ale také jídlo a duchovní podpora. „Padlé“ ženy zde proto nejprve přicházely dobrovolně.
Věděly totiž, že i přes přísný režim, tvrdou práci a náročné požadavky řádových sester na pěstování duchovního života je v prádelnách čekal lepší život i naděje, kterou by mimo zdi jejich zdi hledaly marně.
Později sem ale byly posílány také ženy z křesťanských polepšoven či nemocnic, kde pracovaly jako pomocnice. Bohužel řadu z nich do prádelen odvlekla církev v průběhu let rovnou z jejich domovů. Dle odhadů fungovalo obdobných útulků v roce 1900 v rámci Evropy na 300!
Ačkoliv v Magdaléniných prádelnách končilo stále více žen (některé z nich byly jen příliš hrdé, jiné „nepřirozeně“ krásné či mladé a neprovdané nebo vzdělané), prostituce z pochopitelných důvodů dál vzkvétala.
Církev tak byla nucena přihlížet nechtěné konfrontaci s realitou: jakmile prostitutku zavřela pod zámek, doslova přes noc se za ni objevila náhrada. Ačkoliv útulky řešily nabídku, poptávka fungovala dále. Řešení stávajícího sociálního problému to tedy v žádném případě nepřineslo.
Původně dobrou myšlenku navíc v průběhu let smetl nános náboženského dogmatismu a prospěchářství. Útulky, které původně měly plnit funkci záchranného lana, se proměnily v neustále se stahující oprátku. A naděje na záchranu v podstatě neexistovala.
V průběhu let se Magdaléniny prádelny proměnily v odkladiště nepotřebných či nemocných a starých lidí, kam rodiny odváděly svoje nepohodlné příbuzné. Ti zde pracovali v nelidských podmínkách bez nároku na mzdu, dobrou výživu nebo slušné zacházení. Bití a ponižování bylo na denním pořádku.
Nově přijatým lidem bylo upřeno jakékoliv právo na autonomii, byli fyzicky trestáni a leckdy i sexuálně zneužíváni. Prádelny existovaly v Irsku od roku 1765 a až do zrušení poslední z nich na sklonku 20. století (rok 1996) byly v tichosti podporovány státem.
Odevzdat dívku do péče prádelen znamenalo uvrhnout ji do žaláře, který v civilizované Evropě té doby už neměl obdoby. Zdroje se rozcházejí, mnohé z nich nicméně tvrdí, že „převýchovu“ řádových sester nepřežilo na 9 000 osob. Celkem nápravnými zařízeními prošlo na 30 000 lidí!
Aby se mohl mladý muž oženit, zbičují ho a jeho potenci prověří teta budoucí manželky
Svědectví o tom, co se dělo v Magdalénských prádelnách, podalo v průběhu let spoustu žen. Jednou z nich byla například i zpěvačka Sinéad O'Connor, kterou sem nechal zavřít vlastní otec po tom, co zjistil, že jeho patnáctiletá dcera krade v supermarketech a chodí za školu.
Římskokatolická církev je do dnešního dne kritizována za to, jak laxní postoj k této skvrně na tváři katolického Irska zaujala, jak nedostatečná byla její aktivita při komunikaci s přeživšími a jak plytké jsou její omluvy.
Mnohé katolické organizace i dnes odmítají, že by se se ženami v prádelnách zacházelo jakkoliv nehumánně. A odkazují na to, že veškerá aktivita prádelen fungovala v úzké spolupráci se státem, který z nich měl finanční prospěch!
Více než tisícovce žen, které se dnešního dne dožily, se nedostalo žádného finančního odškodnění. Omluva, kterou pronesl papež František, když v roce 2018 poprvé navštívil Irsko, je opravdu jen velmi chabou náplastí za příkoří, které je naprosto zlomilo a znemožnilo jim žít běžný život…
Knižní zdroje:
Webové stránky: