Generála Petra Pavla pravděpodobně nikdy dlouho a v klidu sedět neuvidíte. Jeho hyperaktivita nezná mezí a baterky je zvyklý vybíjet až na nulu. Neumí odpočívat a pavouky, kteří zrovna nepatří k jeho oblíbeným, z výfuku motorky vyhání i v zimě, šlape po horách, fotí, čte a jedna z jeho nejvýznamnějších cest ho teprve čeká. 

Pane generále, je práce v armádě hodně o cestování?

Určitě. Je to rozhodně o cestování. Od těch základních funkcí až po ty nejvyšší. U těch základních je to především o tom, že vojáci většinou netráví život v kasárnách, ale cvičí v různých částech země. Nejenom ve výcvikových prostorech u nás, ale i v zahraničí. Jezdí také na výcvikové stáže, kurzy, na společná cvičení do různých zemí. Jezdí i do škol v různých zemích.

A když pak mluvíme o vyšších funkcích, tak tam už se jezdí třeba na jednání s partnery a spojenci, kterých dnes máme mnoho, takže toho cestování je opravdu poměrně dost. Tipnul bych si, že naprostá většina vojáků v průměru cestuje více než běžný občan.

Jaké země jste během působení v armádě navštívil vy konkrétně?

To by asi byl hodně dlouhý seznam. Když jsem to nedávno zhruba počítal, bylo to asi 80 zemí a musím říct, že některé mi v paměti utkvěly skutečně hluboko. 

Ale pro představu, to cestování zdaleka nesouviselo jenom s armádou. Řadu cest jsem absolvoval jako soukromá osoba jenom proto, že mě to zkrátka bavilo. Takže z těch soukromých byly nezajímavější asi cesty do Afriky. Když budu konkrétní, tak určitě cesty do Botswany a Namibie na dvouměsíční safari dvěma terénními auty. 

Z těch služebních pak asi ty nejvzdálenější, nejexotičtější pro nás Středoevropany. Například Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea nebo Japonsko. To všechno jsou země, které se do mě opravdu hodně zapsaly. 

Cesty? Nejen na nich je generál Pavel k nezastavení.

Zdroj:

Petr Pavel, použito s jeho svolením

Při takové hromadě cestování mě napadá, jestli člověka vůbec baví cestovat takhle pracovně a nalinkovaně. Jak to máte vy? Máte to rád? Povězte nám prosím. 

Upřímně řečeno jsem se vždycky snažil, a to ve všem, ať už to bylo cestování, práce, cokoliv, najít něco pozitivního. A samozřejmě se něco pozitivního dá najít i na těch pracovních cestách, protože naprostá většina z nich není organizovaná tak, že by byla od první do poslední minuty jenom práce a práce. Vždycky je potřeba to něčím proložit. Udržet třeba tři dny koncentrovanou pozornost od rána do večera jenom pracovními jednáními asi nezvládne nikdo. Proto se do toho vkládal kousek nějaké kultury, přírody nebo nějaké jiné zajímavosti. 

Já osobně jsem ale ty pracovní cesty bral spíše jako takové okénko do zemí, do kterých bych se pak případně mohl podívat soukromě. 

A existuje vůbec něco, co na takovém pracovním cestování fakt rád nemáte? Je vám na tom něco kapku protivné?

No jasně! Oficiality. I když to možná vypadá divně, protože armády jsou založeny na různých procedurách, oficialitách a ceremoniích. Ale to je tedy součást pracovních cest, která mě opravdu bavila snad ze všeho nejméně. 

Na druhou stranu to bylo velice barvité. Být třeba přijat čestnou stráží korejské armády v těch tradičních krojích? Velice pěkné. Nebo uvítání maorskou taneční skupinou na Novém Zélandu, totéž. Ale přece jen tyhle oficiality jsou něco, co jsem zrovna na těch cestách moc nemusel. 

Vraťme se ještě na chvilku k Botswaně a Namibii. To jsou vaše srdeční záležitosti? Můžeme to takhle nazvat?

Tam to na mě určitě zanechalo největší dojmy. Byli jsme tam krátce po covidu čili po dvouleté absenci cestování. Téměř nikdo tam nebyl a naopak zvířata si zvykla, že ta země je znovu jen a jen jejich. Takže to množství zvěře, které bychom si ani nedokázali představit, že uvidíme, mě uchvátilo. Stejně tak surová divočina, nádherná příroda, ryzí lidé… To si asi budu pamatovat už navždy. 

A co nějaký konkrétní cestovatelský zážitek, na který také nikdy nezapomenete? 

