Všechno si před cestou pořádně naplánovat je základ. Sice se pak ve skutečnosti odehraje všechno jinak, ale aspoň máte dobrý pocit. Co na tom, že hned první den zjistíte, že nemáte baterku do foťáku, kamarád zapomněl bundu, nabíráte zpoždění, počasí si z vás dělá legraci a nakonec musíte změnit trasu kvůli brutálnímu terénu. Ten pocit z dobře naplánované akce, ten těsně před začátkem hodně hřeje.

Všechny popsané překážky nám spadly do cesty, ale s trochou černého humoru a slivovice se je povedlo překonat. Ovšem pěkně popořádku. Dorazili jsme do Rumunska do vesnice Sebesu de Sus, kde začala naše pouť nahoru do hor. Během cesty zjišťujeme, že filtrační láhev i desinfekční kapky zůstaly dole v autě, a tak se pro ně musíme vracet.

Zelené hory, bílý sníh. Fanoušci Bohemians Praha by tu byli v sedmém nebi.

Zdroj: Iveta Klusoňová

Pak už šlo všechno jako na drátkách – lehčí pád do bažiny, útoční pastevečtí psi se zahnutými zuby, pekelné lijáky, které v noci bořily stany – prostě normálka. Přišla i chvilka trudomyslnosti, kdy jsme se chtěli pod tíhou špatné předpovědi počasí a promočených věcí vrátit zpátky, avšak i to se nám povedlo překonat. První odměnou nám za to byl výstup na kopec Lacustelor (2 153 m n. m.).

Následoval Budislav (2 343 m n. m) a půvabné jezero Avrig o 336 výškových metrů níže. Tady se před námi otevíraly nádherné scenérie, před námi hory utínaly mrazivě krásné asi sedmisetmetrové srázy.

Vyšli jsme ještě výše (Serbota – 2 331 m n. m), ale to mělo jedno velké úskalí. Když jdete dlouho nahoru, musíte pak dlouho dolů. Scházet dolů po kamenné suti, to je snad ještě těžší než se snažit přejít v poledne Staroměstské náměstí kolem orloje s talířem plným polévky.

Legendární klikatá cesta pohořím Fagaraš.

Zdroj: Bigstockphoto.com

Naštěstí ale platilo, že když na kameny našlapujete celým chodidlem a špičkami dolů, tak se kupodivu nesesune. Dostáváme se tak ke druhé nejvyšší hoře celého pohoří – Negoiu (2 535 m n. m.). Tak jako se říká o K2, že její zdolání bývá o něco obtížnější než zdolání Everestu, stejně tak se traduje, že Negoiu se vylézá hůře než Moldoveanu (2 544 m n. m.), nejvyšší hora ve Fagaras a vůbec v celém Rumunsku.

Pokud milujete kameny, jeďte do Rumunska.

Zdroj: Iveta Klusoňová

Přes vlhké kameny se nám podařilo dostat se s trochou nervozity nahoru, užili si řídký vzduch a zamířili zase dolů. Sestup k jezeru Caltun přes sníh, kameny a suť nebyl dvakrát nejpříjemnější, ale společně prožité strasti alespoň utužily týmový duch naší výpravy.

Po zdolání hor se ještě vydáváme na Drákulův hrad Fortrass Poenari. Přicestě tam nás měla čekat cesta do divočiny bez turistů a bez zásahu civilizace. K našemu překvapení se však před námi objevilo 1480 betonových schodů uprostřed lesa, pohled na turisty v teniskách a poplatek nahoře 5 Euro za všechny.

• O Rumunsku čtěte také zde: Strůjce druhé největší budovy světa popravili těsně před jejím otevřením

Tady bydlel hrabě Drákula. Jeho následovníci sají prostřednictvím vstupného Eura z peněženek zvědavých turistů.

Zdroj: Bigstockphoto.com

Smrad i lijáky se dají přežít, slivovice je základ

O co nás vlastně výlet do rumunských hor? Vedle zážitků, promočeného oblečení a tuny fotek také o hodně cestovatelských poznatků. Třeba to, že čím víc kakaa v čokoládě je, tím lépe se hodí na cesty. Nebo že trekové hole a slivovice jsou na horách k nezaplacení.

Také jsme zjistili, že žádný smrad není tak velký, aby ho přebila únava a dalo se v něm v klidu usnout. A konečně poznání nejcennější  - lidi byli velmi milí a ochotní. Vždycky se nám snažili pomoct, zvedli nám náladu v těžkých chvílích a hned na začátku cesty jsme natrefili na pána, který nás za pár piv a peněz nechal zaparkovat na jeho dvorku, než se propleteme horami. Ačkoliv nám on, ani nikdo z jeho rodiny moc nerozuměl, uklidnil nás, že medvědi nepředstavují žádný velký problém, a pozitivně nás naladil na cestu.

#facebook#