Tak tady se zase přidržím Afriky. Před mnoha lety, což už bude dokonce nějakých pětadvacet let zpátky, jsem byl na Viktoriiných vodopádech. Tehdy tam bylo hrozně málo vody a vypadalo to strašně smutně. A když jsem se tam dostal teď, tak tam nikdo nebyl. Ale opravdu nikdo. Jen si představte, že se ve dne sama procházíte Václavským náměstím… A díky tomu, že bylo hodně vody, málo lidí a my jsme měli dostatek prostoru a volnosti, jsme si to nejen užili, ale i...

Objevování nových míst, to je přesně to, co má Petr Pavel rád.

Zdroj:

Petr Pavel, použito s jeho svolením

Neee! Neříkejte, že jste si je skočil!

No jasně, tomu se nedalo odolat. Skutečně jsme se dostali k tomu, že jsme si mohli skočit z mostu nad Zambezi. Čili jeden z nejdelších bungee jumpingů. 

Totiž… Když jste v takovémto prostředí, kde za vámi nestojí fronta lidí, která čeká, až tam konečně spadnete a fofrem vás vytáhnou, aby si ostatní mohli skočit taky. Jste v té úžasné přírodě úplně sama,  potom skočíte do hlubin kaňonu a pod vámi hučí a pění Zambezi, to je učiněná nádhera. 

Říká vám vůbec něco slovo strach? 

Tak ono je to něco podobného jako na padáku, že jo. 

Jistě, ještě padák, aha. Je tedy vůbec něco, čeho se bojíte?

No samozřejmě že ano. Nemusím pavouky. Že bych se jich vyloženě bál, to ne, ale že by to byl můj oblíbený druh živočicha, to teda ani náhodou. 

Ale jestli se něčeho opravdu bojím? To víte, že jo. Bojím se o své blízké, o jejich zdraví, o jejich bezpečnost… To je asi naprosto přirozená věc. 

A teď vaše jedna velká láska. Motorka. Které země jste na motorce projel?

I tady by těch zemí bylo hodně, ale musím říct, že jde hlavně o Evropu. Jednak nejsem tak dobrodružný cestovatel jako někteří naši motorkáři, kteří jezdí i na cesty do dalekých kontinentů, ale hlavně jsem na to nikdy neměl tolik času.

Jestli jsem někde měl nějakých deset, čtrnáct dní, které jsem mohl strávit na motorce, tak to se zase tak moc daleko člověk nedostane. Když se ale vrátím k té Evropě, tak na motorce jsem byl skoro všude. 

Srdeční záležitostí Petra Pavla je Botswana a Namibie. Proježděnou má ale i Evropu – na motorce.

Zdroj:

Petr Pavel, použito s jeho svolením

Cestuje se vám na motorce obecně vlastně lépe než třeba autem?

Zcela určitě. Jakmile se jen trošku naskytne příležitost a dovolí počasí, tak jezdím radši na motorce než autem. A to i do práce. Třeba zrovna jako dnes. 

Vysvětlete prosím i nám nemotorkářům, v čem se liší cestování autem od cestování na motorce? 

Když pominu praktické ohledy, jako je například pružnost z hlediska hustoty provozu, tak pro mě osobně byla motorka vždycky tak trochu únikem. Čili možná to, co asi prapůvodní motorkáři cítili jako tu svobodu, vítr ve vlasech. Dneska už sice teda ten vítr ve vlasech moc není, protože všichni musíme nosit přilby… Což je ale samozřejmě dobře. 

Je to celé ale o tom, že si jedu kudy chci, kam chci. Většinou jezdím sám, takže si to užívám v celém spektru emocí od kochání až k adrenalinu. Baví mě takové to klasické „Vesničko má středisková“, kdy šedesátkou člověk jen proplouvá cestami a užívá si toho, co je kolem, až po to, že se někdy chce svézt trošku svižně. Samozřejmě v rámci rychlostních limitů, ale ta motorka holt nabízí větší míru svobody než to auto. 

Jak při tom natřískaném harmonogramu nejraději trávíte svůj volný čas? Hraje tam zase nějakou roli cestování a motorka?

Víte, co je vždycky nejlepší? Když člověk může zabít více much jednou ranou. Já kromě motorek ještě hrozně rád chodím a poznávám nové věci. Vždycky jsem se tak snažil pospojovat více věcí dohromady. 

Když už jsem měl nějaké volno, a já to koneckonců dělám i teď, například když jedu z Prahy… Bydlím tady pod Řípem. A z Prahy pod Říp, pokud by člověk jel autem, tak po D8. Na motorce ale každý den jedu nějakou jinou okreskou, takže i ty cesty domů a do práce trávím tím, že se courám všude kolem. Už mám snad naježděny všechny okresky včetně polních cest po Středočeském a Ústeckém kraji. 

Ale i když mám delší volno a jedu někam dál, zase vynechávám dálnice. Pokud to jen trochu jde, vynechávám i silnice první třídy a pokaždé se snažím jet nějakou jinou trasou, abych viděl zase něco nového. Když je tam něco pěkného, tak si to rovnou i vyfotím, podívám se dovnitř, abych si o tom třeba něco přečetl… Takže já to všechno tak spojuju. 

Když poskočím v čase a jen tak v představě z vás na chvilku udělám prezidenta… Povězte mojí ženské zvědavosti, to budete i dál jezdit do práce takhle na motorce?

Asi začnu tím, že tuhle úvahu už měli mnozí kolem v době, kdy jsem byl jmenován náčelníkem generálního štábu. Také říkali, že přece náčelník generálního štábu nemůže jezdit na motorce. A nakonec si zvykli na to, že jsem na ní jezdil nejen ve volném čase, ale dokonce i do práce.

Když jsem pak byl v Bruselu jako předseda Vojenského výboru, který u sebe měl ochranku 24 hodin, 7 dní v týdnu, tak mi taky všichni předpovídali, že už mám s motorkami utrum. A přesto jsem na motorce zase občas jezdil i do práce a v průběhu těch tří let působení v Bruselu jsem na ní výletů udělal možná ještě mnohem více než v průběhu těch tří let předtím. 

Tak předpokládám, že když to s prezidentskou volbou dopadne, tak si tu cestu najdu taky. Pokud si třeba Václav Klaus dokázal najít cestu na sjezdovku, proč bych si já nemohl najít cestu na motorce na silnici?

Pane generále, nemůžu si pomoct, ale představa pana prezidenta, který jede do práce na motorce, je sice úžasně působivá a okouzlující, ale přece jen poněkud zvláštní, netypická. Co myslíte vy?

Víte, co si myslím? Že to není až tak něco nemožného. Podívejte, Václav Havel rád řídil. Novináři ho mnohokrát vyfotili, jak si sám řídil svoje auto, ochranka seděla vedle nebo vzadu. A taky to šlo. 

Když se podíváte třeba na jih od nás, tak rakouský prezident Bellen zase večer chodí ven se psem. Venčí ho po Vídni bez ochranky a také si ho lidé můžou vyfotit. Chodí normálně mezi ně. Myslím, že nejsme nějak výlučná země, aby zrovna ten náš prezident musel neustále chodit v kordonu ochranky a ještě mimo dosah veřejnosti. 

Máme po prázdninách. Čas dovolených je pryč. Co vy a dovolené? Umí tak aktivní člověk jako vy třeba 14 dní jen ležet u vody a vůbec nic nedělat? 

Tak to bych nedokázal ani náhodou a nikdy jsem to ani neuměl. Já například přijedu domů a mám před sebou třeba ještě 2 hodiny volna. Během pěti minut už ale ženu zase někam tahám, že bychom se někam mohli jet nebo jít podívat. Občas už ji ta moje hyperaktivita pěkně štve. Slyším tak pak klidně něco ve stylu: „Tady si sedni, lehni, nic nedělej a neotravuj s tou svojí hyperaktivitou.“

Ale k těm dovoleným… Když ještě byly děti menší, jezdili jsme na dovolené celkem pravidelně. Jakmile se děti osamostatnily a já jsem měl poměrně frekventovanou práci, tak těch společných dovolených už bylo méně. Musím přiznat, že už si dokonce ani nepamatuju, kdy naposledy jsme se ženou byli třeba u moře. To víte, já bych si tak nejraději vzal s sebou motorku a občas se tam někde projel, což se ale zase nelíbí mojí ženě. 

Letošní letní dovolenou jsme  trávili na chaloupce. Tam jsem se věnoval všemožným zednickým a kopáčským pracím a bylo to nakonec moc fajn. 

Vypnout tedy neumíte, jste k nezastavení a pořád v pohybu. To mi ale řekněte, kde pořád berete tu energii. Je v tom například brzký odchod do postele?

Vůbec ne, nechodím brzo spát. Mně se nejlépe spí, když vybiju baterku až na nulu. Večer si tak ještě třeba čtu. A když cítím, že se baterka vybila, během pěti vteřin odpadnu.

Pojďme prosím zakončit povídání srovnáním. Máte raději letní volný čas nebo ten zimní, který se nám už blíží? 

Určitě mám rád hory a lyžování. Ale jak jsou v poslední době hodně přetížená horská střediska a sjezdovky, baví mě to čím dál tím méně. Spíše tak v zimě po těch horách raději šlapu. Na druhou stranu ale letní dovolená přece jen nabízí více možností.

Děkujeme za odpovědi!